Ona
Děti a zprávy

Děti a zprávy | foto: Profimedia.cz

Děti a zprávy. Mají je vůbec poslouchat?

  • 29
Vypadá, že je zabrané do hry a nevnímá. Přesto poslouchá a neunikne mu ani slovo. A pak vás překvapí smrští otázek. Přitom jste mysleli, že vaše dítě televizní zprávy vůbec nezaujaly. Mají je vůbec děti poslouchat? Mají, ale musíte být s nimi!


Šestiletá Markéta nedávno v obývacím pokoji skládala puzzle. Její matka se tehdy dívala na odpolední zprávy. Mluvilo se v nich o sedmileté holčičce, kterou opakovaně znásilňoval jeden muž. "Mami, co je to znásilnění?" překvapila u večeře o hodinu později rodiče Markéta. "Nejdřív mě to zaskočilo. Pak mi došlo, že jí to muselo celou dobu ležet v hlavě. Začala jsem jí vysvětlovat, že ten pán dělal holčičce ošklivé věci, které ji bolely. Následovaly otázky, proč se tak choval a jestli se mu za to něco stane," vzpomíná Lucie z Prahy. "Nevím, jestli jsem raději neměla ty zprávy vypnout," pochybuje Lucie.

Co byste měli vědět, než zapnete dětem zprávy

* Nechte děti dívat se na zprávy, když chtějí. I předškolní dítě je může sledovat. Vždy by u toho měl být dospělý, který pak bude odpovídat na otázky.

* Při zprávách o násilí nebo sexuálním zneužívání dítěti úměrně věku vysvětlete, že se takové věci mohou stát. Zdůrazněte, že takové věci nejsou v pořádku.

* Využijte povídání a dítě varujte, aby nechodilo s nikým cizím do samoty. Vysvětlujte, že dospělý, třeba učitel, může dítě pohladit po hlavě, ale už není v pořádku, když se dotýká jeho intimních míst.

* Pokud se dítě ptá na věci ohledně sexu, nic nezatajujte. Neodbývejte je se slovy, že na takové otázky má ještě dost času. Vše vysvětlujte a ukazujte. U malých dětí si vezměte na pomoc panenku, u větších třeba knížky nebo internet. Děti mají vědět o tom, co se právě děje, byť jen zběžně

Buďte u dětí

Měly by se děti dívat na televizi, internet a poslouchat rádio, které jsou často plné informací o pohlavním zneužívání, týrání, vraždách, dopravních nehodách?

"Děti, i ty malé, zprávy mají sledovat," říkají shodně všichni odborníci. "Ale musí u toho být rodiče nebo jiný dospělý, který všechno, co dítě zaujme, vysvětlí," radí psycholožka Vendula Kolářová. "Jinak si ze zpráv ,vytáhne‘ jen něco svého a velmi zkresleného," vysvětluje.

Své o tom ví Ilona Princová z Prahy, matka osmileté Natálky. Její příhoda je pro dospělé úsměvná. "Když dcera chodila do školky, zemřel papež Jan Pavel II. Natálka to slyšela a strašně se divila, jak je to možné, protože ho přes den viděla. Do školky totiž chodil Péťa Papež a ona myslela, že zemřel právě její kamarád," vzpomíná Ilona Princová.

Když zprávy pomáhají

Na sledování televizních zpráv nebo poslouchání rádia dětmi nevidí nic špatného ani sexuologové. Právě naopak. "Samozřejmě se tam objeví informace o tragédii, vraždě. Nemyslím, že nepříznivé okolnosti, které se na světě dějí, by se měly před dětmi utajovat," míní sexuolog Radim Uzel. "Pokud bychom děti bránili před horory, museli bychom zrušit všechny pohádky. Ježibaba také cpe děti do pece. Kam se na ni hrabe černá kronika," srovnává Radim Uzel.

I negativní zpravodajství totiž často může být impulzem začít mluvit o věcech, na které by v běžném životě rodiče ani nezavedli řeč. Protože by k tomu nebyl důvod. Například o týrání dětí. I když se většiny dětí osobně netýká, mají o něm slyšet. Například proto, aby možná jednou mohly pomoci spolužákovi, který se jim svěří, že má zrovna takové problémy. Informace o tom, že existují linky pomoci, pak může týranému zachránit život.

Zpravodajství může otevřít i debatu o "nepříjemných" událostech, o kterých si myslíme, že o nich děti vědět ještě nepotřebují - třeba o sexuálním zneužívání. "I předškolní dítě o něm musí vědět. Pětileté dítě musíme varovat před tím, aby za čokoládu nebo bonbon nešlo s neznámým člověkem do auta nebo do výtahu," říká sexuolog Radim Uzel.

Někomu se může zdát takové "strašení" zbytečné. Vždyť malé dítě je stále pod dozorem dospělých. Ale kdo z nás si neodskočil na toaletu, zatímco dítě zůstalo v dětském koutku či na hřišti samo? Těch pár minut přitom může stačit na to, aby je jiný dospělý odvedl pryč. I když mluvit s dětmi o tom, že jim mohou někteří dospělí ublížit, je dvojsečná zbraň.

"Na jednu stranu učíme děti slušnosti, aby odpověděly cizímu na otázku, kolik je hodin, aby ukázaly cestu, staraly se o lidi, kteří si nevědí rady. Právě toho mohou pedofilní jedinci zneužít. Musíme proto dětem přesně vymezit, kam až mohou s pomocí druhým jít. Musíme je upozornit, aby nechodily s nikým do samoty, do ústraní, aby byli vždy přítomni další lidé," uvádí Radim Uzel. "A musíme je naučit, aby zcela jednoznačně dokázaly říci ne, pokud jim někdo dělá něco, co je jim nepříjemné. To se týká hlavně tělesných dotyků," vysvětluje sexuolog.

"Zastrašování" může vést k absurdním věcem. "Posuzoval jsem případ staršího učitele angličtiny, který občas pohladil dítě. Byl obviněn ze sexuálního zneužívání, což se nakonec neprokázalo," vzpomíná Uzel. "V jeho mládí nebyly výjimkou tělesné tresty, ale učitelé také dokázali dítě pohladit. Dnes jeho chování působilo nepatřičně. Děti mají vědět, že je učitel může pohladit, ale na druhou stranu musí umět říct ne, pokud jsou jim dotyky nepříjemné," říká doktor Uzel.

Opakování, matka moudrosti

Zprávy mohou znovu odstartovat povídání o věcech, které rodiče s dětmi už opakovaně probírali. Ani takové hovory nejsou vůbec zbytečné. Nenásilně totiž rodičům umožní vrátit se k tématu, které by vyřčeno jen tak děti už možná otravovalo. "Kluci ve školce se baví o nehodách. Dcera se pak ptá, jak je možné, že někoho přejede vlak, když lidi mají dávat pozor. Dostaneme se k tomu, že musí být na silnicích, ale i všude jinde hodně opatrná," říká Renata Jenšíková, maminka čtyřleté Anetky z Plzně.

Sledování zpráv občas vyvolává i humorné situace, i když zrovna vám v tu chvíli moc do smíchu není. Anetka Jenšíková se jako malá naučila vytleskávat slova podle slabik. "Když jsme spolu jednou nakupovaly, seděla na nákupním vozíku a ve frontě u pokladny si nahlas slabikovala a vytleskávala: To-po-lánek, To-po-lán-ko-vá, Pa-rou-bek, Pa-roubková," vzpomíná její maminka Renata. Bylo před volbami, ve zprávách se o politicích a jejich manželkách mluvilo téměř neustále. "Samozřejmě chtěla vědět, kdo ti lidé jsou. Nejhorším rébusem bylo vysvětlit jí, kdo je to politik a proč je potřebujeme," vzpomíná Renata Jenšíková. Ostatní lidé ve frontě se tehdy dobře bavili.

Občas musíte cenzurovat

I když zprávy s komentářem dospělých většinou nemohou dětem ublížit, občas zpravodajství přináší záběry, které malé děti ani s rodiči vidět nemají. Jde o dramatické záběry, ve kterých jsou ukázky týrání dětí nebo zvířat, záběry s mrtvými po teroristických útocích nebo z válčících zemí. Podle psychologů takové záběry mohou dětem škodit. Rodiče by měli televizi vypnout nebo přepnout na jiný program.

Skutečnost je však občas jiná. "Nedávno někdo brutálně zabil psa a celé to natáčel. Přestože moderátor upozornil, že jde o drastické záběry, pětiletý chlapeček mi druhý den hlásil, že to celé viděl," říká učitelka jedné z mateřských školek v Brně. "Aspoň jsme toho využili a i s ostatními dětmi se pak bavili o chování dětí i dospělých ke zvířatům," vzpomíná.

Role dospělých je prostě u zpráv důležitá. "Když půjdeme do extrému, tak dítě, které sleduje zprávy a pak se dívá na brutální filmy bez komentáře dospělých, může tohle všechno brát jako realitu a normu," říká psycholožka Vendula Kolářová.

"Pokud dítě vyrůstá ve funkčních rodinných podmínkách a rodiče se mu věnují, mělo by to být relativně dostatečnou ochranou proti vlivu všech příšerností ve zpravodajství. Průšvih je, že děti jsou na média přilepené a opravdu to pak na ně negativně působí. Děti se pak svým způsobem stávají necitlivé," upozorňuje i psycholog Karel Humhal.

Zpravodajství jako součást výuky

Učitelka Martina Sýkorová z Prahy je přesvědčená o tom, že děti mají mít přehled o dění kolem sebe. Proto zařadila nad rámec školních osnov svým druhákům zprávy do prvouky.

"Myslím, že i druháci by měli vědět, co se děje, byť jen zběžně. Nemusí zprávy sledovat. Stačí, když si o dění povídají s rodiči. Zprávu v jednoduché podobě řeknou a my o ní pak mluvíme," říká Martina Sýkorová. Děti to baví. Nedávno nadšeně sledovaly sněhové zpravodajství. To když se školou odjížděly do hor. "Začala jsem s tím u starších dětí. Páťáci už se zajímali i o politiku, menší děti většinou zaujme nějaká tragédie," říká učitelka. I ona se domnívá, že o negativních zprávách by měly děti vědět. "Druháci už začínají chodit sami bez rodičů. Mluvíme o tom, aby na sebe dávali pozor v dopravě, ale také aby je někdo neodvedl pryč," říká Martina Sýkorová.

Ředitel 7. základní školy v Plzni Vladimír Čech by byl rád, kdyby se děti na zprávy dívaly. "Bohužel je to spíše tak, že se o ně nezajímají," přiznává. Před několika dny žákům jednu zprávu sám vyhlásil rozhlasem. To když neonacisté oznámili pochod Plzní. "Dětem jsem řekl, aby o víkendu nechodily s rodiči do centra, protože tam má být shromáždění špatných lidí, kteří by jim mohli ublížit. S dětmi jsme pak o tom ještě mluvili. Prvňáčci se ptali, jestli bude válka," říká Čech.

I přes všechna možná negativa média a zprávy v nich pomáhají. "Kluk ze zvláštní školy udělal masáž srdce nemluvněti a zachránil mu život. Jeho matka byla zoufalá a nedokázala mu pomoci. Chlapec přiznal, že masáž viděl v televizi. To je přeci fascinující," říká psycholog Karel Humhal.

Kdy raději televizi přepnout:

* Dítě může slyšet zprávy o týrání dětí, ale nemělo by už vidět záběry takového brutálního zacházení. Například ukázky týraných sourozenců z kuřimské kauzy.

* Ani natočené záběry o týraných zvířatech, které televize občas vysílají, nejsou pro dítě vhodné. Citlivé dítě zbytečně vystraší a rozpláčou.

* Pokud moderátor zpráv upozorní, že budou vysílat brutální záběry, třeba z válkou postižených míst, nenechávejte dítě dívat se. Ani když vás přemlouvá.

Anketa

DÍVAJÍ SE VAŠE DĚTI NA ZPRÁVY?

IVETA KOVÁČOVÁ, moderátorka, syn 15 let
Syn se na ně dívá už několik let. Ne sice soustavně a programově, ale podívá se. Někdy na televizi, jindy čte noviny a polemizuje o tom, co se v politice, ekonomice a vůbec děje. Dost mluví o přírodě, věci kolem ní ho zajímají. Zprávy komentuje. Je to stejné jako v čemkoliv jiném. Děti přejímají názory od rodičů. Ve školním kolektivu si pak názory předávají, tříbí a posouvají. Jsou nucené si vytvářet vlastní náhled.

IVANA CHÝLKOVÁ, herečka, syn 9 let
Zprávy se snažíme vidět všechny, počínaje v sedm hodin Primou, Českou televizí a konče Novou. I když se samozřejmě nedíváme každý den. Někdy to nevyjde. Záběry v některých zprávách ale občas nejsou zrovna lahodné. Syn se na zprávy díval, ale přestal. Sám řekl, že se mu z nich dělá špatně. Vadily mu v nich brutální a agresivní záběry.

JAN ČENSKÝ, herec, syn 18 let
Já se na televizní zprávy rád podívám, ale syn je nesleduje. Nedíval se ani jako malý. Spíš si přečte věci na internetu, tam brouzdá hodně a sleduje dění přes něj.

LENKA FILIPOVÁ, zpěvačka, dcera 14 let
Dcera se na zprávy dívá. Je jí čtrnáct let a měla by vědět, co se děje u nás i ve světě. Někdy jsou tam ale drastické záběry, tak program přepneme, třeba když jsou ukázky týrání zvířat nebo záběry z válek. Ona sama to ani nechce vidět. Myslím, že je v pořádku, když děti sledují věci, které se týkají našeho života. Samozřejmě záleží na věku. U dcery jsem tomu nechala a nechávám volný průběh. Někdy přijde a podívá se, pak si o věcech třeba ještě čte v novinách. A někdy na druhou polovinu zpráv odejde, protože už ji nebaví. Já jí v tom nebráním.