Na jarním ŠUTRu loni nescházel ani autor článku.

Na jarním ŠUTRu loni nescházel ani autor článku. | foto: archiv Tomáše Šponara

Technický a zenový, takový bude šumavský ŠUTR

  • 1
Tento závod nemusíte vyhrát, nemusíte zlomit žádný rekord, ani národní, ani traťový, ani osobní. Přesto se šárecko-hanspaulský ultra trail ŠUTR určitě může stát hodně osobní záležitostí. Teď mu přibyl sourozenec, ŠUTR se premiérově poběží i na Šumavě.

Na úplném začátku byla odvaha, ba drzost jednoho jediného muže, Michaela Dobiáše. Jeho vize, že se i v katastru velké Prahy dá běhat těžký a dlouhý country kros, mi kdysi přišla téměř neuskutečnitelná. Jeho přesvědčení, že matka měst má co nabídnout i těm, pro které je maraton jen pro zahřátí, na mě působilo až obrazoborecky.

Nikdy jsem nepatřil k běžcům, kteří mají silnici nebo chodník za sprostá slova. Dokonce můžu prohlásit, že jsem asfaltovou džungli vždycky miloval a že tahle stará láska jen tak nezrezaví.

Šumavský šutr

Náročný trail se poběží 12. října, vybíhá se z lyžařského stadionu Zadov - Churáňov.

Přesvědčení Michaela Dobiáše, jak nejspíš odpřisáhne každý, kdo ho zná, se ovšem vzdoruje těžko. O své sny o horských výzvách Ultra-Trail du Mont-Blanc a Leadville Trail 100 se se mnou rád dělil v prudkých svazích nad Trójou a Drahání. S jazykem na vestě na horizontu nad Vltavou jsem mu dával stále více za pravdu: "Čéče, něco na tom kamení a trní fakt je."

V roce 2010 Michael rozjel první ročník ŠUTRu. Kde jinde než tam, kde to důvěrně znal, kde si jako kluk hrával, tedy za domem rodičů na Hanspaulce na stezkách lesa, který padá do údolí Šáreckého potoka.

Spíš než běžecké závody to napoprvé muselo připomínat tak trošku zvláštní raut v přírodě. Zahradní stan, hromada batohů, várnice s čajem, nealko pivo, kempingové stoly a domácké menu. Žádné čipy ani čísla na dresech. Jen pár dusajících borců, něco kamarádů na občerstvovačce, na startu a v cíli. Manželé, manželky a na chvilku, než zkřehnou lesním chladem, i děti.

Asi nejlépe závod i jeho hlavního protagonistu charakterizuje Michaelova hláška: "Minimum asfaltu, maximální rokenrol, ňamky od mamky…Přijď a nalož si, na kolik se cejtíš."

Okruh osmnácti kilometrů se běží na jaře a na podzim a nabízí místy slušně komplikovaný terén, v němž se dá nastoupat něco přes 300 výškových metrů. Zdolává se přitom jednou, dvakrát, třikrát, nebo v zatím posledním ročníku dokonce čtyřikrát.

Osobně jsem závod poprvé běžel na podzim 2011, naskočil jsem do druhého ročníku. Od té doby se toho stihlo na šárecko-hanspaulském trailu stát mnoho. Přibyl dětský závod, sváteční a příležitostné výklusy po trati, která se pro pár lidí v pražské běžecké komunitě stihla stát nejen jejich tréninkovou rundou, ale i etalonem. Konstatování "Dneska Šutr" znamená "Dal jsem si fakt do těla".

Zatím poslední ročník závodů se dokonce stal oficiálním nominačním podnikem na mistrovství světa v trailu pro rok 2013. ŠUTR mají v kalendáři vcelku pravidelně takoví elitní borci jako Dan Orálek, Jan Havlíček nebo Radek Brunner. Ano, ŠUTR je příběhem o splněném snu běžce a vizionáře, který v druhých svou paličatostí pořád provokuje chuť zkoušet něco nového.

Ostatně, ŠUTR Prahou neskončil. Nebyl by to Michael, kdyby nezamířil někam dál. Proto se ŠUTR letos poprvé poběží na Šumavě. Když jsme si na téma další lokace nedávno dopisovali, shrnul to slovy: "Dobře to tam znám, jezdil jsem tam odmalička. Jde mi především o to, podělit se o krásnou trať, stejně jako v Praze. Je dost technická, zenová. Musíš koukat, kudy běžíš, není moc času na rozjímání. Prostě tady a teď, absolutní prožitek přítomnosti."

Už se těším. A o to tu běží.