Jaký očekáváte rok 2014?
Já už si jen přeji, aby byli všichni zdrávi, a očekávám, že by mohl být lepší než ten předchozí, kterému vládl chaos a z lidí jsem cítila nervozitu.
Dagmar Patrasová
|
Dáváte si předsevzetí?
Dřív ano, dodnes mám před očima, jak stojím u balkonových dveří v bytě na Starém Městě, kde jsme s rodiči bydleli, a koukám ven na židovský hřbitov. Bylo mi tak deset let a dala jsem si slib, že bych se chtěla stát dobrou herečkou. Měla už jsem nějaké zkušenosti z televize a filmu. Hraní jsem propadla a myslela to tehdy naprosto vážně.
Rodiče hráli a zpívali ve filharmonii, kde se ve vás vzal ten exhibicionismus - po dědečkovi, který hrál ochotnicky divadlo?
Právě u babičky v Přezleticích jsem poprvé vystoupila na jevišti. Měla jsem na sobě černý trikot, blonďatou paruku, na obličeji mi udělali pihu. Hrála jsem baletku, ale o čem to bylo, už nevím. Měla jsem ráda převleky a kostýmy. Ve druhé třídě jsem tančila menuet se spolužákem v divadle Jiřího Wolkera. Šaty mi byly velké, tak jsem si je vpředu nařasila, jakože mám prsa.
Kdy vás objevili pro televizi?
Bylo mi asi deset a běželi jsme se třídou v parku závod. V té době jsem dělala gymnastiku i atletiku, a tak jsem předběhla všechny kluky a vyhrála. Už od vrat do školy šli za námi nějací lidé a bavili se s paní učitelkou, která si mě po závodě zavolala. Říkali, že jsou z televize a že by mě rádi do nějakého pořadu. Myslela jsem si pyšně, že je to díky tomu vyhranému závodu a netušila, že potřebují jen hubenou kolenatou holku do role chudého dítěte.
Co tomu říkali rodiče?
Tatínek s tím moc nesouhlasil, maminka mě podpořila. A já čichla ke kameře a chytla se drápkem. Pak už si mě brali do dalších pořadů, například jsem hrála v recitálu Waldemara Matušky nebo Václava Neckáře, který si to dodnes pamatuje.
Je pravda, že jste byla zamindrákovaná holka?
Sama sobě jsem se nelíbila, chtěla jsem mít vlnité blond vlasy a po tátovi modré oči. To, jak vypadám, jsem nepovažovala za velkou životní výhru. Až s věkem jsem si uvědomila, že je důležitější to, co mám v hlavě.
Dáda jste byla odjakživa, nebo až v Semaforu?
Našla jsem maminčin sešit, kam psala tatínkovi nejrůznější vzkazy. "Narodila se nám krásná holčička, je to taková Dáda, Dádinka," stálo v dopisu z porodnice. Maminka totiž měla panenku Dádinku, kterou dostala od svojí maminky, a ta zas o té své, která žila se svou sestrou ve Vídni na panství knížete Schwarzenberga. Jejich tatínek tam dělal ředitele správy panství. Vyrůstaly tam s dcerou pana hraběte a od ní každá dostala panenku. Moje maminka podědila kudrnatou černovlásku s porcelánovým obličejem pojmenovanou Dádinka. To jméno ale matrika nepovolila, takže jsem křtěná Dagmar, ale odjakživa mi říkali Dáda, Dádinka. V divadle Semafor mě tak psali i na plakáty a pan Suchý mi říkal Dádule.
Muselo být těžké si doma prosadit konzervatoř, když si to tatínek nepřál. Maminka vám zase předtím zakázala kariéru sportovní gymnastky.
Na konzervatoř jsme se přihlásila v patnácti tajně. Rodiče na mě byli přísní, protože se o mě báli, což teď chápu. Ještě v sedmnácti letech o mě táta přerazil obraz, protože jsem nepřišla domů v pět, ale až v deset. Ještě v pětadvaceti jsem dostala facku. A ke všemu nespravedlivě. Táta mi totiž řekl, ať zavřu dveře na balkon, jenže my měli balkony dva a on myslel ty druhé. Takže když mě osočil, že jsem je nezavřela, drze jsem mu odsekla, že jo. V tu ránu mi jednu vlepil.
Dostávala jste výprasky?
Tatínek měl na kredenci v kuchyni rákosku a párkrát jsem opravdu dostala. A když to bylo nespravedlivě, doteď jsem nezapomněla.
Například?
Třeba něco udělali mí sourozenci a já to odnesla. Až později jsem si říkala, že na mě byl třeba schválně přísnější, protože sestra s bratrem nebyli jeho vlastní, vyženil je s maminkou.
Říkáte, že přísnost rodičů chápete, ale považujete jejich výchovné metody za správné?
Štvalo mě, když mi rodiče nevěřili. V patnácti jsem třeba chodila s holkama v neděli na odpolední diskotéky a oni se za mnou tajně vydali a stopovali mě po klubech a já před nimi utíkala jinam. Já své děti vychovávám úplně jinak. Nikdy jsem je nebila, a i když se o ně bojím, důvěřuji jim.
Je možné, že kvůli autoritativní výchově jste později tíhla k dominantním partnerům a takového si i vzala za muže?
Ano, mám dominantního muže, vždycky byl velký sólista. Rád za rodinu rozhoduje, v tom jsem mu dala volnou ruku, a tak si tak trochu dělá, co chce. Někdy se tedy holt musím ozvat, že nejsem jeho dítě, ale rovnocenná partnerka. Jsou totiž situace, kdy si myslím, že bychom o něčem měli rozhodnout společně. Ovšem řešit něco společně, to je pro chlapy dost problém, což vidím i u syna.
Takže musíte dál poslouchat, jako když jste byla malá?
Jenže i já žiju ve stereotypu, naposled včera jsem se na sebe strašně naštvala: měli jsme rodinný koncert a já klasicky nevěděla, co na sebe, tak jsem Felixovi předvedla asi čtyři různé oblečky a on mě uvrtal do toho, ve kterém vystupuji pro děti. Sice jsem zpívala Žížalu se sborem, ale když jsem tam viděla ostatní zpěvačky v róbách a šatech s flitry a sebe za sedmapadesátiletého debila, měla jsem vztek, že jsem ho zase poslechla, místo abych dala sama na sebe a svou intuici.
Měla jste v manželství období, kdy jste uvažovala o rozvodu?
Byla doba, kdy jsem s manželovou autoritou až nesmyslně bojovala. Třeba když chtěl přestavovat náš dům. Já se v té době starala o nemocného tatínka. Oponovala jsem, že nic přistavovat nechci, myslela jsem hlavně na tatínkův klid, ale najednou už bylo stavební povolení a druhý den měly nastoupit bagry. V ten moment jsem zvedla telefon a akci jsem zatrhla. A takových situací bylo pár. Ale rozvod? To ne, hlavně kvůli dětem. Jsem narozená ve znamení Býka, a to jsou ochránci rodiny.
Syn už s vámi nebydlí, Anička je plnoletá, důvod děti zanedlouho pomine.
Asi je to problém obecnější, že když nás mají jisté, tak se doma vůbec nesnaží. Mám ale svého muže pořád ráda, a ani když i Anička odejde z domova, nikdy ho neopustím. Říká se: v dobrém i zlém.
Zazářila jste v kultovních rolích, ale pak jste "utekla" k dětem. Není to proto, že dospělý svět showbyznysu je drsnější a jsou v něm třeba pevné nervy, sebevědomí a ostré lokty, které vám chybějí?
Děti nepomlouvají. Když se jim něco nelíbí, jdou pryč a neřeší, jestli jste oteklá nebo tlustá. Vlastně jste to přesně řekla, proč je mi líp s dětmi a od herecké kariéry jsem utekla. I když mám někdy dospělé publikum, vždycky mezi nimi hledám dítě, ke kterému bych se upnula.
Proč?
U dospělých cítím, jak mě rentgenují. Ta přetvářka mi bere energii, asi na to nemám nervy a říkám si, proč bych tedy do toho chodila, když je mi s dětmi líp.
Syna jste porodila mladá, dceru před čtyřicítkou. Jaký věk je pro mateřství lepší?
Každá žena zažije pocit, že dítě moc chce a že teď je ten pravý okamžik. Je správné, když se řídí svým srdcem.
Které období ve svém životě považujete za nekrásnější?
Byla doba, kdy jsem si myslela, že mi nejlíp bylo v dětství. Pak mi bylo fajn za studií, až na sem tam nějakou překážku jsem se cítila dobře do pětačtyřiceti.
Očima autorkyDobré dvě hodiny jsme si povídaly u čaje a kávy u ní doma ve vinohradské vilce v místnosti obklopené plyšovými medvědy, které sbírá. Jako dítěti jí svítily oči, když popisovala nové "zázračné" masážní lehátko, které jí pomohlo od krutých bolestí zad a vyprávěla o hvězdném prachu přimíchaném do poslední malby v kuchyni šířícím pozitivní energii. Zdá se, že Dáda si i v sedmapadesáti intuitivně chrání svůj bezelstný pohled na svět a není v tom naivita, ale spíš skautská čistota, k níž byla vychována milujícími a přísnými rodiči. Ve své důvěřivosti je zranitelná a autoritami snad i manipulovatelná, protože je připravená především vyhovět druhým. Už ale ví, že musí mít hlavně ráda sama sebe, i to, že zvyklosti je těžké měnit. |
Proč přišel ten zlom?
V době, kdy jsem přišla o rodiče. Maminku v osmdesáti letech porazilo auto a tři roky po ní zemřel tatínek. Najednou jakoby se mi sesypal dům z karet. Do toho přišly zdravotní problémy s páteří, málem jsem se udusila vlastní krví, když mi po operaci praskla céva a krvácela jsem do plic. Prodělala jsem také život ohrožující plicní embolii. A dorazily mě lži v tisku.
Přišel čas se zamyslet nad tím, co je a co není podstatné?
V té době jsem si uvědomila, co je důležité. V práci jsem zvolnila, i když nebylo snadné přesvědčit manžela, který mi dělá manažera, že jeho tempo nezvládám. Přestala jsem s ním také chodit na večírky, kde se vedou jen povrchní drby, takže si teď chodí sám a já jdu, jen když sama chci. Sice pozdě, ale začínám brát svůj vlastní život do vlastních rukou.
Údajně jste také bojovala s rakovinou...
O rakovině se psalo poté, co doktor po magnetické rezonanci mozku, kam jsem šla kvůli zvýšené hladině prolaktinu, vykoukl do čekárny a hlasitě mi oznámil, že všechno je v pořádku, že našli jen cosi bezvýznamného, útvárek drobný jako půlšpendlík. Někdo z pacientů hned zavolal do bulváru a už to jelo. Jeden článek se nabaloval na další, takže jsem najednou byla smrtelně nemocná s nádorem v hlavě. Zvýšený hormon se řešil léky a do toho jsem ještě kvůli nemocné páteři užívala kortikoidové léky, po nichž pacienti, jak známo, otékají.
A pod fotkou z večírku stálo, že jste alkoholička.
To odpoledne jsme byli s Felixem v Leons klubu, kde jsem měla dvě skleničky vína. Už jsem chtěla jít domů, ale nechala jsem se přemluvit a šla s ním na další večírek přátel. Byla jsem totálně unavená, ale v žádném případě jsem nebyla opilá.
Následovaly manželovy milenky...
To víte, že jsme to doma řešili, nakonec jsme si všechno vyříkali a zbavili se člověka z našeho okolí, který se tvářil jako kamarád a přitom nám za peníze od bulváru škodil. Manžel mu řekl, že už ho v životě nechce vidět a že maže jeho telefon, tím to pro nás skončilo.
O nevěře říkáte, že raději budete odpouštět nepříjemnou pravdu, než být klamána. Opravdu byste partnerovi nevěru přiznala?
Kdybych něco takového udělala a záleželo by mi na mém partnerovi, tak asi ano. Vyložila bych karty a vzduch by se pročistil. Jenže chlapi neustále zapírají a zatloukají až tak, že nastávají komické situace, jako ta, co občas ve společnosti dávám k dobru. Měli jsme doma dva telefony, takže když jste ho zvedli jeden nahoře a druhý dole, oba jste slyšeli, kdo volá. Tak to se jednou stalo. Manžel byl dole v kanceláři, já v kuchyni. Ještě než jsem se stačila do telefonu představit, tak se ozvalo: "Ahoooj." A manžel, protože si nebyl jistý, jestli ho neslyším, řekl: "Kdo je to?" "Tady Marie z Olomouce. Tak jsem tady, udělala jsem si pro tebe celé tři dny." A on na to: "Já teď nemám čas, zavolejte jindy." Položil telefon a vyběhl schody nahoru, jestli jsem to náhodou neslyšela. To už jsem tam stála jako bohyně pomsty a říkám mu: "Kdo je to Marie z Olomouce?" "No, to je...," teď jsem viděla, jak mu to šrotuje. "To je tvoje sestřenice!" vypadlo z něj. Samozřejmě na Moravě žádné příbuzné nemám.
Co na to říct?
Tu Marii měl pak na talíři hodně často. No jo, Marie z Olomouce, to známe, to bude taky nějaká taková, dobírala jsem si ho. Tak nakonec to dotáhl do takové geniality, že jednou přišel domů a povídá: "Víš, co se stalo? Zavraždili Marii z Olomouce!" Tak takoví chlapi jsou.
Na podzim se řešilo, že se manžel odstěhoval k mladé milence. Zase fáma?
Ta neuvěřitelná zpráva nás s manželem zasáhla zrovna na letišti, odlétali jsme do Říma slavit moje narozeniny. Tentokrát už to Felix jen tak nenechal a je za námi první soudní stání.
Vidím, že už máte životního partnera prokouknutého.
Také se říká, že pes, který štěká, nekouše. Někdy mužům stačí jen to, že jsou obdivovaní, že je o ně zájem.
Spravilo by to, kdybyste svého muže hlasitěji obdivovala?
To mi taky vyčetl, že ho málo obdivuju. Odpověděla jsem mu na to: "Co chceš po 33 letech? Samozřejmě tě obdivuju, ale nechávám si to pro sebe, protože by mi přišlo směšné to říkat nahlas, jako to dělají muzikantské lidušky."
Těšíte se, až si budete s manželem jen vy dva užívat klidné stáří, anebo jste připravena se rozdat rodině a dětem, pro které vystupujete?
Zatím jedu variantu dvě. Vystupovat přestanu, až vycítím, že se s dětmi míjím. A prázdné hnízdo u nás myslím nikdy nenastane, Felix a Anička se domů budou pořád vracet. Jen se docela děsím doby, hlavně u mého velmi aktivního muže, kdy budeme fyzicky staří a přitom duchem pořád mladí.
