Dana Morávková: Mám ráda podpatky, ale žárovku vyměnit umím

Andrea, Zdena nebo Dana? Nejeden televizní divák je zmaten, pokud mu herečka Dana Morávková splývá s postavou Andrey ze seriálu Velmi křehké vztahy a nově teď se Zdenou z Ordinace v růžové zahradě.

Dana Morávková | foto:  Nguyen Phuong Thao, MF DNES

Když jsem říkala známým, že jdu na rozhovor s vámi, mužští zpravidla reagovali slovy: jo, to je opravdu ženská!
Jo? Děkuju. Ráda se cítím jako žena. Mám ráda šaty, podpatky. Asi to tak bylo vždycky, ještě předtím, než jsem hrála Andreu z nekonečného seriálu. Možná je to díky tanci a krasobruslení, které jsem dříve dělala.

v 5 číslech

1971
V tom roce se 29. července v Písku narodila.
1993
Ukončila DAMU, za pět let i choreografii na HAMU.
11
Před tolika roky si vzala hudebníka Petra Maláska. Mají syna Petra.
9
Tolik let byla spojena s Primou (Prima jízdy, seriál Velmi křehké vztahy).
2
Dvakrát získala titul mistryně republiky v tancích na ledě.

Jak se ta ženskost projevuje v praktickém životě? Když vám doma nesvítí žárovka, vyměníte ji, nebo čekáte na muže?
Jasně, že umím vyměnit žárovku. Když manžel večer hraje jazz, přichází o půlnoci, takže bychom s Péťou byli při svíčce hodně dlouho. Vyměnit žárovku je normální.

Zatlučete i hřebík?
Taky není problém. I vodu do ostřikovače si dám sama.

Musím říct, že jste mě zklamala.
No tak, třeba... Kolo u auta nevyměním.

Jste typ, který chválí muže?
Ano. Tedy myslím teď mého muže. Já totiž mám opravdu důvod. Jsme spolu čtrnáct let a neměli jsme žádnou velkou krizi. Já si Petra skutečně vážím za to, co umí, a za to, jak se k nám chová.

Vidíte, a ono se říká, že právě manželství umělců jsou, co se týká rozvodu, nejrizikovější...
Myslím, že rizikovost je všude stejná, jenže o naší branži se více mluví.

Zasáhla vaše nevídaná seriálová popularita nějakým způsobem do vašeho osobního života?

DISCIPLÍNĚ MĚ NAUČIL SPORT. I DO DIVADLA JSEM ZVYKLÁ CHODIT O HODINU DŘÍVE.

Zvykla jsem si, že se o mně píše ledacos, ale nezabývám se tím. Spíše mě někdy zaskočilo, jak si diváci herce s postavou spojují. Stávalo se mi, když jsem hrála Andreu, že za mnou přišli lidé v menších městech, kam jezdíme s divadlem na zájezdy. A ptali se, proč jsem na doktora Lišku, kterého hrál Roman Štolpa, tak zlá. Než bych vysvětlovala, že je to role, snažila jsem se to otočit. Říkala jsem: Co chcete, když on mě pořád podvádí? Ale je to legrační, když tak za vámi přijdou jako za Andreou po představení, kde jsem hrála úplně jinou postavu.

Kolik jste za dobu, co jste hrála Andreu, získala nabídek na reklamy?
Stala jsem se tváří obchodního domu Debenhams, tváří francouzské značky 1-2-3, pak tváří firmy Kio Yamato, což jsou Japonci, a reklama se dělala i pro Londýn a New York. Nabídky dostávám často, ale vybírám si, co chci propagovat a co ne.

Co jste odmítla?
Nechtěla jsem například být na reklamě na různé předměty, která se objevuje na zadních stranách časopisů. Zkrátka to byly produkty, u kterých jsem nechtěla stát. Peníze v tom roli nehrají, vybírám si, co se mi líbí a co ne.

Máte jasno, jak dlouho budete v Ordinaci hrát?
V každé produkci uzavíráte smlouvu vždy na rok, ať jde o jakýkoli seriál. Pokud bude sledovanost, bude se asi točit dál.

Můžete ovlivnit, co budete hrát?
To jsem nikdy nedělala. Představte si, že pětatřicet herců plus další v epizodních rolích chodí za scenáristy a tvrdí, že se nechtějí líbat s tamtím, ale naopak s někým jiným. To by se scenáristé zbláznili.

Máte za svou kariéru vůbec přehled, s kolika seriálovými partnery jste se už musela líbat?
Jako Andrea jsem měla za pět let minimálně deset partnerů. Většinou jsem je opustila. Jako doktorka jsem se v Ordinaci zatím líbala jen s jedním partnerem, ale na to, že jsem tam tak krátce, to začalo slibně. Takže mám jasno, se kterým partnerem v Ordinaci začnu. To neznamená, že tam s ním také skončím.

Vaše postava podnikatelky Andrey ve Velmi křehkých vztazích se stala tak známou i díky pečlivě promyšlené imagi. V českých seriálech do té doby nebylo zvykem, aby herečka střídala krásné oblečení a vytvořila symbol elegance. Je vám ten styl blízký?
O kostýmy se starala Taťána Kovaříková, ale musím přiznat, že v seriálu hrála i spousta mého oblečení, kabelek či bot.

Mistryně republiky je Tichá

Říká se o vás, že jste mimořádně pracovitá a spolehlivá. Pozorujete sama na sobě něco takového?
Myslím, že když si dáme rande ve tři, tak přijdu opravdu ve tři, protože by mi bylo nepříjemné, že na mě musíte čekat. A kdybych se náhodou ocitla v zácpě, není přece problém vzít telefon a omluvit se za zdržení. Když jdu na natáčení, je jasné, že umím text a nepřiběhnu tam na poslední chvíli. Já například chodím i do divadla o hodinu dříve. Někteří herci přiletí klidně na tři čtvrtě na sedm, já jsem ráda, když tam jsem hodinu před představením. Možná jsem na určitou disciplínu zvyklá ze sportu.

Kdy jste skončila s vrcholovým sportem?
Na gymnáziu. Každý sport je dobrý pro život a vrcholový dvojnásob.

Dejte pokoj. Vždyť děti, které dělají závodně sport, z dětství nic nemají. Jen vstávání v pět ráno a nekonečnou dřinu.
Samozřejmě, že je to vstávání v pět ráno a dřina. Jasně, že se mi vstávat nechtělo. Ale když pak stojíte na bedně, je to krásné, protože ta dřina měla smysl.

Jaký smysl? Že stojíte na bedně?
Vy jste žádný sport nedělala?

Ne, jsem sportovní antitalent.
Tak to vám těžko vysvětlím ten pocit, že jste něco dokázala. Že jste netrénovala nadarmo. Naučí vás to, že když je trénink v šest, musí se zkrátka v pět vstávat. A to se v životě hodí. Samozřejmě, že je špatné, když rodiče děti nutí do sportu jen proto, že si chtějí splnit něco, co se jim samotným nepodařilo. Ale mě krasobruslení i balet vždy moc bavily. Milovala jsem profesorky v přípravce Národního divadla. Bylo krásné být v malé roličce vedle pana Harapese nebo paní Drottnerové. Dodnes mě baví dělat choreografii moderním gymnastkám. Některé znám ještě z doby, kdy byly malé holky, a dnes už samy trénují jiné. Když nemám večer představení a mám čas, dělám choreografii.

Kam jste to ve sportu vlastně nejdál dotáhla?
Byla jsem dvakrát mistryně republiky v krasobruslení, v tancích na ledě. Ale je to minulost. Ráda na to vzpomínám, ale líbí se mi, co řekla Adina Mandlová: Člověk by se neměl zaobírat minulostí ani budoucností, ale žít přítomností. Proto už nechci ani rozebírat Andreu. Teď žiju doktorkou Zdenou Tichou.

Říká se o ní

... ŽE JE MIMOŘÁDNĚ PRACOVITÁ. Když se řekne její jméno, lidé od televize a divadla mluví v superlativech: přesná, praktická, pracovitá, krásná a tak dále. Až je to podezřelé. Jenže ona na rozhovor přijde přesně v domluvený čas. Je milá. A ještě za vše děkuje! Na konečném znění rozhovoru nakonec nezmění ani čárku. Věřte, to je u hereček velmi neobvyklé. Má jen jednu připomínku. Přesněji obavu: aby nepůsobila jako pionýrka. Nesmysl. Mnohem více než do doby pionýrek by totiž zapadla do předválečných časů, kdy slavná herečka rovnalo se elegantní, krásně oblečená dáma se skvělým chováním.