Počet dětí, které trápí deprese, není zanedbatelný. Objevuje se přibližně u jednoho procenta dětí předškolního věku, u čtyř procent dětí školního věku a trpí jí čtyři až osm procent dospívajících.
"Deprese se objevuje u obou pohlaví ve stejné míře, ovšem po ukončení puberty se častěji vyskytuje u dívek," říká Iva Dudová z Dětské psychiatrické kliniky 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Motol, kde pracuje jako odborná asistentka a jako vedoucí lékařka oddělení.
Deprese u dětských a dospívajících pacientů je často spojená s jednou nebo více psychiatrickými poruchami, nejčastěji to bývají úzkostné poruchy, poruchy chování, hyperkinetické poruchy, poruchy způsobené návykovými látkami a poruchy příjmu potravy.
Depresi mají už kojenci
"Čím je dítě mladší, tím hůř se dá deprese rozpoznat. Existuje dokonce i deprese v kojeneckém věku způsobená odloučením od osoby zajišťující bezpečí. Tyto děti vypadají smutně, více pláčou, reagují pomaleji na podněty, zpomaluje se jejich motorický vývoj, je narušen i spánek a příjem potravy," vysvětluje Dudová.
U batolat na depresi poukazují horší sociální dovednosti, intelektový útlum, ztráta zvídavosti a iniciativy. Lépe rozpoznatelná je pak deprese u dětí předškolního věku. Ty vypadají velmi smutně, omezeně komunikují, působí "zpomaleně", nesoustředí se, jsou u nich omezeny aktivity a zájmy a odmítají kontakty s vrstevníky. Běžně se objevuje plačtivost s bolestmi břicha.
Školáci potýkající se s depresí si často stěžují na bolesti hlavy, břicha a nevolnosti, mívají špatnou náladu, nedokážou se dobře soustředit, bývají úzkostliví a podráždění. Mívají také víc problémů ve vztazích s dospělými i vrstevníky, často se zhoršuje jejich školní výkon. "U školáků se už objevují sebevražedné myšlenky a pokusy, které bývají často přisuzovány omylu či nehodě," upozorňuje Dudová.
Deprese dospívajících už má mnoho společného s depresí dospělých: objevuje se ztráta zájmů a společenských aktivit, nastupují poruchy spánku, změny chuti k jídlu, pocity beznaděje, únava, kolísání nálady během dne, sebevražedné myšlenky a pokusy.
"Nálada na rozdíl od dospělých nemusí být vysloveně smutná, jenom podrážděná. Nejtěžší formy deprese u adolescentů jsou pak spojeny se sluchovými halucinacemi a bludy."
Co je příčinou?
Na vzniku deprese v dětství a dospívání se podílí mnoho faktorů, velký vliv má například okolní prostředí i biologické a genetické faktory. Na poměrně významný podíl dědičnosti poukazuje to, že u dětí depresivních rodičů je výskyt této choroby až čtyřikrát vyšší než u běžné populace.
Deprese u dětí se léčí psychologickými, u dětí s těžší formou deprese i farmatologickými prostředky. "Antidepresivní působení se u dětí většinou neprojevuje subjektivním pocitem zlepšení, ale spíše mizením depresivních příznaků: úpravou spánku, chuti k jídlu, ústupem bolestí, zklidňováním, zlepšením sociální adaptace, lepší koncentrací pozornosti a zvýšením motivace ke školní práci," vysvětluje Iva Dudová.
V rámci psychoterapie se pracuje se sebehodnocením, pocity viny, schopností adaptace a nácvikem sociálních dovedností. Obecně se osvědčuje práce s rodinou.
"Deprese u dětí a adolescentů je těžká recidivující porucha se závažnými sociálními následky, společenskou izolací a vysokým rizikem sebevraždy. Čím je věk začátku poruchy nižší, tím vyšší je riziko, že se deprese bude vyskytovat opakovaně. Riziko recidivy je pak nejvyšší v jednom roce po proběhlé epizodě," uvádí Iva Dudová.
20x vyšší riziko sebevraždy
U depresivních dětí a dospívajících je podle Dudové riziko sebevraždy až dvacetkrát vyšší než v běžné populaci. Myšlenky na sebevraždu se přímo rozpoznat nedají, ale důležité je zaznamenat jakoukoliv změnu v chování dotyčného - v jeho náladách, zájmech, kontaktech s okolím.
"V případě pochybností je dobré si s dítětem přímo pohovořit a pokusit se, aby se rodičům nebo jiným blízkým dospělým osobám a posléze odborníkům se svými pocity svěřilo," říká Dubová. Dodala, že mnoha dětem se nedostane adekvátní péče pouze kvůli obavám rodičů, že se jejich dítě "dostane do řečí".
"Neléčená depresivní fáze u dětí a adolescentů trvá déle než u dospělých. U dětí osm až třináct měsíců, u adolescentů tři až devět měsíců, u dospělých tři až pět měsíců. Riziko sebevraždy úměrně roste. Je proto nutné překonat předsudky a navštívit odborníky," říká Dudová.
Příběhy dětí s depresíTobiáš – deprese jako reakce na rozvod rodičů Tobiáš vyrůstal do devíti let v úplné rodině, má o 7 let staršího bratra. Vycházel výborně s oběma rodiči, táta ho vedl k hraní fotbalu, s umělecky založenou maminkou se věnoval kreativní činnosti. Rodiče se doma občas hádali, někdy byl i on svědkem hádky, viděl mámu několikrát plakat. V 9,5 roku se otec náhle odstěhoval, nikdo z rodičů mu nic nevysvětlil, brácha mu řekl, že si táta našel jinou paní, než je maminka. Nejprve si myslel, že se táta rychle vrátí, pak ho ale sám viděl s jinou paní. Myslel si, že ho táta přestal mít rád. V noci se mu začaly zdát špatné sny, budil se. Přestal mít chuť k jídlu, začala ho bolet hlava a břicho. Ve škole se mu zhoršil prospěch z jedniček a dvojek na trojky a čtyřky, špatně se soustředil. Začal si dávat za vinu tátův odchod od rodiny, vyčítal si to. Postupně se velmi silně navázal na matku, měl strach, že jej opustí i ona, nechtěl ji večer nikam pouštět, měl strach, že když odejde do školy, tak se už s maminkou neuvidí. Nakonec se svěřil babičce, že by bylo nejlepší, kdyby na světě už nebyl, že to nemá smysl. Babička byla sama v minulosti po ztrátě manžela léčena psychiatrem pro deprese, velmi dobře rozeznala příznaky deprese i u vnuka a přesvědčila matku, aby s Tobiášem šli za dětským psychiatrem. Tobiáš přišel po čtyřech měsících postupného rozvoje depresivních příznaků. Během prvního vyšetření plakal, tvářil se smutně, stěžoval si na bolesti hlavy a břicha, špatné sny, svěřil se se svým strachem o matku i s myšlenkami na odchod ze světa kvůli tomu, že asi zavinil rozchod rodičů svým chováním. Dále byla zjištěna porucha soustředění, výrazné zhoršení školního prospěchu, omezení zájmů a kontaktů s kamarády. Dětským psychiatrem byla diagnostikována depresivní porucha jako reakce na rozvod rodičů. Po domluvě s maminkou a poučení matky i chlapce byla nasazena antidepresivní terapie. Už po dvou týdnech užívání se objevilo výrazné zlepšení, na kontrolním vyšetření byl klidný, neplakal, zlepšila se mu chuť k jídlu a spánek, ve škole dostal opět dobré známky. Postupně se během užívání léků a intenzivní psychoterapií chlapce podařilo dosáhnout úplné stabilizace nálady, zmizely úvahy o sebevraždě, necítil už výčitky. Nejdéle přetrvával strach o matku. Postupně se podařilo navázat zpět kvalitní vztah s otcem díky rodinné terapii za přítomnosti všech členů rodiny, vídal se s tátou tak jedenkrát za 2 týdny na víkend. Léky užíval celkem půl roku, neobjevily se žádné nežádoucí účinky, Tobiáš sám i jeho okolí léčbu velmi dobře akceptovali.
Do 14,5 roku se Karolíně v životě velmi dařilo. Vyrůstala v harmonickém rodinném prostředí, oba rodiče, vysokoškoláci, ji vedli nejen k úspěšné školní, ale i mimoškolní činnosti, sportovala, hrála na klavír, úspěšně studovala na víceletém gymnáziu. Byla vždy spíše tichá, citlivá, s nepříliš velkým okruhem blízkých přátel, ale ve třídě oblíbená, dokonce taková "třídní vrba", které se ostatní svěřovali se svými starostmi. Bez jakékoliv vnější příčiny si začala připadat méněcenná, začala se podceňovat. Říkala o sobě, že je ošklivá, že si nezaslouží dobré známky, i kamarády má jen ze soucitu, protože všechny jen nudí. Začala se stahovat ještě více do sebe, připadalo jí, že se před ostatními neumí vyjadřovat, nemá vlastní názor. Odmítala chodit do školy. Doba, během které se z Karolíny jako premiantky třídy stal "záškolák", trvala necelý rok. Rodiče začali na dívku naléhat, aby se jim svěřila s tím, co se s ní děje. Nedokázala svůj stav popsat, dny trávila zavřená sama ve svém pokoji. Ambulantní psychiatr navrhl rodičům dívky okamžitou hospitalizaci. Dívka byla na oddělení přijata s těžkou depresivní symptomatikou, byla jí nasazena antidepresivní terapie. Nálada se postupně projasňovala, začala se více začleňovat do kolektivu dětí a účastnit se aktivit na oddělení. Přes počáteční apatii a pasivitu v kontaktu s rodinou se opět začala těšit domů. Po návratu z víkendové propustky domů po 4 týdnech hospitalizace lékaři a sestřičce na oddělení řekla: "Balvan už se mi z hrudníku odvalil, vychutnávala jsem si to doma." |
