Výmluva na dobu a konzumní společnost je sice univerzální, ale nic neřeší. Vždycky se říkalo „doba je zlá“ a vždycky vládla „nějaká společnost“. Pořád naštěstí platí, že největší vliv na naše děti má mikrosvět zvaný rodina. Výchova je samozřejmě tím náročnější, čím je okolní prostředí neslušnější a agresivnější. Ale jde to. Stejně jako se puzzle skládají kousek po kousku i výchova malého človíčka v aktivního tvořivého dospělého, schopného se pro něco nadchnout, sestává z tisíců zdánlivě banálních situací.
Nadšení je nakažlivé
Modelová situace. Dvě rodiny s asi čtyřletými potomky se vypraví v sobotu do zoo. Rodiče prvního dítěte nadšeně jásají nad mládětem žirafy. Obdivují akrobatické kousky opic a trpělivě odpovídají na dotazy, proč má slon dlouhý chobot. Nakonec tatínek vystojí frontu na zmrzlinu, zatímco maminka chválí barevné peří papoušků.
Šťastně unavené dítě pokecané zmrzlinou odchází ze zoo, aniž by v danou chvíli tušilo, že dostalo jednu z nejdůležitějších životních lekcí. Rodiče mu předvedli, že zvídavost je motor, který nás pohání dopředu. A že svět je místo plné zázraků na každém kroku.
Druhá rodina též chodí po zoologické zahradě. Rodiče ovšem před dítětem nadávají, že na to, kolik stály lístky, zvířata nic moc. Všude davy lidí, ve sloninci to smrdí, opice líně sedí na bidýlkách. A když se chtěli podívat na čerstvě narozené žirafí mládě, schovalo se za matku, takže neviděli nic. Z hlediska faktů měli pravdu. Vstupné bylo opravdu drahé a sloninec smrděl. Jenže jejich přístup – na všem vidět to nejhorší – dítěti rozhodně neposloužil.
Čím hůř, tím hůř…
„Někteří dospělí razí názor, že když budou dětem od nejútlejšího věku servírovat pravdu o tvrdosti života, líp ho na něj připraví,“ konstatuje psycholožka Jana Markvartová.
Přetížené dětiŠkoláky svazují povinnosti a tlak, potřebují lelkovat  |
„Omyl. Ve výchově pravidlo čím hůř, tím lépe neplatí. Dítě se potřebuje v útlém věku cítit bezpečně a být obklopené přátelským prostředím. To s rozmazlováním nemá nic společného. Psychika dítěte se v předvídatelném, důsledném, ale vlídném domově s dospělými vyzařujícími radost stabilizuje správným směrem. Děti od batolecího věku nasávají nálady rodičů intenzivně jako houbičky. Automaticky napodobují jejich chování. Mozek potomka věčně nespokojených, brblajících, negativistických rodičů je den po dni programován na pasivní očekávání, že něco velkého a úžasného teprve přijde. „Takové dítě,“ varuje psycholožka, „bude vždycky zklamané. Dokonalost totiž nikdy nenajde. Nenaučí se vidět krásu v obyčejných situacích a nedocení ani ty výjimečné. Proč by ho mělo později něco bavit a zajímat, když nikdy nic není dost dobré, případně stejně všechno dopadne špatně.“
Mě to nebaví
Rodiny a rodiče si nevybíráme a do hry vstupují také geny. I morousům se může narodit malý optimista, který domácímu očkování k věčné nespokojenosti odolává. Rozhodně se ale učitelům nebo vedoucím různých zájmových kroužků a sportovních oddílů dnes s dětmi pracuje obtížněji.
„Když jsem začínala učit, utáhla jsem prvňáčky na vařené nudli. Stačilo, abych vytáhla maňáska, a byli u vytržení. Když na okno školní třídy skočila veverka, měly z toho děti zážitek až na celý den,“ vzpomíná zkušená učitelka prvňáků Tatiana Vanišová ze základní školy v Pardubicích.
„Dnes jsou mezi prvňáky obrovské rozdíly. Nemluvím o těch ekonomických. Je zřetelně znát, kterým dětem se doma zdravě věnují a kde je odklízejí k počítačovým hrám a jinému pasivnímu trávení času. Některé děti disponují velikou slovní zásobou. Na jiných je znát, že jim nikdo nečte, nepovídá si s nimi. Nadchnout a udržet pozornost takto nehomogenní skupiny stojí obrovské úsilí. Už po pěti minutách vám několik šestiletých kluků a holčiček suše řekne: Mě to nebaví. A čekají jiný, další podnět. Neudrží totiž pozornost. Zároveň tím ale ruší ty děti, které se do daného úkolu zaberou. Rodiče ovšem neuznají, že sami něco zanedbali. Kritika skončí tím, že se kantor málo snaží a nedokáže zaujmout. Ze školy se vytrácí myšlenka učení, které je spojeno s prací a námahou. Všechno musí být zábava. Při hodinách musí být legrace, hlavně nevyžadovat úsilí. Nejvíce si pak pochopitelně stěžují ti rodiče, kteří si na děti dělají nejméně času.“
Zdravé věnování se
Jenže co si pod pojmem „zdravé věnování se“ představit? Jedním extrémem jsou děti, kterých si vytížení nebo líní rodiče příliš nevšímají. Druhý extrém jsou zase děti přestimulované. Výsledek je pak stejný. První skupinu nic nenadchne a nezaujme, protože ji to nikdo neučil. Ta druhá se nedokáže soustředit, protože je tak přehlcená vjemy, že už nemá další kapacitu. Jde o děti, které jdou z kroužku do kroužku a o víkendech z výletu na výlet. Z akce na akci. Jejich mozky nemají šanci nic vstřebat. Vjem přebíjí vjem. Ani knihy, které jim rodiče kupují, nemůžou být obyčejný příběh nebo pohádka, nýbrž musí mít přesah, který by děti rozvíjel. Stejně tak hračky a různé pomůcky. Výsledek je asi stejný, jako když potomek najde pod vánočním stromkem padesát dárků. Ve finále nemá radost z žádného, k žádnému si nevytvoří vztah.
Odpadky a modřinyCo dělají rodiče úspěšných dětí jinak než vy? |
Samozřejmě, že existují všestranní kluci a holky, kterým přebíhání mezi baletem, tréninky házené, základní uměleckou školou, hodinami cizího jazyka a skautem vyhovuje. U většiny dětí ale platí, že méně je více. Bohatě by jim stačily kroužky dva a pak potřebují prostor, aby si v klidu hrály s plyšákem nebo stavěly z lega. Ovšem bez hodnocení výsledku stavby.
Vzhledem k tomu, že sportovní oddíly a kroužky dnes suplují hlídání, vytížení rodiče se zaklínají tím, že jsou jejich děti pod kontrolou a ještě se rozvíjejí. Jenže i soutěživé děti si potřebují jen tak hrát, snít, být v klidu bez nároků na výkon. Vnucováním dospělého tempa zabíjíme jejich kreativitu. Natahujeme pérko, až se prostě přetrhne.
Jak se nemají v pubertě i později nudit a nevědět, co se sebou, když jim od nejútlejšího věku všechno někdo „předžvýkával“ a vymýšlel za ně program?
Puberta jako zvláštní kapitola
„S nástupem Karolínčiny puberty mi začalo připadat, že jsem jako matka naprosto selhala,“ vzpomíná Jana Mládková na zkušenost, kterou zná řada rodičů. Jako by se v doteď bezproblémovém dítěti něco přepnulo.
Co tedy dělat...... aby z dětí nevyrostli líní, znudění, apatičtí, konzumní, poraženečtí, pesimističtí a sebelítostiví tvorové, kteří se hroutí při prvním neúspěchu a odmítnutí? • Dokud jsou malé, nakažte je nadšením pro cokoliv. Sport, umění, přírodu, techniku… Ne pro peníze, ale pro radost. A jdětem jim příkladem. • Nenechte je povalovat, ale zájmové kroužky jim dávkujte s rozumem. • Neosvobozujte je od domácích povinností (uklízení, nákupy a podobně). Argument: „má toho hodně ve škole, je unavený z tréningu“ v nich pěstuje pocit sebestřednosti a to, že jejich aktivity jsou důležitější než činnosti konané ve prospěch všech v rodině. • Neplánujte jim každou volnou chvilku. Ať s i i jen tak hrají a naučí se vymýšlet si vlastní program. • Když dospívají, vymezujte jim hranice, i když se vztekají. Zároveň jim nechte prostor rozhodnout se, kterou zálibu opustí a kterou budou nadále rozvíjet. • Nesrovnávejte je se sourozenci, známými ani se sebou v jejich věku. • Když to jde, pořiďte si domácí zvíře, vůči kterému budou mít děti zodpovědnost, ať mají náladu jakoukoliv. • Především ale – buďte s nimi! Ne vedle nich nebo za nimi. Udělejte si na ně čas, když to potřebují, ne jen když se vám to hodí. |
„Připadalo mi, že zapomněla všechno, k čemu jsme ji vedli. Najednou ji nebavilo a nezajímalo nic. Všechno bylo trapné. Sekla s plaváním, na které nadšeně chodila od druhé třídy. Vykašlala se na flétnu, bojkotovala výtvarku, kterou doteď milovala. Odmítala s námi jezdit na chalupu. Řešila jen, jestli se líbí klukům ze třídy. S manželem jsme jí řekli, ať si tedy vybere aspoň jednu věc, která ji baví. Řekla nám, ať se nestaráme. Báli jsme se hlavně, aby nezačala brát drogy nebo držet nějaké nesmyslné diety. Dva roky byla na zabití. Pak s ní zase pozvolna začala být řeč.“
V pubertě nastává u řady dětí bod zlomu. K velké zlosti i lítosti rodičů opouštějí zájmy, kterým do té doby věnovaly spoustu úsilí a času. A nejvíc k vzteku je, když na ně mají talent. I Petra Kvitová přiznala překonanou krizi. S otcem, který ji doposud bez problémů trénoval, se ve třinácti čtrnácti letech začala hádat, a dokonce uvažovala, že s tenisem sekne úplně. Naštěstí rodina vyřešila situaci tak, že se jako pár rozloučili a Petra pokračovala v jiném oddílu.
Dospívající touží po svobodě rozhodování dospělých, ale v případě, že se rozhodnou špatně, chtějí být chráněni jako děti. Hodnocení kamarádů pro ně bývá důležitější než mínění rodičů, řeší si první citové zmatky a lásky. Vnitřní nejistotu maskují arogancí, drzostí nebo apatií.
Jsem tak nudně nezajímavý
Dospívající potřebují vzory. Jenže momentálně se na ně odevšad valí vzory těch, kteří jsou už v útlém mládí úspěšnými modelkami, herci, bloggery, youtubery. Vydělávají částky, ke kterým se nedostanou ani čtyřicátníci. Někteří žijí díky penězům svých rodičů pohádkový život plný cestování, lyžování v Alpách či surfování v Karibiku. Na stres a strach, že v takové konkurenci nemají šanci uspět, reagují „obyčejné“ děti opět buď drzostí, nebo pasivitou.
Psycholožka rodiče uklidňuje. „I když se nám zdá – jako Karolínině matce –, že puberta vygumovala veškeré vychování i hodnoty, ony ve vašem dítěti pořád jsou. Dobré základy a dobře nastavené hodnoty ani puberta nepohřbí. Jen na chvíli skryje. Puberťák potřebuje laskavost a mantinely, aby měl do čeho kopat. Ale právě těmi mantinely mu dáváme najevo, že nám na něm záleží.“ Sice vztekle reaguje, že ho máte nechat být a pořád se mu nemontovat do života, pokud si ho ale nevšímáte vůbec – přece si to přeje! – vnímá to tak, že je vám lhostejný.
Co tedy dělat? Nejdůležitější je obrnit se. Nevyčítat pořád dokola, kolik nás stály roky jeho hokeje nebo plavání, se kterým teď švihl. Nebrečet, že když teď opustí hru na klavír, bude za pár let litovat. Chtít po něm formální slušnost, sami se nenechat příliš často vytočit k bouřlivým výbuchům – i když někdy to je zatraceně těžké. A čekat, až to přejde. Žádná puberta totiž netrvá navěky.
Vnitřní motor
Když se bavíte s navenek úspěšnými lidmi, zjistíte, že většina z nich v sobě měla jakýsi vnitřní motor. Nikdo je do tréninků, učení i zálib nemusel honit. Prostě sami od sebe chtěli. Je ovšem úplně běžné, že v rodinách s vícero sourozenci má tah na bránu jen jedno dítě. Ostatní – přestože jsou vedeny stejně – vedle něj působí jako leklé ryby.
Každé dítě má jinou povahu a osobní tempo. Co jedno „nakopne“, druhé zdeptá. Úspěch žákyně konzervatoře, kterou hned v osmnácti vybere divadlo na pozici primabaleríny, jednu holčičku povzbudí. Vidí v tom šanci i pro sebe. Má takzvaný americký přístup. Jiná naopak propadne po česku skepsi, pocitu méněcennosti a strachu, že když se v osmnácti neprosadí, je všechno ztraceno.
Přístup „buď musím být královna, anebo nic“ ochromuje. Jenže časopisy i sociální sítě jsou plné příběhů mladých lidí, kteří už ve dvaceti úspěšně rozjeli byznys, ve čtyřiadvaceti pracují jako šéfkuchaři pětihvězdičkových hotelů nebo vydělávají statisíce jako youtubeři. Nikde ani slovo o tom, že jde o výjimky, nikoli normu. A nikde ani slovo, jaké oběti museli přinést, protože nic není zadarmo.
Odlišná tempa
Přespříliš ambiciózním a zároveň nejistým teenagerům rozhodně nepomůžeme řečmi jako „on měl víc štěstí“ nebo „málo se snažíš“. Naopak je třeba připomínat, že srovnávání je nesmysl. Každý člověk má jiné tempo osobního dozrávání. Různé obory a profese s sebou nesou i různé tempo stoupání na vrchol. Zmiňované baletky či sportovci se prosadit v mládí prostě musí. Ve třiceti totiž pomalu odcházejí do důchodu.
V jiných oborech naopak ve třiceti lidé roztahují křídla. Například lékaři dozrávají okolo pětatřicítky, někteří herci bývají objeveni po čtyřicítce. Samozřejmě, že třináctiletému člověku připadá třicátník pomalu jako mrtvola, ale měl by pravidelně slyšet, že opravdu má moře času na to, aby se vyprofiloval.
Neobyčejně obyčejné dítě
V sedmi letech mluví, počítá, čte, kreslí, sportuje a hraje na hudební nástroj na úrovni… sedmiletého dítěte. Není ani malý Mozart, ani malý Jágr. Je chytré, šikovné, ale neprojevuje žádný mimořádný talent. Tak proč nejsme šťastní, že je zdravé a spokojené?
„Spousta rodičů dnes není schopna přijmout obyčejnost svých dětí jako něco dobrého,“ konstatuje psycholog Tomáš Novák. „Pokud je ale výjimečnost měřítko úspěchu, většina dětí neuspěje. Budou od útlého věku trpět pocity selhání. Odtud je už jen krok k apatii, nechuti něco dělat, něco zkoušet. Když mne nepřijmou v páté třídě na prestižní gymnázium, nač se dál snažit? Když nebudu v šestnácti kapitánkou družstva házené, proč ve sportu pokračovat? A tak dále. Když nevyhraji soutěž Miss, jsem beznadějně šeredná. Jenže ti výjimeční jsou výjimeční právě proto, že jich je menšina.
Rodičovské ambice
Holčiček jako Eva Hendrychová, dnes Eva Le Peutrec, která v šestadvaceti letech vyprojektovala v Číně svůj první mrakodrap, napočítáte na prstech jedné ruky. Stovky holčiček hrají tenis ale ve čtyřiadvaceti vyhrála Wimbledon nenápadná rodačka z Fulneku Petra Kvitová. Měly by snad ostatní zahodit rakety? Mimochodem, jak Eva, tak Petra vyrůstaly v úplně obyčejných rodinách. Užívaly si dětství jako milované dcerky podporované ve svých zálibách, ovšem bez očekávání závratných úspěchů, kterých později dosáhly.
„Když rodič neočekává od dítěte výjimečné výsledky, ale je spokojený, že se snaží a činnost ho baví, dává mu potřebnou svobodu. Obyčejnost umožňuje vyniknout výjimečným věcem, ne naopak,“ upozorňuje psycholog.
Touha po mimořádném potomkovi prozrazuje nespokojenost rodiče se sebou samým. Své ambice pak naloží na potomka a jemu tento náklad podrazí nohy už na základní škole. Napáchané škody se pak napravují i v dospělém věku.
Nároky ano, ale na míru
„Na děti bychom rozhodně měli mít nároky,“ dodává psycholog. „Ale se znalostí jejich potenciálu. Nároky šité na míru jejich možnostem. Úkolem rodiče je dítě poznat a podle jeho schopností mu nastavovat laťku.
Nepřeceňovat ani nepodceňovat. Pokud jsme dítě násilím dokopali na víceleté gymnázium, z nějž pak muselo odejít, dali jsme mu ťafku, ze které se dlouho nemusí vzpamatovat. Zvlášť pokud nebylo zvyklé na překonávání menších překážek. Naopak dítě, které se na základní škole nudí a je vyloženě studijní typ, rodiče odrovnají tím, že ho šoupnou na učební obor – třeba proto, aby co nejrychleji vydělávalo.“
