Ona
Módní návrhářka Liběna Rochová

Módní návrhářka Liběna Rochová | foto: Lucie Robinson

Dámu v černém proslavila Bílá

  • 7
Liběna Rochová je jednou z nejrespektovanějších módních návrhářek. Jaká je při obyčejném povídání nad kávou?


Kdo jiný než vy by měl zcela přesně vědět, kolik pravdy je na tvrzení, že šaty dělají člověka. Takže, je to pravda?

Ano, ano, to je pravda. Šaty dělají člověka. Nemyslím ale ty obecné módní uniformy, ve kterých se teď chodí, ani to, že byste viděla až do hloubi duše, ale trochu víte, s kým máte tu čest. Všimnete si pečlivosti, s kterou má někdo uvázaný uzel na kravatě nebo šátek, barev, odvahy, kombinací... Třeba dnes jsem viděla pána, co měl takovou obyčejnou košili a malinkatý uzel na kravatě. Říkala jsem si: to musí být někdo malicherný, když ani uzel na kravatě neudělá velkoryse. Samozřejmě musíte přemýšlet v kombinaci s mluvou těla, výrazem v obličeji, ale v zásadě platí, že šaty opravdu vypovídají o osobnosti člověka.

Už se Češi naučili oblékat? Nebo stále ještě poznáme, z které země kdo je?

Vše záleží na člověku, který oblečení nosí, na úhlu jeho pohledu, společnosti, ve které se pohybuje. Jinak se bude oblékat žena na Havaji, jinak v New Yorku a úplně jinak v Kotěhůlkách.

Dobře, ale jak jsme na tom tedy ve srovnání se světem?

Češi mají obecně málo odvahy a osobitosti. Jistě, existují výjimky, ale celkově nemají Češky takový šarm jako třeba Francouzky. Ženy v Česku jako by v sobě nějak zabíjely ženskost, všechny ty džíny a tenisky... Ale nemyslím, že by měly být marnivé a kupovat spousty věcí, spíš by měly mít šmrnc a švih. Nemusíte tím ztrácet spoustu času, ale žena, kterou to vůbec nezajímá, to není úplně v pořádku.

Je na české politické scéně někdo, o kom můžete říci, že má vkus? Mluvím jen o módě.

Tak to je dost špatný. Ta garnitura jako Jiří Paroubek a spol, to je příšerný, jsou to takoví... balíci. Možná jsou mezi nimi výjimky, ale žádnou si nevybavím. Ale třeba Václav Klaus patří k mužům, kteří mají šmrnc a nemusí ani mít superdrahý oblek. Nebo Pavel Bém.

Proč chodíte výhradně v černé barvě?

To je psychická záležitost. Mám pocit, že se v té černé skryju, že nejsem tak vidět. Ať za mě mluví má práce. A nebudu zastírat, že je to i nesmírně praktické. Řeším šatníky jiných žen, takže nemám čas řešit šatník svůj. V téhle barvě mám klid na přemýšlení. Jsem v ní schovaná.

Prozraďte mi, u kterých kolegů kupujete své černé kousky?

Měla jsem ráda Helmuta Langa, dokud ještě navrhoval, Miyakeho miluju, taky Jeana Paula Gaultiera nebo Galliana. Z českých kolegů mám pár věcí od Denisy Nové a chci si něco koupit u Borise Hanečky.

Když se v Česku řekne Liběna Rochová, většina lidí hned dopoví Lucie Bílá. Nemrzí vás to? Myslím v souvislosti s tím, že například o vaší výstavě v Muzeu Kampa se v tisku objeví dva řádky?

Lucie je úžasná, takže nemrzí. Když mě pro spolupráci oslovila, už jsem měla něco za sebou. Ona mi dává prostor, abych dělala věci, ke kterým bych se normálně nedostala. Můžu připravovat jedinečné toalety z materiálů, které bych třeba jinak ani nepoužila. Lidi nás mají spojené, to ano, ale bez pozornosti, kterou mi díky ní věnují, bych byla ještě pořád ta divná, která dává do šatů plechy nebo dráty.

Nechává to jen na vás? Nesnaží se vám "poradit"?

Teď už ani ani ne, dává mi prostor k fantazii. Někdy přinese svou představu, nad kterou pak společně diskutujeme, ale myslím, že za ty roky spolupráce mám její naprostou důvěru. Podle mě je oděv projev výtvarníka, je to každého volba, někdo dělá sochy, jiný maluje, já se realizuju například v papírových či jiných oděvních objektech. Tohle je velmi svébytná část mé tvorby, ale pro běžného konzumenta je možná nepochopitelná. Přemýšlí, kam by to nosili, a necítí, že to je projev výtvarníka.

Ono tohle vnímání originálních modelů ještě nemizí?

Mizí, velmi pomalu, ale rok od roku je to lepší a lepší. Ano, udělám výstavu v Muzeu Kampa, fajnšmekři a lidi, kteří pro to mají cit, to ohodnotí, ale normální lidi žijí v normálním světě.

V jednadevadesátém jste vyjela na velmi respektované přehlídky do Düsseldorfu.

Tehdy mě vybrali pro velkou autorskou přehlídku. Mluvili o mně jako o svěžím větru z východu, přitom jaký východ, my jsme přece střed Evropy! Měla jsem přehlídku v neděli odpoledne, to je jeden z nejdůležitějších časů vůbec, a uváděl mě samotný ředitel düsseldorfských přehlídek. Hned po mně například nastoupil Karl Lagerfeld. Do přípravy jsem dala naprosté maximum, takže přehlídka měla obrovský ohlas. V první řadě seděli fotografové všech světových módních magazínů, proto mě tehdy dost mrzelo, jakou "pozornost" tomu věnovala česká média: na mou velkou zahraniční premiéru tenkrát přijela pouze jediná reportérka - a ještě byla ze slovenské redakce technického vysílání. V Düsseldorfu jsem pak byla ještě třikrát, pokaždé s modelovou kolekcí - a vždycky jsem ji tam celou prodala.

Vaše jméno provázejí autorské přehlídky po celém světě. Spolupracujete s filmem, televizí, divadlem. Oblékáte Lucii Bílou. A když otevřete Studio LR, stane se "Módní událostí roku"...

Měla jsem v Lyonu přehlídku, v Düsseldorfu čtyři, ve vídeňském nóbl salonu, v Madridu, v Paříži, v Los Angeles, teď chystám přehlídku v New Yorku, ale není to tak, že bych se dostala do toho opravdového světa opravdové módy.

Možná to není ten velký svět módy, ale úspěšně jste pronikla do zahraničí. Proč by jinak byli na vaše přehlídky zvědaví právě v New Yorku?

Já si toho velice vážím, ale mám také několik dalších zajímavých nabídek. Spíš jsem měla na mysli bytí v soukolí módní branže. Svět módy je svět sám pro sebe a já nemám touhu v něm žít. Možná žiju pro běžného člověka v jiných dimenzích, někomu nepostiženému tímhle světem to může připadat jako ten velký svět módy. Pohybuju se ale na hraně oděvního a výtvarného světa a moje přehlídky jsou spíš výstavami. Pro mě je mnohem větší výzva, když mi paní Meda Mládková nabídne, abych připravila autorskou výstavu pro Kampa Muzeum. Nebo když připravuji pro spolek rakouských krajkářů inspirativní kolekce na veletrh látek v Paříži. Nebo nabídky na volnou tvorbu šperků a oděvů. To je pro mě ta prestiž, ne přehlídky.

Módní návrhář není tedy výtvarníkem?

Módní návrhář připravuje podle aktuálních trendů dvakrát do roka kolekce na prodej. Mě nikdy moc nezajímalo, co se zrovna přesně nosí, připadá mi to strašně otrocké, zabíjí to talent i kreativitu. V téhle práci se ztrácí jakákoli osobitost, veškerý autorský rukopis.

Vy jste nikdy konfekční kolekce nedělala?

Ale ano, taky jsem založila firmu s dvaceti švadlenami, střihačkami, pásovou výrobou, dělala jsem kolekce pro velké konfekční firmy, prezentovala je ve světě. Výborně se prodávaly, měly velký ohlas, ale to není moje cesta, mě to nebavilo. Proto jsem zvolila práci na solitérech, za kterými si stojím. Mám pár svých zákaznic, ale to je zakázková tvorba, kdy oblékám osobnost zákaznice, vyjadřuji její autentičnost. To v konfekci není možné. Moje v jistém smyslu "zabejčenost" mě v podstatě dovedla k výstavám v muzeích a galeriích.

Loni jste založila Studio LR, které vyhledává a podporuje mladé výtvarníky. Co vás k tomu vedlo?

Nevím, to byl tak strašně přirozený krok... Lidi se na to samozřejmě můžou dívat jinak, někdo to může brát jako vypočítavost, že mě studenti inspirují, že vedle nich omládnu. Ale jednoduše mi přišlo přirozené dělit se o své zkušenosti, které jsem nabyla tady i v zahraničí, a předávat je dál.

Nebylo by snazší rovnou vyučovat?

Nechci učit, přestože jsem nabídky měla, ale nechci být zavřená ve škole. Chci mít svobodu pro sebe i pro svou práci. Výjimkou jsou občasné workshopy na JAMU nebo FaVU nebo každoroční desetidenní workshopy na farmě Bolka Polívky. Tam se přihlásí studenti, kteří mají o tuhle "výuku" bytostný zájem, a je už jenom na nich, zda mou filozofii přijmou nebo ne. I když upřímně řečeno, první rok mě štvalo, když tam byl nějaký nepozorný lempl, teď si ale říkám, to je jeho volba. Nebudu si tím ukrajovat energii.

Našla jsem vaše jméno v souvislosti s projektem Dekomunizace.

Jo, jo, to bylo úžasný.

Povězte mi k tomu víc.

Hluboce pohrdám jakýmkoli režimem, který omezuje svobodu člověka, který mu nedává či rovnou bere prostor pro to, aby se svobodně vyvíjel a svobodně žil. Komunismus, stejně jako kterýkoli totalitní režim, člověka sešněruje, udupe, nedovolí, aby budoval svou osobnost. Vyrůstala jsem mezi lidmi, kteří měli morálku a páteř. Můj táta, než ho donutili emigrovat, skončil u lopaty jen proto, že se v jednapadesátém jasně vyjádřil. Vědecký pracovník, kterému po celé Evropě uveřejňovali odborné články! Nebo jiná zkušenost, když jsem se hlásila na vysokou školu. Pan profesor mi tenkrát řekl, že výsledky mám skvělé, ale že musím vstoupit do SSM. Naivně jsem mu tehdy vysvětlovala, že přece záleží na tom, co umím, jestli na studium mám, a řekla, že nevstoupím. Lidmi, kteří vstoupili do strany z prospěchářského hlediska, hluboce pohrdám. A i proto jsem nabídku projektu Dekomunizace přijala, zajásala jsem a s obrovskou chutí se akce zúčastnila.

Kde se obléká Výtvarník roku a držitelka ceny Vynikající design? Předpokládám, že šít sama sobě už opravdu nestíháte.

Ne, to vážně nestíhám, sama pro sebe navrhuji jen společenské šaty. Běžné nákupy oblečení řeším během cest po světě. Když jsem v New Yorku, vyhradím si dva dny, kdy jenom nakupuju, a pak mám zase na rok po starostech. Není to ale tak, že si bych pořizovala šíleně moc věcí, spíš se soustředím na kvalitní, dobře kombinovatelné kousky. A i mně se stává, že občas nemám co na sebe.

Kdy vy třeba odpočíváte? Jestli si tedy pod tím slovem vůbec něco představíte...

Teď, po výstavě v Kampa Muzeu, která byla velmi náročná na přípravu nejen modelů, ale i organizačně, jsem opravdu hodně unavená. Snažím se dost spát, i když se mi to teď taky moc nedařilo.... Těžko říct. Každé ráno medituju, každé ráno cvičím, to mě udržuje ve formě. Snažím se tím nějak zpomalit, zklidnit se. Ale navzdory tomu, že bych se chtěla konečně pořádně vyspat, se třeba teď strašně těším do Ameriky. Hrozně ráda cestuju, to mě nabíjí. Na nějaký větší relax bude čas asi až v lednu, vezmu si týden volno.

Víte, Liběno, leden je až za dva měsíce.

Já vím, ale do té doby se vážně nezastavím. Když opravdu odpočívám, buď cestuju se svým mužem po dalekých krajích, nebo si zajedu do Paříže či Londýna, nakoupím spoustu knih, nasaju atmosféru, podívám se do všemožných galerií. Víte, tahle velká města mají obrovskou energii. Nebo úplně naopak - každé léto jezdíme na čtrnáct dní do hor, na místo, kde není žádný signál, kde jsme jenom sami pro sebe. To pak mnohem déle spím, víc medituju, hodně si čtu, a třeba si taky rozkreslím nějaké nové návrhy.

Říkáte "rozkreslím si nové návrhy", není to náhodou zase práce?

Je, ale… když dělám, co mě baví, kreslím si, ani to jako práci neberu.

LIBĚNA ROCHOVÁ

Spektrum tvůrčích činností Liběny Rochové je velmi široké. Na české scéně, kterou velmi často zastupuje v zahraničí, působí řadu let a její odborné předpoklady a schopnosti jí umožnily navrhovat divadelní, filmové a scénické objekty na tělo, róby na vystoupení zpěvaček i běžné civilní zakázky, kolekce pret-a-porter a konečně oblast nejprestižnější pro každého módního tvůrce, kolekce unikátních modelů.

 

 

 

 

 

 

 

LIBĚNA ROCHOVÁ A UNICEF
"Pomáhám, protože to má smysl," říká Liběna. Jak to začalo? UNICEF dostal do dražby svatební šaty Lucie Bílé, které Rochová navrhovala. Na dražbě se seznámila s ředitelkou české pobočky UNICEF, Pavlou Gombou. Tohle setkání bylo pro ni rozhodující. První projekt, který společně připravily, nesl jméno Panenka. Princip je velmi jednoduchý: koupíte si panenku a tím věnujete život rwandskému dítěti. Šest set korun, které za panenku dáte, stojí jedna kombinovaná vakcína proti šesti smrtelným dětským chorobám. Celý výtěžek výstavy, kterou Rochová připravila v Kampa Muzeu pro Medu Mládkovou, se opět dostal na konto UNICEFu.