To je vše, co dokázali vědci říci s jistotou. Zda kmenové buňky odebrané z vlastní kostní dřeně mladého muže nějak obnoví jeho ochrnutou tkáň (jak zní hypotéza), to se teprve uvidí. A nejdřív za několik měsíců.
V nemocnicích, kde leží lidé s poraněním míchy a perspektivou invalidního vozíku, však ihned po zveřejnění této zprávy nastal poprask. Neurochirurg Richard Lukáš z liberecké nemocnice zvedl jen za dva dny čtyřicet telefonů.
Volali příbuzní a žádali tuto léčbu pro své děti, manžele, rodiče. "Začínalo to vždy lehce agresivně, proč prý tamten ano a oni ne. Bohužel v tomto případě nemáme dost informací, abychom jim fundovaně odpověděli," uvedl Lukáš.
Alena Kábrtová z Centra Paraple, jež pomáhá lidem na vozíku, jeho slova potvrzuje: "Je to šílené, rodiny lékaře bombardují. Mají pocit, že lékaři pro jejich blízké nedělají všechno, že je neléčí podle nejnovějších poznatků medicíny."
Lékaři: Co máme říkat?
Lékaři se příští týden chtějí setkat s profesorkou Evou Sykovou, ředitelkou Ústavu experimentální medicíny a vedoucí projektu kmenových buněk. Chtějí se od ní dozvědět, co mají pacientům říkat.
Profesorka Syková opakuje to, co již bylo řečeno: "Hodí se to jen pro pacienty bezprostředně po úrazu - a zatím nemůžeme garantovat úspěch. Ta věc je v úplném začátku, do studie bychom rádi zahrnuli dalších třicet pacientů." Těmi "vyvolenými" budou ti, kteří se budou hodně podobat tomu prvnímu. (To aby pak vědci dokázali lépe vyhodnotit, zda metoda funguje.)
Naděje versus zklamání
Jenže lidé většinou vnímají jen to, že je tu něco převratně nového. "To, že je to teprve výzkum, jde často mimo ně," říká neurolog z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Evžen Růžička.
A děje se to pokaždé, když se něco nového objeví. V červenci například lékaři téže nemocnice poprvé použili kmenové buňky k léčbě srdce po těžkém infarktu. Zatím u dvou lidí.
"Měl jsem pak asi deset telefonátů. Všem jsem musel vysvětlit, že ta metoda se dá použít jen u akutních pacientů a že je to teprve ve vývoji," řekl kardiolog Michael Aschermann. "Vždycky to trvá. Když byl objeven penicilin, taky ho nejdřív dostali lidi v Londýně."
Podobně velkou vlnu nadějí (dodnes nenaplněných) mezi lidmi způsobila před časem devitalizace. Onkologové nedělali nic jiného, než že zvedali telefony. Mnozí pacienti odmítali klasickou léčbu a žádali právě tuto metodu.
"Podobné situace, byť v menším měřítku, zažíváme čtyřikrát do roka. Spíš nám to škodí, protože lidé si dělají nepřiměřené naděje a my lékaři jim přinášíme zklamání.
Obávám se však, že tento fenomén nemá žádné východisko," říká neurolog Růžička.
|
Dokud nezačnou chodit boháči, jsem v klidu Jiří Venzara ochrnul před dvaceti lety. To mu bylo devatenáct. "Hupsnul jsem do vody - a tím jsem si předplatil tuhle formuli," říká o svém vozíku, k němuž je dnes připoután. I on tehdy hledal vše, co by mu mohlo pomoci postavit se na nohy. Přesně podle hesla "tonoucí se stébla chytá". "Naštěstí v rehabilitačním ústavu v Kladrubech byli mladí vozíčkáři - a pak ti staří s racionálním pohledem na věc. A ti nám říkali: Na vozíku jsou dnes i bohatí lidé. A kdyby existovalo cokoli, co by je mohlo postavit na nohy, tak by si to jako první koupili." I Jiří Venzara se tehdy totiž upnul k nové metodě léčby, kterou propagoval ruský profesor Jumašev. Snažil se vyléčit přerušenou míchu jakousi variací srdečního bypassu - překlenutím postiženého místa nervem z jiné části těla. Takto se například pokoušel vyléčit zpěvačku Mariku Gombitovou. Profesor Vladimír Beneš, někdejší přední český neurochirurg, na tu dobu vzpomíná: "Dal jí do nohou dlahy a opřel ji o zeď. Ta fotka vyšla tady v novinách - a vozíčkáři v Kladrubech udělali vzpouru. Odmítali rehabilitovat a žádali operaci. Osobně jsem tehdy musel v ruštině napsat asi 30 žádostí. Jumašev operoval jediného z nich. A jak skončil, vůbec netuším." Podle Jiřího Venzary je však přirozené, že se lidé upínají k jakékoli nové naději. "Takovému člověku to nevysvětlíte. I já jsem si, když jsem přijel do Kladrub a viděl lidi, co jsou na vozíku, myslel: takhle nedopadnu. Dnes říkám: Dokud nechodí vedoucí stáje formule 1 Frank Williams, tak se nic neděje." |
