Dana Morávková
|
Herečka, choreografka a moderátorka. V dětství se věnovala krasobruslení, vystudovala herectví na DAMU a choreografii na HAMU. Divadelní kariéru začala v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, poté účinkovala v pražském Divadle Na zábradlí a posléze v Divadle Bez zábradlí. Hrála v řadě českých filmů a inscenací. V roce 2004 se objevila i v dobrodružném fantasy filmu americké produkce Van Helsing. Jako choreografka spoluvytvářela řadu představení. Jejím manželem je hudebník Petr Malásek, s nímž má syna Petra.Herečka, která se v dětství věnovala baletu a krasobruslení, mluví až terapeuticky uklidňujícím hlasem. Prý to nemá vůbec nic společného s jógou nebo kurzy sebeovládání, ale s dvanácti lety manželství s absolutně "nevytočitelným" kliďasem Petrem Maláskem.
To má na vás partner takový vliv?
Má. Když žijete s člověkem, který je za každé situace kliďas, tak se s ním těžko můžete hádat. Pokud nastala situace, že jsem začala vyskakovat jak čertík z krabičky, Petr se na mě vždycky jen tak pobaveně podíval. Teď už tak koukáme oba.
Než jste nasedla do seriálového vlaku, tak jste působila dojmem pilné holčičky, která se snaží - balet, krasobruslení, DAMU, studium choreografie, role v pár filmech, moderování televizního pořadu. Byla jste vážně taková snaživá?
Tedy pěkně děkuji. Takový Mirek Dušín v sukních. Moji rodiče měli exaktní vzdělání. Maminka je inženýrka ekonomie, táta byl matematik, vědec. Měli jen mě. Hodně se mi věnovali, ale v jejich výchově se vždycky mísila láska a důslednost. Podporovali mě v mých zálibách a kroužcích, ale také trvali na tom, že když jsem se pro něco rozhodla, tak to musím dotáhnout do konce. Také mě naučili jednu věc. Že není hanba být poslední, ale je hanba věci dopředu vzdávat. Chci tím říct, že jsem všechno, co jste jmenovala, vždycky dělala na doraz. S vědomím, že chci odevzdat svoji práci co nejlépe.
Zatím všechny ženy, které se v dětství věnovaly krasobruslení, mi řekly, že ony samy by své dcery na tento sport nikdy nepustily. Co krasobruslení dalo a vzalo vám?
Krasobruslení jsem si jako holčička vysnila. Strašně se mi líbilo. Dalo mi i možnost cestování v době, kdy moc lidí cestovat nemohlo. To jsem vnímala už coby dítě jako privilegium. A hlavně jako každý vrcholový sport mě naučilo nejen vyhrávat, ale i přijímat porážky. Nedocenitelná průprava do života. A co mi vzalo? Snad vždycky kus rána a spánku. Musela jsem totiž vstávat denně v pět hodin, abych byla v šest na tréninku. A to mě kolikrát tak bolely nohy, že jsem chodila ze schodů pozpátku…
Máte syna. Kdyby býval byl holčička, krasobruslila by?
Asi bych jí to taky rozmlouvala. Tam je totiž hlavním problémem úraz duše. Hodnocení každého sportu, kde nelze výkon přesně změřit na centimetry nebo na minuty, nikdy nemůže být spravedlivé. Jak chcete spravedlivě měřit třeba umělecký dojem?
Proč jste toho pak nechala?
Zradil mě čas. S krasobruslením jsem přestala v momentě, kdy jsem udělala přijímací zkoušky na DAMU. Musela jsem se rozhodnout buď, a nebo, neumím se rozdvojit.
Bruslíte ještě někdy?
Když jsem požádána o to, abych vytvořila nějakou choreografii. Leč na trojitý odpíchnutý rittberger už to rozhodně nevidím…
Jedináčci jsou dnes pomalu norma, ale když vy jste byla malá, necítila jste se jako exot?
Jedináčci byli, jsou a budou. Jako malá jsem si určitě přála sourozence, ale později jsem to přestala řešit. Vlastně si ani nevzpomínám, že bych se kdy maminky ptala, proč mají jen mě. Už v pubertě mi to bylo žinantní. Nějak mi došlo, že jsou rodičovské zóny, kam dítě prostě nemá co strkat nos.
Jedináčci jsou dost často osočováni, že jsou buď rozmazlovaní, nebo naopak přemrštěně cepovaní, zatížení přílišným očekáváním. Jak, sama matka jedináčka, vnímáte výchovu svých rodičů?
Jako nadčasovou.
V čem?
Třeba jsem na tu dobu nechodila revolučně do jeslí. Maminka to prostě nechtěla, i když byl v kurzu takzvaný studený odchov a jí to dost zkomplikovalo práci. A je fakt, že já jsem svého syna pak také do jeslí nedávala. Vždyť dětství je tak krátké a tak rychle uteče, tak jsem si chtěla našeho Péťu užít. Nastoupil až do mateřské školky.
A rozmazlovali vás, nebo na vás kladli velké nároky?
Rodiče byli velmi rozumní. O nějakém přílišném očekávání nemohla být ani řeč. Oni mě "pouze" podporovali jak v tancování, tak i v krasobruslení. Na úkor svého pohodlí a volného času. Táta, ať měl před sebou v práci sebetěžší úkoly, dennodenně v půl šesté nakopl našeho trabanta, abych byla včas na zimáku. Maminka mi pošívala flitry kostýmy, práce pro vraha… Nechyběli na žádné soutěži, představení v divadle. A za co jsem jim vděčná nejvíc, že mne podrželi vždycky ve chvíli, kdy jsem měla chuť se vším praštit. Neberu to jako samozřejmost. Někde rodiče dítě ještě spíš přidusí.
Od předškolního věku jste chodila do baletní přípravky Národního divadla. Ta má pověst velmi náročného kroužku, jak ji máte v paměti vy?
Chodila jsem tam přesně mezi pátým a šestým rokem a strašně ráda na to vzpomínám. Hlavně na paní profesorku Naďu Sobotkovou, která, pokud se nemýlím, tam vede děti v přípravce dodnes. Milovala jsem ten baletní svět a hlavně představení, ve kterých jsme jako děti účinkovaly: Louskáček, Z pohádky do pohádky, Ferda Mravenec…
Proč jste pak nešla na baletní konzervatoř, když vás na ni přijali?
On to doteď nikdo neví. Tatínek mě prostě nechal udělat zkoušky, abych si pak někdy nevyčítala, že jsem něco mohla zkusit a nezkusila. Ale pak mi to velice rozmlouval. Když baletu věnujete pár let života, je docela těžké přijmout argument, že baletní život je sice krásný, ale velice krátký. Navíc tatínek moudře věděl, že při své povaze bych byla velice nešťastná, kdybych tančila ve sboru. Každá holčička přece dělá balet proto, aby byla primabalerínou! Zní to krutě, ale prostě tak nějak cítil, že na ni nejspíš nemám. Nakonec zvítězilo, že bych musela opustit mé milované krasobruslení, které jsem v té době dělala už vrcholově.
Zdědila jste po tatínkovi talent na matematiku?
Ne. Vůbec! Tátovy geny se projevují až ob generaci. V našem Péťovi. Má talent na šachy, počítání ho baví.
Proč jste tedy šla na gymnázium, když k matematice, fyzice ani chemii nemáte žádný vztah?
Já šla na sportovní gymnázium! Tyto předměty tam sice byly, ale těžiště výuky bylo naštěstí přece jenom někde jinde. Navíc táta matematiku miloval, vnímal ji jako umění a dobrodružství, vůbec ne nudu. Řeči holek mého typu "K čemu mi to bude, když se chci stejně věnovat něčemu jinému" ho tahaly za uši. Argumentoval, že procvičování logického uvažování se hodí jak prodavačce, tak baletce, prostě každému. No a navíc jsem v té době začala uvažovat o studiu DAMU. Potřebovala jsem mít maturitu. I když tak trochu za exota jsem byla.
Proč?
Dnes vnímám jako velké plus, že jsem se pohybovala mezi spolužáky, které to, co zajímalo mě, nezajímalo vůbec. A nebyli proto horší. Nezabředla jsem do představ, že důležitější svět než umělecký neexistuje, což se některým herečkám stává. Ale občas jsme se opravdu míjeli. Vzpomínám, že mě v jednu dobu hodně brala lidová tvorba. Velmi procítěně a zapáleně jsem před celou třídou recitovala: "Bude vojna, bude…" a do toho ticha se zezadu ozval mutující chlapecký hlas: "Morávková, nestraš!" I díky gymplu je většina mých velkých přátel mimo umělecký obor.
Paralelně s herectvím jste studovala i choreografii. Proč choreografii? To vám jedna vysoká škola přišla málo?
Když jsem byla malá a na tréninku bruslení nebo i v baletu učitelka řekla: "Pustím vám hudbu a vy improvizujte," některé holčičky zaraženě stály. Najednou nevěděly co. Já jsem naopak ožila. Okamžitě mě napadaly různé kombinace a variace. Prostě o sobě vím, že jsem tvůrčí typ, že mě hrozně baví, když do něčeho můžu vložit svou představu. Vím, jak je úžasné, když se v hlavě nejdřív něco vylíhne a na konci to reálně existuje. Když jsem byla na DAMU, tak ještě nebylo úplně běžné studovat dva obory najednou. Ale nějak jsem to zvládla. Určitě mi pomáhá, že znám problematiku z obou stran.
Kolik vám bylo, když váš tatínek zemřel?
Patnáct let.
Puberta. Nejhorší věk. Jak jste se s tím srovnávala?
Člověk se s tím úplně nesrovná nikdy. Byla jsem tátova holčička, v hodně rodinách to tak je, že holky visí na otcích. Dokázal mě pochovat, pohladit, vyslechnout. Navíc byl velice vzdělaný, uměl několik jazyků, přednášel matematiku na Káhirské univerzitě v Egyptě i v Indii. Retrospektiva vzpomínek samozřejmě ještě všechno zidealizuje. Nevzpomínám si, že by se naši někdy hádali. I když určitě taky nějaké spory měli, každý pár je má, ale nějak to uměli přede mnou skrýt. Náraz na realitu byl o to strašnější. Objev, že život není kluziště, kde jde špatně vykroužená piruetka opravit, přišla moc brzy.
Jak vás tato zkušenost ovlivnila třeba v partnerském životě? Patříte s manželem mezi stabilní páry, v mediálních kruzích je to spíše výjimka.
Vždycky si říkám, že za to, že mi osud vzal brzy tátu, tak mi brzy poslal Petra. S partnerskými vztahy jsem díky sportu začala poměrně pozdě. Zdárně jsem ale vše dohnala. S Petrem jsme se pracovně setkali v mých 25 a nyní už 12 let žiji ve šťastném manželství a přeji si, abychom spolu zestárli až třeba do domova důchodců.
Co jste naopak obdivovala a obdivujete na své mamince?
Maminka je krásná, velmi silná žena. Chválou sice šetří, abych nezpychla, ale stejně si myslím, že je na mne v mnoha ohledech docela hrdá. Když nám odešel táta, celou situaci zvládla. Chránila mne, nikdy na mě nevěšela svou bolest, neudělala z piety vězení. A co je pro mne důležité, vím, že kdyby tatínek neumřel, je s ním dodnes!
Co říkáte názoru, že nebýt postavy Andrey, neštěkl by po vás ani pes?
Tak by štěkla kočka. Herectví je taková divná profese. Stojí a padá s nabídkou příležitostí, rolí. Znám mnoho herců, po kterých sice, jak vy říkáte, neštěkne ani pes, ale já si jich hluboce vážím a ve svém oboru pro mne představují naprostou špičku.
Jak reagujete na kritiky, kteří tento seriál považují za slátaninu?
Že se v našem oboru neustále něco odsuzuje. Co já už toho pamatuji! Herci v reklamách, herci v seriálech, seriály samotné, scénáře, režiséři - všechno špatně. Už od dob Jaroslava Dietla. Pak uběhne pár let a ti, co nejvíc kritizovali a odsuzovali, jsou náhle mezi hlavními protagonisty, tvůrci, producenty. Z herců, kteří do seriálu Rodinná pouta šli, si asi nejvíc užil Jan Kačer. Taková persona! Hvězda Vláčilových filmů! Pan režisér! Má to zapotřebí? Pak jsem se koukala na jeden kanál, kde běží jen české filmy. Vedle klenotů i strašlivosti, kde se celý film řeší účast na spartakiádě. Samozřejmě obsazeno personama, které nechci jmenovat. To jsem se teda té krátké paměti dost nasmála. Věřte mi, že každý z mého okolí se svou práci snaží dělat tak poctivě a zodpovědně, jak to jen jde. Tato práce ani nejde dělat, když ji člověk nemá rád. A já si vždy vzpomenu na slova pana režiséra Bednárika: "Těžko vyčítat bramboře, že není kiwi."
Jak jste přišla k roli Andrey?
Šla jsem na konkurz.
Kolik hereček bylo na konkurzu na roli v tomto seriálu?
Nevím. Hodně.
Některé vaše kolegyně tvrdí, že nepoznaly víc stresující a ponižující záležitost, než jsou konkurzy…
Na konkurzy chodím od svých 13 let. Víceméně všechny filmy, ve kterých jsem hrála, jsem získala na základě konkurzu. Nijak mě to neuráží, žádný problém s tím nemám. Pokud to někoho ponižuje, chodit na konkurzy přeci nemusí. Konkurz nesouvisí vždycky s ověřením schopností jednotlivce, ale především s ověřením kombinace několika herců dohromady. Film či seriál je práce kolektivu a úkolem režiséra je vybrat kolektiv co nejrozmanitější a přitom co nejvíce ladící dohromady.
Jaký je váš vztah k postavě Andrey teď, po čtyřech letech?
I když je to úplně jiná holka, než jsem já, mám ji ráda. Kdybych neměla, nemohla bych ji hrát. A taky mám pocit, že jsme se trochu vzájemně prolnuly. Já ji snad drobně polidštila, ona mi dala nový účes, podobu. Ale jednu věc nechápu: že to, co ona stihla v milostném životě za čtyři roky, já nestihnu za celý život…
Dnes už si patrně nikdo nevzpomene, že jste bývala blondýna…
Fór je, že jsem původně hnědovláska. Do blondýny jsem šla kvůli filmařům. Andrea mě tedy zase vrátila, jak se říká, ke kořenům.
Máte nějaký konkrétní vzor pro postavu Andrey?
Ano. Kateřinu a Jitku Bártů (pozn. redakce - autorky seriálu).
Když si vezmeme dvě ženské postavy ze seriálu Velmi křehké vztahy: "vaše" Andrea je za potvoru, podnikatelka, která jde přes mrtvoly. Na druhou stranu jako jediná z dětí pracuje a netyje z otcovy firmy. Naopak její sestra Ivanka je za hodnou holku, přičemž se jen tak plácá. Která je vám bližší?
Takto řečeno je nezáviděníhodné obojí, ale už z principu je mi bližší Andrea. Nejsem schopná se vcítit do žen, kterým vyhovuje nechat se vydržovat.
Ptám se, protože seriál opět zobrazuje klišé: podnikatelka rovná se bestie. Myslíte, že když někdo vede firmu a má za ni zodpovědnost, je možné, aby zůstal takzvaně hodný?
Hlavně je důležité, aby zůstal slušný!
Troufla byste si vy podnikat?
Ne, to by to dopadlo! Ať podnikají podnikatelé, herec patří do kavárny!
Andrea je sice vaše nejznámější role, ale vy celkem často točíte filmy pro zahraniční produkce. Asi nejvýraznější byla vaše role ve filmu Van Helsing po boku Hugh Jackmana. Jaký je zblízka takový hollywoodský idol?
Krásný, mladý, dvoumetrový mužský. Navíc sympaťák. Natáčení bylo vůbec neskutečně milé. Byla jsem hrozně vděčná i za svou midi, pidi roli, už jen koukat se, jak tito lidé pracují, je fajn.
