Dana Batulková
|
Jak to myslíte?
V mém životě nastal po padesátce obrovský posun. Dřív jsem byla spíš uzavřená, řekla bych nepřizpůsobivá. Například jsem těžko snášela začátek divadelní sezony, kdy jsem se musela opět vnořit mezi větší skupinu lidí. Musela jsem si znovu zvykat. Nikam jsem moc nechodila, nevěřila jsem si. Ale nastal obrat.
Průšvihy vás zocelily?
Tak nějak. Nebojím se lidí, naopak si s nimi ráda povídám, společnost mě baví. Velmi se mi ulevilo a cítím se moc dobře. Myslím, že jsem teď jako správně poskládaná Rubikova kostka. Ověřila jsem si, že dokážu být samostatná, což posílilo moje sebevědomí, až mi nakonec došlo, že jsem větší solitér, než jsem si myslela. Dneska už bych se do manželského modelu vrátit nechtěla a ani nemusím, když už jsou děti velké.
Proto se už podruhé nechcete vdávat, i přesto, že s přítelem žijete bezmála desetiletí?
Nikdy neříkej nikdy! Ale možná tak za třicet let. Své současné svobody si vážím, cením si toho pocitu a vyhovuje mi.Jestli bych si bez něčeho - kromě svých dětí - nedokázala život představit, není to ani tak moje profese, ale právě ten současný pocit životní volnosti, lehkosti bytí. A taky mám pocit, že manželka je často vnímána jako inventář bez espritu. Jsem šťastná, že vše je tak jak je,můžu si dělat, co chci, co cítím a co mi vyhovuje. Jelikož to vyhovuje i partnerovi, není co řešit.
Ženila jste nedávno syna, rozmlouvala jste mu svatbu?
Vůbec ne. Já doufám, že nová mladá generace opráší význam manželství a rodiny, která spolu vydrží v dobrém i zlém, třeba jako to zvládli moji rodiče.
Jak vycházíte se snachou Agátou?
Nevím, jak mě vnímá ona, přece jen jsem tchýně. Ale doufám, že dobře, že ji neštvu. Myslím, že si rozumíme. Agáta je skvělá, ostatně Kuba měl vždycky fajn partnerky. Je mi blízká svou praktičností, je šikovná, pracovitá, pohotová, je to holka do nepohody. Léta kolem sebe s Jakubem kroužili a teď jim to všechno do sebe bezvadně zapadá. Do rodiny přibyl člověk, na kterého je spolehnutí a samozřejmě také malý Kryšpínek. Říká mi babička Danuška. Je skvělej, zamilovala jsem se do něj.
31. března 2013 |
Říká vám Danuško, ale křtěná jste Danuše. Jak na to jméno rodiče přišli?
Je to polské jméno, ale žádný polský původ nemáme, jsme Češi jak poleno. Přitom svátek jsem od mala slavila na Danu a dlouho jsem ani nevěděla, že nemám Danu v rodném listě. Když jsem to až v dospělosti náhodou zjistila, musela jsem si nechat přepsat všechny doklady a ptala jsem se tatínka, co je to tenkrát napadlo a on říkal, že je to krásné polské jméno a že četl něco od Sinkiewicze, ani nevím v jakém románu to je, a tam byla kněžna Danuše, která mu byla asi moc sympatická. A tak mi po ní dali tohle, v Česku docela unikátní jméno. (Danuše je hrdinkou románu Křižáci - pozn. redakce.)
Maminka se podvolila, doma u vás velel tatínek?
Doma panovala vzácná a správná symbióza. Taky spolu byli padesát sedm let.Tatínek jako strojař rozuměl obráběcím strojům a nebýval moc doma, protože jezdil hodně po montážích a za zakázkami do světa. Pamatuji si i Vánoce, kdy se nemohl vrátit domů, maminka hodně věcí musela řešit sama. Ale když byl táta doma, panovalo u nás klasické rozdělení rolí. Maminka měla na starost kuchyni, praní, domácnost, a protože jsme vyrůstali na statku, tatínek se staral o venek. Uměl uvařit, ale doma se v kuchyni neukázal. Akorát jednou si pamatuju, že když maminka nebyla doma, dělal mi knedlíky s vajíčkem, moje oblíbené jídlo a to byly nejlepší knedlíky s vajíčkem, jaké jsem kdy jedla: udělal je řidší, přidal pepř...
Model tatínek hlava, maminka krk?
Jak kdy. Maminka často i ustupovala. Měla nějakou svou hranici, kdy věděla, že proti některým tatínkovým nápadům a rozhodnutím prostě nemá smysl se stavět.
Na dětství nevzpomínáte jako na období panenek, ale spíš na hry a fotbal s partou kluků. Jak to, že jste byla spíš raubířem než princeznou?
Asi měl na mě táta větší vliv, protože sám fotbalista si se mnou kopal míčem. Říkám, že mě špendlil balonem na vrata. Byla jsem vůbec šikovná na sporty, v tom mě rodiče vždycky podporovali. Ale nikdy se mnou nikdo nešel třeba pro prstýnek na pouť nebo nakupovat nové šaty, korále nebo vybírat lak na nehty, nepřevlékala jsem se do maminčiných šatů a nehrála si na víly ani princezny. Holčičí hry mi ale vůbec nechyběly. Měla jsem akční dětství. V okolí bydleli samí kluci a já raději s nimi lítala po vsi, prožívala nejrůznější dobrodružství a hrála si na indiány. Měla jsem sice doma nějaké panenky, které jsem jednou za léto všechny vyndala na zahradu, oprášila je, koukala na ně, maximálně je oblíkla, a pak je zase na rok sklidila. Nevěděla jsem, co s nimi.
Očima autorkyU někoho už podle fotografie víte, jaké setkání vás čeká, jiní mají svá tajemství. Jako Dana Batulková. O to je lákavější pokusit se je rozkrýt o něco víc, než už bylo napsáno. Výzva pro novináře i pro spíše uzavřenou herečku, která navíc dobře zná úskalí publicity. Přeskočily jsme snad stokrát omletý vyhořelý rodný dům, rozpadlé manželství i vítězství ve StarDance, zato se ve dvou příjemných hodinách u kávy pokusily rozložit její život jako Rubikovu kostku a ke kostičkám chlapecké duše jsme společně hledaly ty chybějící dívčí. A nakonec jsme se ještě domluvily, že se na nás a naše čtenářky přijde podívat v sobotu 20.9. kolem poledne na náš 12. Jarmark OnaDnes.cz |
Slyšela jste někdy doma, že jste hezká, že vám něco sluší?
Ale ano.Tatínek říkal ve srandě, že jsem hezká po něm. Ale táta byl věčnej kluk, spíš než nějaké chválení a mazlení tak mě spíš pošťouchnul, v legraci pomučil, vtipem vyprovokoval.
Říkáte, že ženskost jste v sobě pracně hledala až po rozvodu. Někde jste ji mezitím ztratila?
Nebylo co ztratit, já ji nikdy úplně neměla. Já byla s tou klučičí duší spokojená. Nikdy mi nepřišlo, že bych měla vůči mužům používat nějakou strategii. Říkala jsem si, proč já budu ponižovat chlapa tím, že na něj budu vymýšlet nějakou taktiku. Byla a jsem prostě přímočará. Jakákoliv dobře míněná manipulace by byla hraná. Znám páry, kdy má usměvavá koketa muže omotaného kolem prstu, oba jsou šťastní a já na to koukám a uvědomuji si, že tohle zkrátka neumím.
Máte dceru, měla v dětství stejně klučičí zájmy jako kdysi vy?
Marjánka je jiná. Co se týče oblékání a líčení, to já se dnes od ní učím.
Ohromně jste prokoukla v době účinkování ve StarDance.
No, to děkuju. Dokonce jsem v padesáti dostala cenu jako Objev roku. Bylo to zvláštní období. Dřív jsem nosila jen kalhoty a řešila jsem, že mám děsný nohy. Během soutěže jsem zjistila, že se dobře cítím i v šatech a dokonce v botách na podpatku. Dřív jsem ženskému světu nakupování a šminek moc nerozuměla. Oblíbila jsem si to až po padesátce. Teď si i nehty občas nalakuju, ačkoliv mám velké ruce a nikdy se mi to na mně nelíbilo.
A uvědomila jste si, že jste hezká?
To jsem nikdy moc neřešila, za hezké jsem měla jiné krasavice kolem kterých se muži točili. Spíš jsem si říkala: docela dobrý, ve svitu svic...
Zdá se, že rozvod mobilizoval vaše vnitřní síly, taneční soutěž probudila sílu vnějších ženských „zbraní“.
Když jsem měla rodinu, věnovala jsem se jí naplno a dámské dýchánky, při nichž si ženy mezi sebou stěžují na muže a řeší módu mě nezajímaly, připadaly mi jako ztráta času. Taky jsem vždycky měla jen jednu kamarádku Jolu, se kterou se známe od dětství. Byla jsem dost uzavřená a styděla jsem se mluvit o některých věcech. Pak nastala situace, kdy jsem si začala vážit ženské soudržnosti i toho, že se můžeme vzájemně svěřit. Když člověk mluví, musí formulovat své myšlenky, uvědomuje si, co cítí a tím, že to vysloví, zároveň se toho zbavuje. Ženskému světu jsem se hodně přiblížila. A jak říkáte, taneční soutěž mi pomohla proniknout do toho vnějšího světa módy a šminek. Obojí se propojilo a ono to funguje. Cítím se dobře. A i když mám mezi muži kamarády, můžu říct, že s ženami si dnes rozumím víc.
Vyprávíte, že k divadlu jste se dostala spíš náhodou, ale vždyť váš strýc byl duší amatérského divadla v Kolodějích a oba rodiče byli ochotníci.
Strýc zemřel, když jsem byla ještě v kočárku a když jsem dospívala, ochotnický spolek už nehrál. Všechno znám jen z vyprávění a z místní kroniky. Na gymnáziu jsme měli dramaťák, ale já se tak styděla, že jsem tam nikdy nešla.
Vaše parketa byla tehdy školní recitace. Proč?
Byla jsem snílek, který žil jeden svět reálný a druhý svůj vnitřní. Nebylo u nás doma zvykem se svěřovat se svými pocity. V pubertě jsem se ponořila do básní a neměla jsem problém něco zarecitovat, když náš profesor češtiny chtěl, aby každá hodina začínala recitací. Vybral si mě do svého recitačního kroužku a dokonce jsem vyhrála i celonárodní soutěž.
Bavila vás na recitaci exhibice před diváky, nebo jste měla radost z uznání?
Poezie fungovala jako ventil, očista. Vlastní emoce šly ven přes slova někoho jiného, který je za vás napsal. I sama doma jsem si nahlas verše přeříkávala. Pomáhalo mi to. Netoužila jsem vystupovat před publikem, ale když mě pan profesor vyslal na soutěž, dokázala jsem překonat strach. A pak, když jsem vyhrála a přišlo uznání, zjistila jsem, že to je příjemné. Když mě pak rodiče i učitel nabádali, ať zkusím DAMU, šla jsem na přijímačky a zřejmě jsem tam zaujala svou přirozeností.
Přála jste si ale původně studovat angličtinu a italštinu...
Kdyby byla tehdy normální doba, asi bych šla studovat jazyky. Ale moc smyslu při zavřených hranicích jsem v tom asi neviděla. A když jsem se dostala na DAMU, kam se dělali zkoušky dřív než na jiné školy, na další jsem už ani nešla.
Kdy jste zjistila, že jste si vybrala povolání, které je něco jako protiúkolem k povaze introverta, za kterého se považujete?
V prváku. Z vesnice - od Rokytky, našeho potůčku - jsem přišla do Prahy a extrovertní prostředí školy mě úplně ochromilo. Vůbec jsem nebyla schopná nic předvést. Divím se, že mě tehdy nevyrazili. U závěrečných zkoušek mě opět zachránila recitace. Profesor Vymětal, sám duše něžná, si asi řekl, že tam něco stojí za to a pustil mě do dalšího ročníku.
Že jste školu v tom prváku nevzdala sama?
To mám asi zase díky výchově, že když na něco kývnu a do něčeho se pustím, tak se nevzdávám, jsem jako buldok. Potom ve druháku, když jsme zkoušeli úryvky z her, jsem zjistila, že mě to baví. Konkrétní divadelní práce už pro mě byla osvobozující, ale nikdy jsem hraní úplně nepropadla. Mám ten svět ráda, ale dovedla bych si představit, že bych žila úplně jinak.
Jak?
Nevím, třeba cestovat a uplatnit jazyky, mít svoji restauraci, dělat cokoli, kde rozhoduji sama. I jako malá jsem nesnášela pionýrské tábory či chmelové brigády, režim a dril mě ubíjely.Taky jsem po škole byla spoustu let na volné noze a vzpomínám na ten čas jako na nejkrásnější období.
Na co se nejvíc těšíte teď?
Jsem ve věku kdy si uvědomuju konečnost a chtěla bych, aby všechno bylo navždy. Baví mě kamarádi, náš život na vsi, nabíjí mě moje bezvadné povolání, které je ale abstraktní, proto mám ráda i praktické věci, obyčejnou práci. Za mlada jsem si na sebe šila, teď dělám doma na zahradě. Ráda posedím s kamarádkou u vína, trávím čas se svými dětmi, koupím si něco pěkného na sebe, užívám si klid a soukromí s knížkou, miluji kávičku na terase, procházky s pejsky... vlastně jsou to docela ty nejobyčejnější věci. Teď se nejvíc těším na celou divadelní sezonu a taky doufám, že bude krásný podzim.
15. září 2014 |
