Můj sedmiletý syn mi den co den opakuje, co by chtěl všechno dělat za sporty. A já jako robot opakuji: „Kubíčku, ještě se nic nesmí, tak až se to jednou uvolní. Někdy, možná…“ Už ani já nevidím světlo na konci tunelu a nejvíc je mi líto staršího syna, je třeťák. Mladší měl aspoň „povolenou“ školu, vídal svoje kamarády. Starší je s nimi v kontaktu jednu hodinu denně při on-line výuce.
A samozřejmě i on už propadá deprivaci: „Já už chci žít svůj normální život,“ říkal mi nedávno při cestě autem. A já se opět zmohla na opakování mantry posledních týdnů: „Tak snad už brzy, uvidíme…“ Ale i mně schází naděje a někdy se mi chce už vzteky řvát. Copak to jde, zastavit dětem svět? Dívat se, jak pomalu nabírají kila, ztrácejí sociální dovednosti a v učení si v lepším případě jen udržují znalosti, ale nikam se neposouvají? Dá se to vůbec v rámci rodinného prostředí ještě nějak zachránit?
