Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dermatoložka Arenbergerová: V Miss jsem šla s kůží na trh

aktualizováno 
Je chytrá, vzdělaná a příjemná. A ještě ke všemu velmi hezká. Za studií medicíny se probojovala až do finále Miss Československo. Titul ale získala Ivana Christová, a tak se Monika Arenbergerová mohla stát přední českou specialistkou na kožní nádory.

Monika Arenbergerová - Specialistka v oblasti prevence a léčby kožních nádorů | foto: Petra PikkelováMF DNES

Vrátila jste se právě z dovolené v Turecku. Byla tam rodina dermatologů stále řádně namazaná?

Ano. (směje se) Děti oblékám do plážového oblečení ze speciální tkaniny, která chrání proti slunečnímu záření. V tom se i koupou. Co nezakrývá kombinéza, to pořádně natírám. Takže jsme u vody trochu za exoty. My s mužem máme klobouk a mažeme se. Já mám různé vychytávky - obličej si mažu vyšším ochranným faktorem s tónováním, abych nebyla bílá jako klaun.

Takže vaše opálení způsobil samoopalovací krém?

Mí pacienti mě podezřívají, že kážu vodu a piju víno, ale opravdu je to především samoopalovací krém. Poté, co vidím ve své ordinaci, co sluníčko dovede, se ho bojím. Mám je moc ráda, nevynecháme žádný rok letní dovolenou, je to ohromný relaxant a přirozené antidepresivum, podílí se na vylučování serotoninu, což je hormon štěstí. Ale ochranu beru velmi vážně.

Co se stane s člověkem, který na slunce nechodí vůbec? Setkala jste se někdy s někým takovým?

Ne, ale je to popsané v literatuře. Potíž je v tom, že bez sluníčka tělu může chybět vitamin D. Jeho aktivní forma je strašně důležitá pro zdraví kostí, ale jeho absence může souviset se vznikem některých druhů nádorů, třeba prsu nebo prostaty. Ale dá se to dohnat potravou, třeba napít se mléka, dát si jogurt a projít se několikrát týdně venku.

Monika Arenbergerová

Každý rok na přelomu jara a léta radíte v magazínech, jak pečovat o svou kůži na sluníčku. Melanomy se přitom objevují stále častěji a v ranějším věku. Nemáte trochu pocit marnosti?

Naopak, považuji kampaně za docela úspěšné. Lidé, kteří mi chodí do ordinace, jsou už dobře poučeni, ukazuje se, že mladší generace si prevenci bere víc k srdci a hlavně maminky péči o malé děti. Lidé chodí dříve s měnícími se znaménky i na preventivní kontroly. Ale nemůžeme prohlédnout všechny. Průměrný Čech má pět až deset znamének, takže česká populace je nositelem sedmdesáti milionů pigmentových znamének. A dermatologů je sedm set. U mladší generace je spíš problematické nadužívání solárií.

V čem jsou nebezpečná?

Podporují dřívější stárnutí kůže. Ženy, které tam chodí pravidelně - to je v našich výzkumech nejméně desetkrát ročně, pak vypadají starší. UVA záření proniká hluboko do kůže, kromě tvorby kožních nádorů ničí její elasticitu, způsobuje dřívější a hlubší vrásky, přesuny pigmentu, pigmentové skvrny, kolem očí prosvítají jemné žilky. Z krátkodobého hlediska si ty ženy asi připadají hezčí, ale dlouhodobě se jim to nevyplatí. Ve čtyřiceti mohou vypadat na padesát.

Neotravuje vás už někdy pořád opakovat v ordinaci a do časopisů stejné rady?

Já už si připadám fakt kolikrát trapně, když mi někdo na jaře zavolá, abych do časopisu řekla, jak se chránit před sluncem. Snažím se vždycky přidat alespoň nějakou maličkost z čerstvých výzkumů, ale moc se to nemění. Zjistila jsem, že lidi to opravdu přes zimu zapomenou, takže opakování neškodí.

A nechtějí od vás lidé na potkání, abyste se jim koukla na znaménka?

Jistě. Vidí mě a už si vyhrnují rukávy: "Hele, mohla bys mi zkontrolovat znaménka?" Tohle se internistovi nestane, na kůži je prostě vidět. Někdy mě to až štve, ale je to normální. Kůži vám ukáže bez ostychu každý.

Kdy vy jste šla naposledy s kůží na trh?

(dlouho přemýšlí) Asi jako osmnáctiletá, kdy jsem se přihlásila do soutěže Miss Československo. Do té první. Už tenkrát mě fascinovala estetika a krása, tohle byla možnost, jak se tomu dostat blíž. Po úspěchu v pražském kole jsem odjela na finále v Ostravě. V původní porotě tenkrát figurovali samí geniální lidé, jako byl Miloš Kopecký, Rudolf Křesťan, byla to zábava. Já jsem se tehdy hlásila na medicínu a pan Křesťan mi na jevišti řekl: "Žádné zaječí úmysly, slečno, je lepší být hezkou doktorkou než chytrou modelkou."

Takže vyhrála Ivana Christová a z vás je hezká paní doktorka. Vaše vyhlazená pleť je dar genetických předpokladů, nebo každodenní dřina?

Genetické předpoklady jsou velmi důležité, ale v určitém věku by člověk měl o sebe začít trochu více pečovat. Neříkám, že ve dvaceti je nutné, pokud nemáte akné, kupovat si nějaké speciální řady, ale po pětadvacítce nebo ve třicítce už se má trochu začít. Dříve, co se týče estetiky kůže, dámy zapomínaly na pravidelnou péči a pak si nechaly udělat facelift. Teď přemýšlejí jinak, nechtějí velké zákroky zasahující do výrazu tváře. Chovají se chytře, myslí na prevenci, začínají hodně brzy. Nebo si pak nechávají dělat malé, méně invazivní zákroky, jako je například aplikace botulotoxinu, chemické peelingy, těmi se kůže dá udržet velmi mladistvá. Ten si dělám také. Nejde o nic jiného než o zbavení se odumřelých buněk z kožního povrchu.

Estetické dermatologii se v soukromé praxi věnuje i váš muž, ne?

Už moc ne, s korektivní dermatologií ve své soukromé praxi už nějakou dobu před převzetím kliniky z časových důvodů skončil.

Takže nadále především šéfuje klinice na Královských Vinohradech.

Přesně tak. Můj manžel je můj šéf. Hrozné klišé.

Kdy a jak jste se s manželem poznali?

V Německu, v Berlíně. Tam jsem totiž s dermatologií začínala. Ale to asi budu muset začít trochu zeširoka.

Stejně jsem se chtěla ptát na vaše začátky.

Po medicíně jsem hrozně na oboru dermatologie lpěla. Jenže v roce 1996, když jsem skončila školu, jsem nemohla najít místo nikde na klinice, tak jsem začala dělat postgraduál na biochemii. Bylo mi to cizí, hrozila jsem se toho, ale nakonec se ukázalo, že šlo o velice pozitivní rozhodnutí, protože tam jsem začala pracovat s melanomem. A taky jsem dostala možnost vycestovat na zahraniční stáž.

Monika Arenbergerová

Do Berlína.

Ano. Hledali někoho z výzkumu, kdo umí německy. A tak jsem se přihlásila a dostala jsem se do Max Planck Institutu, do renomovaného berlínského ústavu pro molekulární genetiku. Já! Člověk, který nikdy nedržel pipetu, já vědou neposkvrněná! Ale byla to výzva. Když mi pak vypršelo stipendium, povedlo se mi získat další - na berlínské kožní klinice. Brala jsem to velmi vážně a poctivě. Bylo mi pětadvacet, neměla jsem rodinu, mohla jsem být v laboratoři od rána do večera. Udělala jsem si i německý doktorát, abych se udržela dál. A postupně jsem se dostávala na kliniku, měla jsem ambulanci, dvakrát třikrát týdně, lůžkové oddělení...

Nějak se nám ztratilo to seznámení s manželem.

A právě v té době to přišlo. Můj budoucí muž přijel do Berlína na mezinárodní kongres. A pak začal jezdit za mnou. Tedy, myslím, že jezdil hlavně kvůli tomu městu, Berlín je úžasný. Byl dlouho optimální i pro náš vztah, je blízko, často jsme se setkávali na půli cesty v Drážďanech, na ně máme romantické vzpomínky.

A otestované všechny hotely?

Jen jeden. Byli jsme mu věrní. Ale po nějaké době už byl vztah na dálku neudržitelný. Kdybychom se mohli vídat každý víkend, šlo by to, ale do toho pořád vpadávaly služby a konference. Tak dozrál čas udělat zásadní rozhodnutí. Z Berlína se mi odcházelo těžce. Je to mladé, moderní město. Kulturní. Sportovní. Já hrozně ráda plavu a tam jsou krásně přístupná jezera, bazény. Berlín mi pořád chybí.

Ale vzdala jste se ho a šla za svým mužem. Zařídil vám místo u sebe na klinice.

To je silné slovo, přihlásila jsem se do standardního výběrového řízení. Pak jsem záhy otěhotněla. První dítě, druhé dítě, mezitím jen částečný úvazek. A u toho jsme zůstali i teď.

Co na to na klinice říkali, že si tam šéf přivedl svou manželku?

Myslím, že byli hlavně překvapeni. Nikdo už nedoufal, že se pan profesor ještě ožení. Vy se ale asi ptáte na něco jiného. Ono se to nezdá, ale neplynou z toho pro mne žádné výsady, spíš opačně. Všechny resty, které na klinice zbydou, dodělávám já. I když výhodou je, když jsem třeba nemocná, že za mě muž vezme ambulanci. Ale jinak žádné osvobozování. Já jsem ale na klinice jen na tři dny, v pondělí a v pátek dělám dětem taxikáře a rozvážím je na kroužky. Je to takový kompromis mezi rodinou a povoláním.

Velké ženské téma.

My jsme to vyřešili takhle, zatím to funguje.

Když spolu pracujete, dokážete se doma oprostit od vaší práce?

My se naštěstí na klinice moc nepotkáme, manžel se přece jen věnuje spíše manažerským záležitostem, je také náměstkem ředitele nemocnice, navíc je i předsedou České dermatologické společnosti, takže se v běžném provozu kliniky pohybuje málo. Ale někdy mi to nedá, když potřebuju s něčím poradit, tak na to téma zabrousím řeč i doma, ale on to rád nemá, takže se spíš snažíme tomu vyhnout.

Monika Arenbergerová

Řekla jste, že jste na dermatologii hrozně lpěla. Proč?

Začalo to na stážích na medicíně, na přednáškách jedné paní docentky. Přednášela o některých dermatologických nemocech a na otázky po jejich příčinách upřímně říkala: "Podstatu pořád nevíme, nevíme, jak ta nemoc vzniká, umíme ji zaléčit, ale neumíme ji vyléčit, jen potlačit." A ve mně to vyvolalo nějakého objevitelského ducha. Velké obory, jako je interna či chirurgie, jsou takové sebejisté, všichni všechno vědí, tento obor má tajemství. To mě hnalo dopředu, chtěla jsem na to přijít. Ale také jsem byla vždycky fascinovaná krásou, která s dermatologií rovněž souvisí. Proto jsem na oboru lpěla, ale rozladil mě hned první konkurz.

Co se stalo?

Přišlo nás asi pět mladých žen po škole a šéf nás nechal tahat o to místo sirky.

Dobrý konkurz. Ale pět žen? Myslela jsem, že přefeminizovaný obor je jen školství.

V Česku i dermatologie. Naše klinika je výjimka, máme dokonce šest mužů, ale existují dermatologické kliniky, kde jsou samé ženy. A opravdu nevím proč. V Německu je to padesát na padesát. Možná to u nás souvisí s tím, že o dermatologii se pořád musí ještě bojovat jako o celek. Patří mezi takzvané malé obory, ze kterých se některé podoblasti snaží přivlastnit jiné obory - alergologie ekzémy, gynekologie venerologické záležitosti a podobně. Dermatologie se u nás teprve emancipuje, musí bojovat o své místo na slunci, a to i na akademické půdě. Mnozí kolegové z jiných oborů říkají, že léčíme v podstatě zdravé lidi. Když ale pak náhodou onemocní nějakou kožní chorobou, legrace je rychle přejde. Bývá to tedy naopak někdy i hodně komplikované. Kožní problémy velmi často souvisí s psychickými problémy, které není možné odhalit při běžném vyšetření.

Třeba že příčinou nějakého ošklivého ekzému není žádná nemoc, ale stres?

Základní podmínka pro vznik onemocnění musí být přítomna, ale opravdu hodně záleží na psychice, jestli nemoc probíhá mírně nebo třeba i nepozorovaně a nebo zda se rozjede do nejtěžších forem. Jindy si ale někteří lidé schválně poškozují kůži, ubližují si, aby na sebe upozornili, třeba proto, že se jim dostalo málo pozornosti v rodině. Pořezávají se, rozškrábou si kůži, píchají si pod ni jehlou. Pokud takového pacienta vidíte pár minut, tak na tu příčinu nikdy nepřijdete. Hrozně důležité je s ním mluvit. A to platí jak u chorob kůže, tak třeba i poruch růstu vlasů.

Že si někdo doslova rve vlasy zoufalstvím?

Až tak asi ne, ale ze silného stresu může mít skutečně nutkání kousat si nehty nebo si vytrhávat vlasy. Velmi závažná nemoc je z pohledu psychiky třeba lupénka. Psychická zátěž je u těžké lupénky srovnatelná s infarktem nebo depresemi. Statistiky ukazují, že deset procent pacientů s psoriázou uvažovalo o sebevraždě.

Vaším hlavním oborem jsou ale kožní nádory. Jak zvládáte říkat lidem, že jejich prognóza není dobrá?

Snažím se být pozitivní, ale nechci jim nic nalhávat. Po pravdě jim řeknu, jaká je prognóza, že není radno onemocnění podceňovat.

Dá se na takové věci zvyknout?

Úplně odolná nejsem, ale snažím se nebrat si ty problémy domů. Jak zabouchnu dveře od práce, tak na to přestanu myslet, to bych se zbláznila. Ale už jsem kvůli tomu chtěla s onkologickou ordinací několikrát přestat. Přijde někdo, kdo vás úplně zatáhne za srdce, mladý člověk s pokročilým stadiem melanomu, vy víte, že toho času moc nemá, je vám extrémně sympatický... V tu chvíli už jsem s tím chtěla několikrát seknout. Jediná šance je přestat na to myslet, jakmile dojdete domů.

Poprvé jsem tváří v tvář dermatologii hleděla přes rameno nějakému medikovi v tramvaji. Musela jsem odvrátit zrak, udělalo se mi zle. Měl to otevřené na nějakých strašných vředech. Nedělá se vám někdy špatně? Když třeba přijde někdo, kdo už od pohledu budí ošklivost, páchne, pak vyhrne nohavici a ukáže vám pokročilé bércové vředy?

Já jsem si na to zvykla, stane se z toho trochu rutina. Těžkých pacientů s rozsáhlými vředy máme spoustu. Ale je fakt, že když přijdou někteří pacienti z ulice, nemytí, mají spoustu kožních problémů, tak se mi i zvedne žaludek, to nezastírám. Ale já ho musím zaléčit, nikdo jiný to neudělá. A to sestry to mají ještě obtížnější, ony je musí osprchovat, vyčistit ta místa. Přijdou lidé zavšivení, lidé se svrabem, ti všichni končí u nás na kožním. A tak mě od jisté doby mnozí obyvatelé pražského hlavního nádraží uctivě zdraví. Ale už je to automatika. Koupel, spreje, musíte se naučit s nimi pracovat. Sestřičku na kožní není jednoduché dostat, ona je s těmi pacienty nejvíc v kontaktu, musí na to mít žaludek. Ale i to se mi na dermatologii líbí, ta pestrost lidí. Muži, ženy, staří lidé, děti. Není to jednotvárné jako třeba na gerontologii.

Existují o kůži a dermatologii nějaké mýty? Nemyslím ten, že přes mraky to neopaluje, ale třeba něco závažného?

Jeden mýtus o znaménkách mi moc vadí. Že když se znaménko mění, tak se na ně nesmí sáhnout. Sousedce ho přece vyřízli a ona umřela. To je jeden z nejrozšířenějších mýtů. Mám pocit, že si to myslí tak třetina lidí. Já mám pacienty, kteří jsou nositeli jasného melanomu, ale nenechají si s ním nic udělat. S tím bojuju velmi často. Jistě, ono se mohlo stát, že sousedka opravdu umřela poté, co jí znaménko vyřízli, ale ten pokus o její záchranu operací už proběhl pozdě, v době, když už měla někde v těle rozesety nádorové buňky, ze kterých se pak vytvořily metastázy.

Nakonec je přesvědčíte?

Většinou ano. Ale mám jednoho pacienta, ten ke mně chodí na kontroly už tři roky. Teda, chodí, vždycky ho dotáhne manželka. On věří nějaké své homeopatce, má melanom, který si nechce zaboha nechat vyříznout. Už tři roky vyvíjím permanentní tlak. A podržte se! Je to doktor.

Ještě se na závěr vraťme k vaší oblíbené kráse. Jak pečujete o tu svoji a kolik korun měsíčně do pleťové "údržby" investujete?

Především díky své profesi se dostanu ke značné řadě různých kosmetických preparátů. Než je doporučím dál, snažím se je vyzkoušet, abych měla vlastní zkušenost, ta je nad zlato. Přesto se vždy vracím ke své oblíbené značce. Využívám jednu řadu určenou pro můj typ pleti a věk. Celkově za kosmetiku utratím asi čtyři stovky měsíčně. Starám se i o rodinu. Své mamince třeba předepisuji vlastní omlazovací a hydratační recepturu z lékárny, je v ní tretinoin a olivový olej. Pro toho, komu nebude chybět elegantní pozlacená krabička, je to ideální péče pro pleť. Dávám si i pozor na to, co jím, stav kůže náš jídelníček výrazně ovlivňuje. A tak si neodpustím pomeranče, které obsahují vitamin C, rajčata s antioxidačními látkami nebo deci červeného vína kvůli resveratrolu. Ten produkují rostliny, když jsou ve stresu, jako svoji obranu pro přežití.


MONIKA ARENBERGEROVÁ

Je uznávanou specialistkou v oblasti prevence a léčby kožních nádorů, melanomů. 

V roce 1996 promovala na Karlově univerzitě. Pak pracovala čtyři roky na kožní klinice v Berlíně.

Od roku 2001 je odbornou asistentkou na Dermatovenerologické klinice Královské Vinohrady. 

Se svým manželem, přednostou vinohradské kožní kliniky Petrem Arenbergerem má dvě dcerky Simonu a Nicol (5 a 3).

Otázky na odborná témata můžete lékařce posílat přes stránku www.melanomy.cz








Nejčtenější

Martina Formanová
Do mobilu jsem Milošovi nikdy nechodila, říká Martina Formanová

Více než dvacet let žije v Americe, přesto svoji poslední knihu Povídky na tělo situovala spisovatelka Martina Formanová do Česka. „Pořád víc rozumím vztahům...  celý článek

Ilustrační fotografie
Co dělat, když tělo zadržuje vodu. Na vině může být špatné jídlo i nemoc

Je to vůbec možné, aby se naše tělo příliš „zavodnilo“, když je vlastně z vody? No ano, je. Nejsme totiž z vody úplně a jak praví staré rčení: všeho moc škodí.  celý článek

V manželství jsou lidé šťastnější a žijí déle, ukázal výzkum.
Příběh Ondřeje: Žena mě má za malé dítě, nemám chvíli klidu

Už se pomalu blížím důchodu a jak jsem se na něj vždycky těšil, tak si poslední dobou říkám, že snad budu pracovat, dokud nepadnu. Aspoň v té práci nemusím být...  celý článek

Sportovní moderátor ČT Vojtěch Bernatský s rodinou
Vojtěch Bernatský: Starat se o děti a hrát si s nimi je nejvíc

O povolání sportovního moderátora snil Vojtěch Bernatský už v první třídě, komentoval vymyšlené zápasy, zpíval, šaškoval. Sen si splnil už jako student, jen na...  celý článek

Ilustrační fotografie
Šest příznaků nezdravého srdce. Varovat může chrápání i krvácení dásní

Srdeční onemocnění jsou nejčastější příčinou úmrtí. Mohou postihnout kteroukoli část srdce, nejčastěji však věnčité tepny a srdeční chlopně. Onemocnění srdce...  celý článek

Další z rubriky

Zpěvačka Paloma Faith na Britain Q Awards (Londýn, 18. října 2017)
Moje děti budou genderově neutrální, říká zpěvačka Paloma Faith

Loni v prosinci se britská zpěvačka Paloma Faith (36) poprvé stala maminkou. S francouzským partnerem Leymanem Lahcinem (30) by chtěla mít další potomky....  celý článek

Christina Applegateová (Los Angeles, 27. července 2015)
Preventivně jsem si nechala odstranit vaječníky, přiznala Applegateová

Před devíti lety Christině Applegateové (45) diagnostikovali rakovinu prsu a herečka podstoupila oboustrannou mastektomii. Nyní prozradila, že nedávno si...  celý článek

Jana Bělobrádková se stará o tři děti.
Bartošová, Bělobrádková a Babišová: Své manžely v politice podporujeme

Bez podpory své partnerky žádný politik dlouhodobě neuspěje. Kdo stojí po boku nejvýraznějších osobností letošních voleb? Oslovili jsme manželky lídrů...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Zuby jako perličky: 5 tipů na bělení zubů doma
Zuby jako perličky: 5 tipů na bělení zubů doma

Ne že by každý z nás potřeboval úsměv amerického herce, ale svítivé žluťáky taky nejsou úplně v kurzu. Vyberte si proto ... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.