Vypadá to, že se skoro bráníte stoupat ke hvězdám. Studovala jste přece popový zpěv doma i v zahraničí. Jaké jste měla očekávání, když jste do toho šla?
Připouštím, že tehdy jsem se viděla jako slavná zpěvačka. V patnácti letech vypadá pěvecká kariéra hezky, člověk chodí v krásných šatech... Ale nejsem takový ten průbojný typ, rváč, co by šel za slávou. Stačilo mi pár let strávených v showbyznysu, abych si nedělala iluze, že je výsluní ideální. Vidím jeho minusy a to mě odrazuje.
Nemáte ty správné ambice mít kolem sebe tým manažerů a stát se komerční zpěvačkou?
Koketovala jsem s tím, že je takový tým potřeba. Ale řešila jsem to jen proto, že spousta lidí do mě rýpe, abych s tím něco udělala. A já si říkám: Proč? Je to můj život, dělám práci, kterou mám ráda a dělám ji na profesionální úrovni. Hraju v krásném divadle (Hudební divadlo Karlín, pozn. red.), zpívám vokály Karlu Gottovi a jsem za to ráda. I když mi mnozí říkají, že tohle už bych dělat neměla.
Vizitka
|
A co si myslíte vy?
Já to dělat chci, protože mě to baví. Můžu si jít točit do studia, aniž bych žádala gramofonovou firmu o povolení, jestli můžu. Jsem totálně svobodný člověk. A navíc mi nejsou žádní novináři v patách.
Nezajímáte je?
Nejsem komerční sousto. Ke všemu jsem spíš plašší typ a nezvládla bych to. Vyhovuje mi být inkognito.
Jako popové hvězdě by vám na světě nebylo dobře?
Jak já vidím život pop zpěvaček, tak bych s ním měla honičku. Asi bych se snažila předejít tomu, abych se stala otrokem mediálních tlaků, a tím pádem bych pop hvězdou nemohla být, to se vylučuje.
Vy netoužíte po vlastní výpovědi? To přece bývá nejvyšší cíl zpěváka.
To určitě bývá. Mně ale chybí kreativita, nejsem schopna si sama psát písničky. Ale pracuju na tom.
Jak?
Oslovuju různé lidi. Anebo mi oni sami posílají své nabídky a já si, to zní hrozně, vybírám.
Hrozně zní, že si můžete vybírat? To by vám mělo spíš lichotit.
No jasně, máte pravdu, je to fajn mít tu možnost. I když já jen tak něco nevezmu. Mám nějakou představu a chci, aby to bylo dobrý. A protože jsem docela náročná, tak zatím žádná deska není. Postupně na tom dělám a třeba se za pár let vyklube můj vlastní, celistvý repertoár.
Váš přítel, muzikant Martin Kumžák, vám muziku nepíše?
On se věnuje spíše muzice scénické a vážné a k těm popovým se zatím nějak nedostal. Třeba jednou napíše.
Co je doma, to se přece počítá. Že by neměl tu chuť?
Možná že i jo, ale u nás asi platí to staré známé o kovářově kobyle. Beru to tak, že má hodně své práce a nechci ho tím zatěžovat. Ale budu moc ráda, když jednou na mém budoucím projektu bude muzikantsky participovat. Ostatně hrajeme spolu převzatý a zaranžovaný repertoár už nyní.
Máte nějaký sen, s kým byste v budoucnu chtěla spolupracovat?
V Čechách to jsou sny, které se dají zařídit. Ve světě by nebyl od věci takový Sting. Líbí se mi jako člověk, jako interpret i jako autor.
Sny se mají plnit. Sama o sobě často říkáte, že vás musí někdo k nějaké akci "dokopat". Jste lenoch?
Ježíš, to snad ne. Spíš jsem zpátečnická a nejsem ten tahoun, co jde dopředu. Ke mně nějak věci chodily a chodí. Nechci říkat, že by mi nabídky padaly do klína, ale asi jsem měla štěstí. Někdo musí hrozně makat a bojovat a já jsem vždycky prošla i všemi castingy nějak hladce.
Kromě toho, že jste skromná, působíte v rozhovorech jako člověk, který nemá žádný vroubek. Vy nemáte žádnou neřest?
Dost často se nechám ovlivnit náladami. Stačí mi málo. Jeden protivný člověk a mám po radosti. Bohužel to nedokážu ovládat. A ke všemu jsem vztahovačná.
Vždyť jste muzikálová herečka, jak v tom případě snášíte kritiku na jevišti?
To je jiné. Já mám ráda, když jsou věci dokonalé. A to i v práci. Když má někdo konstruktivní věcné připomínky, jsem pokorná a umím je přijímat. Pakliže jde o něčí osobní názor, se kterým nesouhlasím a je mi vnucován jako jediný správný, tak to mě může trošku dožrat.
Trošku říkáte, umíte se naštvat pořádně?
Nejsem cholerická, neházím židlemi, ale umím se pořádně naštvat. Kde hodně nadávám a třeba i sprostě, tak to je za volantem. Mně ten tok sprostých slov pomáhá uklidnit se.
Máte ráda adrenalin?
Je to příjemné okořenění života, ale nevyhledávám ho. Otázkou je, zda moje práce není adrenalin sama o sobě. Rozhodně před premiérou ho zažívám až až.
Mluvíte o trémě?
Ano, trpím jí. Dřív se mi klepaly ruce, což jsem musela nějak ovládnout, protože je to vidět, když držím mikrofon. Tak ted´ se mi pro změnu klepou nohy.
Je to jen premiérový stres, nebo si nevěříte?
Pochybuju o sobě i při zkouškách. Nevrhám se do experimentu jako někteří kolegové, jdu do toho nejistě a opatrně, což je ještě víc ke škodě. Ke všemu jsem stydlivá, no prostě pekelná povaha.
Nepomáhají vám ani ty veřejné pochvaly z úst autorit?
To narážíte asi na větu Karla Gotta, která byla prý vyřčena někdy před deseti lety a měla mě označit za talent století... Od té doby to všichni používají a mně to přijde už moc. Je tady spousta lepších. Nejsem tak výjimečná.
Nevím o tom, že by některá jiná naše zpěvačka získala stipendium na studium zpěvu na prestižní Berklee College of Music v americkém Bostonu. A jak šla vůbec Amerika dohromady s vaší neprůbojností?
Zjistila jsem, že mi nic jiného nezbude, než být sama za sebe. Byl to pro mě zlom, ale odvahu mi k tomu kroku dodal můj přítel Martin, který tam dříve taky studoval. Byla jsem tam jeden semestr, nějak mě to zocelilo, ale taky se mi moc stýskalo.
Tím spíš, že jste studovala zpěv doma i ve světě, bych čekala, že nic jiného než kariéra sólové zpěvačky vás nečeká. Co to, že jste se zakoukala do muzikálu?
Já jsem hned po návratu z Ameriky dostala nabídku do muzikálu Golem a mně se to hrozně líbilo, velké divadlo, muzika Karla Svobody... A pak hned přišla další do Angeliky. Tehdy jsem neměla ani korunu a díky muzikálům má člověk stálou práci, která ho živí. A třeba pak může financovat své vlastní projekty.
Nikdy vás netrápilo, že jste v tom namočená jaksi na plný úvazek?
Že se věnuju jen muzikálům? To ne. Já jsem v nich byla hned jako ryba ve vodě. Je to přece taky zpívání.
A že jsou muzikály občas považovány za druhořadou uměleckou produkci, vás netížilo?
To tak nevnímám. Muzikály už se staly součástí kultury. To si možná může někdo říct u některých představení. Ale já si troufám říct, že jsou tu díla, která top jsou a jsem hrdá, že v nich účinkuji.
Také jste za roli Máří Magdalény v muzikálu Jesus Christ Superstar získala Cenu Thálie za rok 2010. Jaký je to pocit?
Nečekala jsem to, nejsem rozený divadelník. Považuju se víc za zpěvačku, takže se mi herecké ocenění zdá u mne trochu absurdní, ale moc mě to potěšilo.
Já vás ale viděla v roli Jezerní dámy v plzeňském Spamalotu a vůbec se nedivím, že máte uznání za divadlo. Tam ale žádnou éterickou bytost nehrajete. Naopak, jste pěkný živel. Objevila jste ho v sobě?
Takové "herdek baby", tak to vůbec nejsem já, ale o to víc mě to láká. Kupodivu mi to pomáhá i v osobním životě, dodává mi to víc temperamentu.
Když jsme u té sebereflexe, s čím jste se kdy u sebe prala?
Jako dospívající holka asi se vzhledem.
Nelíbila jste se sama sobě?
Měla jsem strašný komplex z toho, že mám velké oči. Dokonce jsem to chtěla řešit s plastickým chirurgem.
A dneska je to vaše velká přednost?
Na jevišti je to prý výhoda. Teď už se mi zdá, že mi k těm očím dorostl obličej. Ale pro změnu bojuju se svou štíhlostí. Je to nejspíš genetický dárek, že vypadám pořád jako dítě. Hůř díky tomu snáším fyzické a psychické zátěže. Přitom bych chtěla být mnohem víc ženštější. Věk na to mám, ne?
To už možná máte i na rodinný život. Plánujete ho?
Jelikož jsem nedávno chytila svatební kytici na svatbě svého bratra, tak se na mě všichni obrací s otázkami v očích. Rozhodně jsem těm věcem otevřená. Dostávám se do věku, kdy je nejvyšší čas. Jsem rodinně založená, mám ráda děti a rozhodně tuhle šanci nebudu chtít minout. A myslím si, že rodinný život bude to nejvíc, čeho v životě dosáhnu. To asi předčí všechny kariéry.
