| Nebudeme předstírat, že autorka rozhovoru zpěvačku nezná. Dara je skoro její snacha. Žije s autorčiným synem Matějem (nejsou manželé) a malá Laura je její vnučka. |
Lauře jsou dva měsíce. Jak se cítíš?
Pořád ještě neumím posoudit, nakolik se mi všechno převrátilo. Když jsem byla v požehnaném stavu, dost kamarádek-maminek mě strašilo: Našetři si spánek, až se to narodí, přestane legrace... Když jsem pak Lauru poprvé držela v ruce, říkala jsem si, tak kdy to přijde? Od zítřka? Od pozítří? Nebo až vyroste? A ono nic, pořád všechno v pohodě.
Není přece jen pár věcí jinak?
Jistě. Jsem městská holka, teď žiju na Vyžlovce. Probouzím se do ticha, udělám tři kroky a jsem na zahradě, všechno se zpomalilo. Věci, které bych měla jindy vyřešené do druhého dne, počkají.
Sama jsi z velmi tradiční rodiny. Je něco, čeho si na ní právě teď hodně ceníš?
Nás je strašně moc, máma i táta pocházejí ze sedmi dětí. A všechny svátky, Vánoce, Velikonoce, narozeniny, jmeniny slaví celá famílie pohromadě. Vždycky u nás doma bylo dost pozornosti, naši se mně i sestře Janičce hodně věnovali, často nás hladili, líbali, prostě jsme byly jejich princezny. Člověk tak odmalička ví, že není sám.
Přesto jsi z domova odešla brzy, bylo ti jen patnáct.
Jenže právě proto, že to u nás doma tak funguje, jsem se nebála osamostatnit se. Byla jsem vychovaná v tom, že i když budu na druhém konci světa, je tu někdo, kdo mi vždycky pomůže. A rozhodně jsme se neodcizili, ani když jsme se s Janičkou odstěhovaly do Čech. Nestává se, že bych mámě, babičce nebo kmotře nezavolala. Koneckonců babička je hlava rodiny jako z italského filmu, pořád všemu velí. I dneska mě z Bratislavy telefonem kontroluje, co dělám, jestli kojím, jestli Matěj přebaluje. Právě u ní se všichni scházíme a říkáme tomu hučnice, protože všichni strašně hučí. Máme silné hlasy.
Neláká tě mít kolem sebe stejný houf potomků?
To bych musela začít jako máma, v šestnácti! Myslím že houf potomků už nestíhám. Dokonce si zatím neumím představit, že bych tu devítiměsíční cestu nastoupila dobrovolně znova. Jeden zázrak v domě mi zatím bohatě stačí.
Figuruje ve tvých plánech chůva?
Moment, že budu potřebovat hlídání, asi nastane ve chvíli, kdy začnu pracovat. O chůvě proto uvažuju, i když zatím velmi nekonkrétně. Taky je skvělý, že za rohem bydlíš jak ty, babičko, tak moje ségra. Opravdu se nebojím, že by Lauru pak občas někdo nepohlídal.
Přemýšlíš o tom, jakou muziku budeš dělat, až se na pódium vrátíš?
Myslíš, že jako matka nasadím seriózní tón? To asi nehrozí. Můj hudební styl není striktně daný, odráží se v něm všechno, co mě baví. Soul, r’n’b, hip hop. Fascinuje mě taky taneční scéna, často spolupracuji s dýdžeji, považuji je za inspirativní mimozemšťany – víc chemiky než muzikanty. Jeden žánr se prostě prolíná s druhým. Taková Madonna nebo Janet Jackson jsou tady sto let a nejsou nudné díky tomu, že pochopily, jak je nutné zachovat si svou identitu a zároveň se obklopit mladými lidmi, kteří je táhnou dopředu. Necítím důvod svou cestu opustit.
