Ne, tohle není heroický příběh o totálním vyčerpání a pekelně bolavých nohou. Aspoň ne těch mých. Společně s kamarádem Petrem totiž máme privilegium jet po trase Spartathlonu v autě. Jsme v roli oficiálního supportu ultravytrvalce Daniela Orálka, který běží slavný závod už pošesté. Vyfasovali jsme nalepovací číslo a pár pokynů, co na trati smíme a co máme zakázáno. A můžeme vyrazit.
Daniel Orálek (48 let)
|
Vybíhá se v sedm ráno od úpatí Akropole. Pod kopcem stojí čtyři stovky vytrvalců z celého světa. Před sebou mají 246 kilometrů, které musejí zvládnout do 36 hodin, ale pouze výjimečně je vidíte pohroužené do svých myšlenek a naprosto soustředěné. Kdepak, tohle je chvíle selfíček a skupinových fotek. Nejaktivnější jsou, jak jinak, Japonci. Úsměvy do objektivů, plácání po ramenou, poslední výměna dojmů. Víc než třetina ze startujících do Sparty dorazí ve sběrném autobuse, ale to pochopitelně ještě nevědí.
Obecně platí, že dvě největší úskalí Spartathlonu jsou horko a ještě větší horko. Poslední zářijový pátek se ultramaratonci při cestě z Atén na Peloponés běžně potkávají s teplotami atakujícími třicítku. Někteří proto v rámci tréninku pravidelně chodí do sauny nebo v červenci a srpnu nabíhají stovky kilometrů v žáru poledního slunce.
Kdo letos zvolil tenhle způsob přípravy, pomohl si k hezky opálenému tělu – a to je tak všechno. Řecko má 28. září do pozdně letní idylky daleko. Jako by prosinec přišel o tři měsíce dřív. Prší, fouká, denní teploty se pohybují okolo 18 stupňů. Na svědomí to má středomořský hurikán Zorba, který se chystá udeřit na jih země přibližně ve stejnou dobu, kdy tam mají dobíhat účastníci Spartathlonu. Školy jsou zavřené, úřady zrušily i trajektová spojení mezi přístavem Pireus a ostrovy Mykonos, Santorini, Rhodos a Kos.
Ale běžci vyrážejí na svoji pouť bez ohledu na temná mračna nad hlavou.
Opatrný začátek
Danovi i ostatním českým ultramatoncům popřejeme hodně štěstí a pomalu z Akropole vyrážíme na první checkpoint, který je až na metě maratonu. Času dost. Navíc tahle část trati patří k nejnudnějším. Běží se po dálnici, na kraji Atén i pár kilometrů za nimi má závod bizarní kulisy, po pravé ruce moře, po levé zástup chemiček a rafinérií.
V autě probíráme Danovy vyhlídky. I když to moc nahlas nevyhlašuje, je to jeho loučení se Spartathlonem. Jednou tady doběhl pátý a jednou jedenáctý, byť dlouhou část závodu vedl (více o ročníku 2012 čtěte zde). Ale při posledních třech pokusech z rozličných důvodů vzdal. Teď neusiluje o umístění v desítce nejlepších, natož na stupních vítězů. Touží prostě doběhnout do cíle, v jakémkoli čase. Nechce se rozloučit se slavným závodem zkratkou DNF u svého jména ve výsledkové listině.
V srpnu se v Maďarsku přihlásil na testovací závod na 160 kilometrů, ale ještě před stovkou odstoupil. Sejmulo ho vedro, v ten den dosahující 36 stupňů. Tělo se přehřálo a byl konec. Dneska to naštěstí nehrozí. Víc starostí nám dělá jeho lýtko. Asi před měsícem si ho pochroumal při jednom kratším závodě, musel ubrat v tréninku a raději ho má pečlivě zatejpované.
„Co lejtko?“ je i naše první otázka na 42. kilometru, kde se s Danem smíme prvně setkat. Takových checkpointů je na trati přesně patnáct. Jinak platí zákaz kontaktu supportu se závodníkem – kdybychom mu podali pití nebo oblečení jinde než na povoleném místě, byl by diskvalifikován.
„Kupodivu dobrý,“ odpovídá. Jenom si v rychlosti přetejpuje nárty, kde páska v mokrých botách popraskala, a běží dál.
Začal opatrně. Čas na maratonu má zhruba 3:45. I to je pohodlný hodinový náskok na limit, kdy musí závodníci checkpointem proběhnout. Další měřená meta je na 80. kilometru. Kdo tam nedoběhne do 9 hodin a 30 minut, končí. Toto místo je nejen sítem závodního pole, ale i indikátorem nadějí pro zbylé dvě třetiny závodu. Sem se musí ultravytrvalci dostat v pohodě, bez těžkých nohou a známek silného vyčerpání. V opačném případě je pravděpodobné, že v následujících hodinách jejich pouť skončí.
S Petrem jsme už na checkpointech sehraní. Jako mechanici v F1. On namíchá ionťák, já naředím gel. Když Dan přibíhá, hned se ptáme, co kromě občerstvení potřebuje. Ne že by záleželo na každé minutě, ale nechceme ho zdržovat déle, než je nutné. Jednou se převléká z trenek do krátkých elasťáků, jindy potřebuje vazelínu na promazání odřených míst na těle nebo vyměnit tílko za tričko s krátkým rukávem. Snažíme se, aby něco snědl a doplnil energii. Zatím si vystačí s gely, později přejde na pudinky zakoupené v aténském Lidlu. Kdepak, tady výživových poradců a nutričních specialistů netřeba.
Feidippidés mezi auty
Pokud si Spartathlon představujete jako romantický běh po prašných cestách mezi vinicemi a olivovými háji v kouzelných kulisách Peloponésu, tak se dost podstatně mýlíte. Většina závodu se běží po asfaltových silnicích, za plného provozu. I když jste v Megaře, kde by život po uzavření jedné silnice život určitě nezkolaboval, kolem checkpointu projíždí jedno auto za druhým. Zmatky, nervozita. Ke všemu Řekové nejsou vyhlášení fanatickým dodržováním pravidel, těch dopravních tím méně. Spartathlonci si musejí dávat pořádný pozor. Ne, není sranda v těžké únavě uskakovat před nákladními auty nebo doufat, že řidič osobáku v noci ztlumí v protisměru dálková světla.
Několik pasáží na trati vás přesto ohromí, zejména starověká místa Korint a Nemea. Na prohlídku antických chrámů nemáme čas ani my, je to však příjemná změna ve srovnání s checkpointy u čtyřproudové silnice. V Nemee slouží malá kaple jako občerstvovačka a masérna v jednom. Pod ikonami vaří dobrovolníci kuřecí polívku, kousek od oltáře fyzioterapeuti masírují svaly unavených vytrvalců. Úžasný obraz.
Dan sem, na 123. kilometr, dobíhá těsně před setměním. Přivítáme ho vtípky, že polovinu už má za sebou a teď to bude brnkačka. Usmívá se, to je dobré znamení. Ale už ho berou křeče, takže do dlouhých elasťáků ho musíme převléct my. Vymění si boty za pohodlnější pár a nasadí čelovku. Ochutná místní polívku, zakousne k ní pár toustů s medem. Dokud jí, je to dobré znamení, víme. Ale bude hůř, to víme taky.
Když vyběhne do druhé poloviny závodu, v jednom okamžiku se setmí a začne hustě pršet. První pozdrav od Zorby. Jsme opravdu rádi, že můžeme sedět ve vyhřátém autě.
Startovní pole už je hodně roztahané a navíc se vzdálenosti mezi velkými checkpointy zkracují na 10 až 15 kilometrů, tak ztrácíme přehled o tom, jak si vede šest Čechů běžících před Danem. V dálce vidíme jenom blikající čelovky, občas ulovíme mezičasy v mobilní aplikaci. Ale vedou si skvěle. Radek Brunner a Kateřina Kašparová skončí druzí. V elitní dvacítce bude mít Česko čtyři zástupce, nejvíc ze všech zemí.
Lije a nepřestává. Na dalších checkpointech ani nemá smysl se převlékat. Nové oblečení by běžcům vydrželo suché možná půl minuty. Vzduchem létají neslušná slova, ale cítíme z Dana odhodlání. Už je moc daleko na to, aby si přestal věřit. S Petrem se shodujeme, že jestli bude v pohodě na 160. kilometru, uvidí cíl. Ve Spartathlonu totiž nerozhoduje jenom to, jak máte natrénováno, jaký je váš aerobní práh a vaše VO2 max. Běžecká forma je pouze jednou ze složek výkonu. Stejně důležité jsou fungující žaludek a umění srovnat se se spánkovým deficitem. A vůbec nejpodstatnější je psychická pohoda. Nesmíte ztratit motivaci a naději. Silná hlava obvykle znamená víc než silné nohy.
Krize za krizí
Klíčový 160. kilometr je pod nejvyšším bodem závodu. Vybíhá se sem v silničních serpentinách a úplně nahoru se pak pokračuje po kozí stezce. Už je půlnoc, ale po pár hodinách aspoň přestalo pršet. Na teploměru ani ne deset stupňů.
Když Dan přibíhá, vidíme na něm, že toho má plné zuby. Sedne si na židli a klepe se zimou. „Už zvracím,“ oznamuje. „Nemám sílu. Nemám kde brát.“
Nachystáme mu kapky na překyselený žaludek. Polkne je, sní pudink a napije se proteinového nápoje. Poběží dál? Nebo je konec? Tahle pauza je zatím nejdelší. Nakonec se těžce zvedne a jde vstříc kopci schovanému v mlze. „Tak nashle dole,“ loučíme se.
Další krize přichází na 186. kilometru. Zase lije a hlavně fouká silný vítr. „Potřeboval bych si na chvíli lehnout,“ hlesne Dan. Jenže není kam. Všude je mokro a vichr lomcuje stanem, ve kterém sedíme. Chvíli to vypadá, že plachty odletí, pak na nás zase málem spadnou. Musíme je přidržovat rukama. O pár metrů dál, v proutěném koši, hoří oheň. Dan nastaví promrzlé ruce a po chvíli strávené u zdroje tepla se opět vydává na cestu. Běžet je v té chvíli příjemnější než sedět na židli.
Na příštím checkpointu se konečně Dan dočká suché matrace. Je grogy. „Když přejdu do chůze, najednou usínám a zdají se mi sny,“ popisuje svůj stav.
Pak si lehne na břicho, přikryjeme ho dekou, nařizuje, ať ho za deset minut vzbudíme. Je to první chvíle, kdy opravdu začínám pochybovat. Dan je naprosto vyčerpaný. Zvedne se? Nebo na dlouho usne a potom řekne, že na všechno kašle, ať ho odvezeme do Sparty?
Když se ho snažíme probudit, ještě poprosí o pět minut v režimu off-line.
Z matrace vstává pomalu, ale jistě. Napije se ještě proteinového nápoje a pomalými krůčky cupitá dál.
Uff... Je vyhráno! Rozednívá se a do cíle zbývá padesát kilometrů. Všichni víme, že tohle už dá, že do sedmé hodiny večerní se musí do Sparty dostat, i kdyby si měl ze zbytku trasy udělat pochoďák.
Na dalším checkpointu si dovolíme vtípky, na něž bychom si před pár hodinami asi netroufli. „Když už nemůžeš, tak přidej!“ Nebo: „Jenom třicet pět kilometrů do cíle, to je přece takový průměrný trénink.“ A nakonec: „Hlavně si hlídej, ať ti pracujou kotníky!“
Dan pořád běží a posouvá se pořadím. Když mu zbývá posledních dvacet kilometrů, chce ještě zkusit čas pod 30 hodin. Cesta vede převážně z kopce, takže to není nerealistická představa. Vždyť i sebevíc unavený běžec, který cítí, že už je blízko do maštale, v sobě jako by zázrakem dokáže najít poslední zbytky sil a odhodlání.
Splněná mise
Ale Zorba se rozhodl, že nikomu z účastníků letošního Spartathlonu nedá ani metr zadarmo. Přichází průtrž mračen, za chvíli další. Vítr ohýbá palmy a po silnici se valí proudy vody. „Ty vole, to snad ne,“ kroutí Dan hlavou na posledním checkpointu. Už nechce jíst ani pít. Od cíle ho dělí pouhých deset kilometrů, tak zatne zuby a běží dál.
Čekáme na něj na hlavní sparťanské třídě. Je po poledni, dneska se však před kavárnami netísní davy aplaudujících lidí jako v jiných ročnících. Jenom pár lidí čekajících na svoje příbuzné a známé. Za chvíli v dálce mezi kapkami deště rozeznáváme Danův typický styl a asi 300 metrů před cílem mu dávám do ruky českou vlajku, ať si poslední chvíle užije stejně jako při svých velkých závodech v letech 2011 a 2012.
Konečně se dotkne nohy na soše krále Leonidase, velkého sparťanského válečníka. V té chvílí pro něj závod končí. Po 29 hodinách a 57 minutách. Stihl to pod třicet hodin a v celkovém pořadí je padesátý. Ale tentokrát jsou důležitější jiná čísla. Daniel Orálek versus Spartathlon 3:3.
Účty jsou srovnány, mise je naplněna.
V lékařském stanu ho ošetřovatelky položí na lehátko, dezinfekcí mu ošetří chodidla a přikryjí ho fólií. Letos nepotřebuje kapačku s fyziologickým roztokem. Vystačí si s plechovkou malého piva. Potom, jak velí tradice závodu, ho taxík odveze do hotelu, i když ten je od cílového prostoru vzdálen asi jenom půl kilometru. Pak sprcha, krátký spánek a večer už celá česká výprava nad řeckým pivem a souvlaki decentně oslavuje právě skončený závod. A je co oslavovat – stejně jako před rokem do cíle doběhli všichni, ostatní výpravy mohou tiše závidět.
Když druhý den ráno odjíždíme do Atén, pro jistotu se Dana ptám: „Takže teď jsi ve Spartě naposledy v životě?“
Usměje se: „Jo. Stoprocentně.“ A vzápětí dodá: „Jedině snad, že bys někdy potřeboval support...“
Díky, ale asi ne.
Více dalších zajímavých informací ze světa běhu si můžete přečíst na www.dlouhybeh.cz.
SpartathlonPodle starých pověstí řeckých se v roce 490 před naším letopočtem vydal z Atén vojenský posel Feidippidés do Sparty, aby požádal místní panovníky o pomoc v boji proti Peršanům. Trať údajně zvládl za půldruhého dne. V roce 1982 se parta britských vojáků z RAF pokusila zjistit, jestli je takový výkon možný. Povedlo se jim to, nejrychlejší z nich trasu dlouhou 246 kilometrů urazil za 34 hodin a 30 minut. Následující rok už se běžel závod zvaný Spartathlon. Trať začíná pod Akropolí a končí u sochy krále Leonidase ve Spartě, je na ní 75 občerstvovacích stanic, tzv. checkpointů. Cílový limit je 36 hodin. Nejúspěšnějším českým běžcem je Radek Brunner, který skončil dvakrát na druhém místě (2017 a 2018) a jednou byl třetí (2016). Jeho čas 22:49:37 z loňského roku je osmým nejlepším výkonem v historii závodu. Pátá místa si připsali Daniel Orálek (2011) a Milan Šumný (2018), mezi ženami se druhým místem může pyšnit Kateřina Kašparová (2018). Spartathlon od roku 2002 úspěšně dokončilo 24 českých běžců. Více informací o nich najdete na Facebooku. |
