Vy sladíte? Vážně jste si do toho kafe nasypala cukr?
Ne, to jen jak vás pozoruju, jak jste sladila, tak si s tím cukrem hraju.
To byste mi totiž nabourala všechny moje domněnky o návycích modelek.
Do laté si dávám umělé sladidlo, ale jinak nesladím. Protože mi to nechutná.
Snídala jste třeba dneska ráno?
Jasně. Chleba se sýrem. Pravidelně jím, jen když pracuji, protože na foceních je catering. Ale když jsem doma, nejím, dokud nedostanu hlad. To bývá kolem druhé třetí odpoledne. Do té doby mi jídlo nechybí.
Nutil vás někdo nejíst a zhubnout?
Když jsem se přestěhovala do Ameriky, přibrala jsem pár kilo, takže jsem potřebovala zhubnout. Začala jsem proto cvičit. Tedy ano, měla jsem období, kdy mi bylo řečeno, že musím zhubnout, ale to jsem fakt asi potřebovala. Teď už určitě ne.
Měla jsem na mysli ty padesátikilové holky metr osmdesát, kterým agenti řeknou "tak ještě tři kila dolů".
To jsou extrémy. Takový člověk ale nepotřebuje hubnout, ten potřebuje léčit. Spíš se setkávám s tím, že si klienti stěžují, že modelky jsou příliš hubené. Něco jiného je focení pro katalogy, jako je třeba Sports Illustrated nebo Victoria’s Secret, a úplně jiné to je při focení pro špičkové módní časopisy či pro potřeby přehlídek. Anorexie se přece netýká jen modelek, které jsou od přírody většinou vysoké a štíhlé, ale také hereček, tanečnic či baletek. Přijde mi, že polovina Hollywoodu by se potřebovala pořádně najíst. Vždyť kdo jsou tváře většiny kampaní posledních let? Právě herečky! Modelky jsou jen jednodušší terč. I když nepopírám, že některé by se měly najíst aspoň někdy.
Může něco změnit pravidlo přikazující, jaký nejnižší BMI může modelka mít, aby ji pustili na molo?
To bylo ve Španělsku, že? Podle fotek, co jsem viděla z přehlídek, modelky vážně nevypadaly, že by nějak přibraly a působily zdravěji. Mohlo by to pomoci, pokud by se to pravidlo dodržovalo. Ale pochybuji. Určitě by se na molu neměly objevovat holčiny, které jsou viditelně nemocné a které potřebují odbornou pomoc. Jiná otázka je, kdo by za to měl nést odpovědnost: ti, kdo ji zaměstnají, nebo její rodiče, kteří to nechali zajít takhle daleko? Možná si proti sobě poštvu hodně lidí, ale agenti nejsou ti praví, co by měli nahradit rodinu a brát na sebe její odpovědnost. Nebo vy byste pustila svou patnáctiletou dceru samotnou do zahraničí a doufala, že se vám tam o ni postarají? Stejné je to s chorobnou štíhlostí: to si toho opravdu nikdo nevšimne? Možná by byla vhodná nejen hranice minimálního BMI, ale i věková. Ale pochybuji, že se na tom něco změní, vždyť všechno oblečení přece bude vždycky vypadat lépe na hubených lidech. Musela by se změnit společnost, vnímání veřejnosti. Žádný extrém není dobrý, podívejte se třeba na tu zběsilou rychlost, o kterou se ženská snaží, aby šest týdnů po porodu měla zase osmatřicítku.
Vždyť vy jste také fotila pro Sports Illustrated krátce po porodu.
Ano, Ella se mi narodila a já tu sezonu chtěla fotit Sports Illustrated. Bylo to tak tři čtyři měsíce po porodu. Už bych to ale nedělala, takhle zběsile hubnout a cvičit. Hned po šestinedělí.
Ještě pořád vás modeling baví?
Čím dál tím víc. Konečně si uvědomuji, jak skvělou práci mám. Baví mě o hodně víc a taky se cítím o hodně jistější. Je to jednodušší než na začátku, kdy jsem stále tápala.
Čím jste si nebyla jistá?
Jestli to vůbec můžu dělat! Na začátku jsem si myslela, že udělali nějakou chybu, omyl, a až to zjistí, pošlou mě hned zpátky. A měla jsem i období, kdy jsem nechtěla říkat, že jsem modelka. Nebylo mi to dost dobrý.
Proč?
Protože v době, kdy jsem začínala, znamenalo "být modelkou" dělat polonahé fotky, nebo si to aspoň lidé mysleli. Nebylo to vnímané jako normální povolání. Dnes je modeling brán jako regulérní byznys, některé modelky jsou výborné obchodnice s vynikajícími manažerskými schopnostmi. Ale to až teď, kdy se pár holkám podařilo díky zkušenostem z modelingu třeba rozjet vlastní podnikání. Proto jsem to tajila. Proto jsem nechtěla říkat, že jsem modelka.
A co jste tedy tvrdila, že jste, když modelku jste zatloukala?
Studentka. Původně jsem chtěla studovat pedagogickou fakultu, dokonce jsem studovat i začala, jenže v prosinci jsem vyhrála soutěž a jela do Paříže.
Modeling vám tedy zkazil vaši učitelskou kariéru?
Ano, nechala jsem školu školou.
Kdo učí vaše děti?
Chodí do mezinárodních škol. Obě děti jsou Američani, narodily se v Americe. Elišce byly dva, když jsme se sem stěhovali, Yanickovi bylo už osm. On česky mluví, protože jsem na něj od malička mluvila česky, i když jsem už nepočítala s tím, že bych tady měla žít. Ale přišlo mi to důležité, vždyť je z polovičky Čech. A taky kvůli mým rodičům, kteří neumí moc anglicky. Český základ tedy měl a během dvou let, co jsme tady, se rozmluvil. Chodí i na české vyučování, což mi, doufám, jednou promine, protože to je pro něj strašná dřina. Kdyby tady s námi seděl, bude si s vámi povídat, bude rozumět, ale když po něm ve škole chtějí vyjmenovaná slova... Naučil se je na jedničku, ale nejdřív jsme mu museli vysvětlit, co znamená pýřit se nebo co je dobytek. Nejsou to slova, která používáte denně, a právě tohle je pro něj těžké. A tímhle ho trápím.
Proč ho trápíte dobytkem?
Proč ne? Přišlo by mi to jako promarněná možnost. Navíc když má na jazyky talent! Mluví plynně italsky, po roce němčiny rozumí tomu, o čem se mluví, ale hlavně: jsme v Čechách, žijeme v Čechách, zřejmě tu ještě nějakou chvíli budeme, a já jsem zastáncem názoru, že by se člověk tam, kde žije, měl zapojit do kultury místa. Když jsem se přestěhovala do Ameriky, taky se kvůli mně nikdo neučil česky. Člověk by měl žít tam, kde chce, ale měl by akceptovat místní zvyky, kulturu a naučit se tamní řeč.
Kolik mu je let?
Jedenáct.
Tak to ještě nemůže říct "maminko, vracím se do Ameriky."
Říct to může, ale zatím to neřekl. Občas se mu zasteskne, ale dětem je v podstatě jedno, kde žijí. Hlavně když mají bezpečné zázemí a kolem sebe lásku. Moje děti jsou tu velmi spokojené. A navíc v té jeho škole si na úkoly moc nepotrpí, tak to má jednoduché. Až na tu češtinu, ale paní učitelka ho chválí.
Chodí tedy do mezinárodní a současně do české?
Každá mezinárodní škola v Čechách má ze zákona povinnost mít pro žáky s českým občanstvím české hodiny. Takže i v mezinárodních školách mají české děti třikrát týdně dějepis, vlastivědu, češtinu, přírodovědu a musí to absolvovat. Dvakrát ročně dělají zkoušky a dostávají vysvědčení. To se ale Yanicka jako Američana netýká, proto je to pro něj vlastně učení navíc.
Chodíte na třídní schůzky?
Chodím na ně! Už to ale nejsou klasické schůzky, jak je pamatujeme my. Jste tam jenom vy a učitel, nesedí tam celá třída cizích rodičů, před kterými vám učitel říká, jak nemožné dítě máte. Navíc jsem jedna z těch maminek, co se dožadují více úkolů, takže si je ani nemůžu nechat ujít! Pan učitel si určitě myslí, že jsem nějaká šílená ženština, která doma týrá děti hodinami učení. Ale proti nám i proti New Yorku toho Yanick má málo.
Jaká byla jeho škola v USA?
Říká se, že školství v Americe je příšerné. Ale mně ze všech škol, co Yanick navštěvoval, přišla ta newyorská o hodně náročnější, a tedy lepší. Nikdo mi to ale nechce věřit, protože se všeobecně tvrdí, že americké školství ve srovnání s českým školstvím nestojí za nic. Já jsem byla spokojená. Ale samozřejmě, že je obrovský rozdíl mezi soukromými a veřejnými školami, z nichž některé takovou úroveň nemají.
V New Yorku vozí děti do školy rodiče nebo chůvy. Jak je to tady, pouštíte je samotné?
Ani tady, ani v New Yorku nechodily samy ven. Ve srovnání s těmi prvňáčky, co tu chodí sami do školy, jsou moje děti asi úplně nesamostatné. Nedokážu si představit, že bych je poslala někam samotné. Když Yanick přišel jednou s tím, že jde s kamarády do kina, přemýšlela jsem, jestli bych ho samotného pustila. Ne. Stejně bych seděla vzadu a hlídala ho. Nikdy nemůžete být dost opatrná. Žijeme v jiné době, je o hodně víc nástrah, co dřív nebyly. Když jsem byla malá, někteří moji spolužáci dostali klíč na krk a do školy chodili sami. To si u svých dětí nedokážu představit. Maximálně někde na dovolené v hotelovém komplexu je pustím na chvíli samotné, ale to je maximum.
Máte na dovolených klid?
Většinou ano, ale záleží na tom, kde jsme, protože Češi a Slováci rádi cestují. Stane se, že nás někdo pozná, ale to si většinou všimnou Paľa. Z nás dvou je on ten poznávanější.
Jste typické dvoukariérové manželství, váš muž je hudebník, vy se věnujete modelingu, jak se shodnete třeba na tom, kdo dneska vaří?
Na to je velmi jednoduchá odpověď: u nás vařím jenom já. Na začátku našeho vztahu jsem se pokoušela rozdělit vaření, že by aspoň občas… Ale pak mi to nestálo za tu námahu. Já ale vařím ráda, vaření je tedy stoprocentně na mně. V tomto směru Paľo absolutně odmítá spolupráci.
Protože muž ke sporáku nepatří?
On není macho, ale je to zřejmě přežitek minulé generace, způsobu, jakým my byli vychováváni: ženy vaří a muži jsou ti, kteří se starají o ty praktičtější věci. I Paľo byl tak vychovávaný a bere to tak, že muž do kuchyně nepatří.
Jestli je to jeho jediná závada, tak se to dá určitě vydržet.
Jasně, že se to dá vydržet. Vztah je vždycky o kompromisu, o co bude člověk bojovat a co nechá plavat.
Žili jste spolu nějakou dobu ve Státech. Co bylo vaším důvodem k návratu do Čech?
Důvodů bylo víc. Měla jsem ve Státech takové pomalejší pracovní období, Paľo dostal dvě nabídky na muzikál a SuperStar, a tak jsme se shodli, že je možná pravý čas na změnu. A pak taky ty Paľovy tesklivé. On je strašný patriot. I tady v Praze se mu stýská po rodné hroudě, ve Státech se mu už vůbec nelíbilo. Pro mě je to dost nepochopitelné, zvyknu si kdekoli a mohla bych žít kdekoli. Ale on je typ člověka, který má silné pouto k místu, kde se narodil. Ale už když jsme mluvili o tom, že se vrátíme, řekla jsem, že Praha je moje východní hranice. Že dál už ne.
Říkala jste, že byste mohla žít kdekoli.
To ano, jen pokud mám na vybranou mezi Prahou a Bratislavou, pak je to jednoznačně Praha. Mám ráda ruch a šrumec, Bratislava je pro mě moc malá. I když jsou tamní lidé milí a příjemní možná víc než tady. Určitě nejsem ten typ, co by mohl žít na venkově. Zbláznila bych se. Paľo říkal, že až nebude voda kvůli globálnímu oteplování, odstěhujeme se do Tater. A já se tam pak oběsím na prvním stromě.
Váš návrat do Čech je tedy ryzí "paľovina"?
Určitě je to tím, že jsme spolu. Protože je jednodušší, když já jezdím za prací odsud, než kdyby Paľo jezdil za prací sem. A pro děti je lepší, když je hlídá babička nebo dědeček, než aby zůstávaly s chůvou, když jedu pryč.
Pracujete pro Nadaci Leontinka, která se věnuje dětem se zrakovým postižením. Nechci to zlehčovat, protože tomu věnujete svůj čas a energii, ale není to trochu módní záležitost, věnovat se charitě?
Možná to někdo opravdu dělá proto, aby byl in. Terezu Maxovou ze začátku taky obviňovali, že se nadací jen zviditelňuje, ale myslím, že jim svou pílí a houževnatostí ukázala opak. Ale protože znám hodně lidí, kteří se charitě věnují, vím, že to nedělají kvůli zviditelnění sebe sama, ale kvůli zviditelnění nadace, která je pro spolupráci oslovila. Na to, aby to bylo jenom moderní, je to příliš velká dřina. Není jednoduché u toho vydržet.
Co je vaší prací v Leontince?
Jsem její patronkou. V zahraničí jsem charitativní akce navštěvovala, můžu jim tedy s něčím poradit nebo jen přinést nové nápady. Snažíme se ulehčovat život těm, ke kterým osud nebyl až tak vlídný.
Co máte v plánu, až skončíte s modelingem?
Já nemám žádné plány. Není to kvůli nedostatku představivosti nebo snaze nevnímat realitu, ale prostě jen žádné nemám. Dřív jsem plánovala hodně a nikdy to pořádně nevyšlo. A o čem jsem ani nesnila, se stalo. A hlavně jsem spokojená. To není nedostatek fantazie, to je spokojenost s věcmi tak, jak jsou.
Říkáte, že máte hodně práce, pro koho děláte?
Mám svou klientelu v Americe, ale je to trochu z ruky, dvou- třídenní práce v New Yorku znamená být týden od rodiny. Mám pár klientů i v Evropě, ale ne tolik, kolik bych si přála. Ráda bych ty americké vyměnila za evropské, minimálně kvůli tomu, že bych ráno odjela a večer byla zase zpátky doma. Ale protože jsem nikdy nepočítala s tím, že bych se sem vrátila, na evropský trh jsem se ani nijak nesoustředila. Ale nestěžuju si. Před pár lety by mě ani ve snu nenapadlo, že bych se ještě dnes mohla živit modelingem.
Má váš život vůbec nějaké mouchy? Platí vám za to, že jste krásná, za prací jezdíte po celém světě, věnujete se charitě. Jaký je váš normální život?
Jak to myslíte?
Většina žen, soudím podle sebe, to má třeba ráno dost těžké, aby se vůbec pustily ven na ulici. Kdežto vy tu přede mnou sedíte, nejste nalíčená, můžu na vás oči nechat, a to nejsem muž. Prozraďte mi, jak vypadá vaše normální ráno?
Já se neřeším. Jsou dny, kdy mi to sluší, a dny, kdy ne. A pak to prostě hodím za hlavu. Vždyť každá jsme jiná, ale všechny jsme krásné! Člověk musí akceptovat, co mu bylo dáno, milovat své tělo a vážit si toho, že je zdravé. A moje rána? To vážně nestíhám přemýšlet nad tím, jak právě vypadám. Kolikrát si ani nestihnu vyčistit zuby, natáhnu tepláky, Paľovu teplákovku, udělám dětem snídani a vezu je do školy. A teprve potom začnu řešit věci kolem domácnosti. A vážně u toho nepřemýšlím nad tím, že já jsem ta modelka, která dělá pro Victoria’s Secret. Proč děláte rozhovor s modelkou, jak žije, proč neděláte rozhovor s nějakým doktorem?
Zřejmě proto, že na první pohled je život modelky přitažlivější než život doktora.
Ale opravdu jen na první pohled, i já chodím do Alberta na nákup, kupuju toaletní papír, vařím, peru… Když ze sebe někdo chce dělat hvězdu, tak ji ze sebe dělat bude, jakkoli k tomu nemá žádný důvod. Můžu tady s vámi sedět, nesundat si z očí černý brejle, přijít v nejnovější módě, ale proč bych to dělala?
|
SUPERSTAR DOMA NEZNÁMÁ
Amerika jí opravdu leží u nohou, zatímco v České republice si užívá klidu. "Paľo je v Čechách a na Slovensku rozhodně poznávanější. Já mám klid," říká Daniela. Tady ji paradoxně moc lidí nepoznává. Kromě zmíněného Sports Illustrated pracovala Daniela pro časopisy, jako jsou Vogue, Marie Claire, Cosmopolitan, GQ či Glamour.
|
DANIELA PEŠTOVÁ 
Na světovém, zejména americkém, trhu ale hraje stejnou ligu jako Claudia Schiffer, Heidi Klum nebo Naomi Campbell. Společně s nimi byla mimo jiné tváří Victoria´s Secret, firmy vyrábějící luxusní spodní prádlo. Reprezentovat právě ji je podobně prestižní záležitost jako fotit pro zejména muži zbožňovaný sportovní magazín Sports Illustrated a jeho speciální plavkové vydání. 
O obé se snaží topmodelky celého světa a jen málokomu se podaří do Sports Illustrated vůbec dostat. Natož opakovaně. A být na titulce je ještě o něco méně reálné. Daniele se to podařilo celkem třikrát. 
Před dvěma lety se na popud svého přítele, slovenského hudebníka Paľa Habery, přestěhovala z New Yorku zpátky do Česka a do Států za prací jen dojíždí. Sedmatřicetiletá Daniela má dvě děti, jedenáctiletého Yanicka s bývalým šéfem řetězce restaurací Fashion Café Tommasem Butim, za kterého byla pět let provdaná, a pětiletou dceru Ellu Joy Annu Peštovou se svým současným partnerem Paľem Haberou.
