Ona

Eva Blechová - Dcera Jiřího Čunka | foto: Dan Materna, MAFRA

Čunci byli vždycky strašně spořiví, říká Čunkova dcera

  • 996
Poté, co šéf KDU-ČSL Jiří Čunek oznámil odchod z vlády, byla jeho dcera Eva jediná, kdo měl z rodiny odvahu vzít na sebe roli mluvčího. "Šetřilo se bez ohledu na to, kolik táta vydělával," říká.

Jak jste se dozvěděla, že váš otec odchází z funkce ministra?

Zrovna jsem doma dělala povánoční úklid, gruntovala jsem a do toho mi volá starší sestra Jana, jestli to sleduju, že taťka odstoupil.

Mluvil o tom s vámi předtím?

Dovídali jsme se to z televize a rádia. Nestěžuje si, nenaříká. Tak to bylo i v době, kdy nastupoval do politiky. Když se to stalo teď, ještě další dva dny jsem s ním nebyla v kontaktu. I když jsem od něj něco potřebovala, věděla jsem, že má ve dne v noci jednání, skoro nespal. To bylo vidět i v televizi, jak byl celý popelavý.

Když začal trávit většinu času v Praze, nezačala chátrat domácnost? Kdo opravil rozbitý kohoutek, pračku?

Domácnost nechátrala, protože maminka chce mít všechno v pořádku. Když taťkovi dala nůž na krk, přijel z Prahy a vyhradil si na to třeba sobotní dopoledne. Jenže do toho samozřejmě samé telefonáty, takže přibití obrazu trvalo půl roku, ale všichni jsme byli radši zticha. (směje se)

Jste dcerou jednoho z nejméně populárních politiků v zemi, s pověstí korupčníka, sukničkáře, nepříliš schopného ministra. Jaký to je pocit?

Dvojjaký. Jsem klidná, protože máme s tátou pěkný vztah, vím o něm pravdu a nemusím se bát, že by se dopustil toho, z čeho je osočován. Na druhou stranu se tam vždycky vloudí i ten druhý pohled, když třeba zaslechnu, co si o něm lidé říkají ve vlaku nebo v tramvaji. První pocit je takový, že to štípne, zamrzí, ale pak mě to třeba rozesměje, zvlášť, když jsou to starší lidé, kteří hned začnou nadávat na to, jak bylo za komunismu líp. Víc vás zamrzí, když tak začnou mluvit mladší, inteligentní lidé. Ti sice většinou nemají názor až tak brutálně zkreslený, a dokonce připouštějí i možnost, že ne všechna média mají pravdu, ale kritizují jeho kroky nebo chybné výroky.

A kde podle vás udělal chybu?

Nevěděl, že nemusí být úplně otevřený a že nemusí odpovídat hned, že stačí třeba říct, že to nebude komentovat a pak dá všem jedinou jednoznačnou odpověď. Dnes už to ví. Myslím, že táta se svou povahou a vlastnostmi by mohl být dobrý politik, ale ne v naší politické scéně.

Jak to prožívá maminka?

Maminku to ničí víc než třeba mě, ona je tátův přesný protiklad, který ho vždycky přitahoval. Taťka jí milionkrát domlouval a uklidňoval ji, ať se na televizi nedívá, ať nečte noviny, ať to neposlouchá. Ví, koho si vzala, a má v něm pořád stoprocentní jistotu. Když máte někoho rád a slyšíte sypat na něj špínu, nedělá vám to dobře. To maminku zraňuje a myslím, že to taky částečně odnesla. V rodině to ubralo všem, na druhou stranu nás to stmelilo.

Jak maminka vzala sexuální obtěžování, ze kterého otce nařkla jeho sekretářka na úřadě ve Vsetíně?

Zrovna tohle brala s úsměvem, protože paní Urbanovou jsme znali osobně všichni.

Jak moc osobně?

Když jsem jako dítě přišla za taťkou na úřad, samozřejmě jsem šla přes ni. Už jako děti jsme z ní měli trochu legraci, byla zvláštní, takový kámen, skála. Nikdy se neusmála nebo měla vyloženě nepřirozený úsměv. Já sama pro sebe jsem jí říkala pudlík, protože měla kudrlinkaté černé vlasy, takový květák, výrazně konturované rty a oči a mně to přišlo strašně komické, protože byla protipól mamky, která je přirozeně hezká, nikdy se nemalovala a pořád se usmívá. A už když jsem jako malé dítě přišla za tátou, vykala mi: "Dobrý den, slečno Evo. Budete si přát něco k pití?" Strašně odměřeně a spisovně, jako kdybych byla nějaký delegát. Už tím mi byla nesympatická. Nikdo z naší rodiny ji neměl příliš rád.

Když se vrátíme k otcově možné nevěře. Váš otec je třeba čtrnáct dní v kuse v Praze. Jak mu můžete věřit?

Jasně, chlapi jsou jen chlapi, ale taťka je jednak neustále pod drobnohledem všech a jednak neustále pracuje. Nedokážu si představit, že by si našel nějakou chvilku...

Mirek Topolánek si taky našel chvilku a už žije s Lucií Talmanovou, Jiří Paroubek si taky našel chvilku na tlumočnici. Proč by si nenašel chvilku váš otec?

To byste musel znát jeho pohled na ženy. Je přátelský, bývá k lidem hodně vlídný, rád i v práci vtipkuje, ale v osobní rovině je striktní. Nedovolil by si nic víc.

Eva Blechová

Ale to pořád není důkaz.

To poznáte podle toho, jak se dívá na mamku, jak ji i v jejích padesáti letech zbožňuje, jak ji nahání po celém baráku, dokud ji nechytí a nepovalí ji na pohovku, a všichni se tomu smějí, když jí dává na výběr: "Miluješ mě, nebo ano?" To jsou maličkosti, které jsme my dcery měly na očích odmala, jak se rodiče mají rádi.

Tatínek maminku nahání po domě a pak ji povalí na pohovku?

Já vím, zní to divně, ale my jsme asi víc kontaktní a vřelí než jiné rodiny, ale není to takové americké objímání. My se klidně, dalo by se říct i hrubě chytneme a práskneme sebou. Když maminka přišla do rodiny Čunků, nebyla na to zvyklá, ale pak říkala, že jí to bylo sympatické a příjemné, třeba když taťka začne vyhlašovat, že má stejně nejkrásnější zadek na světě. To nás doma utvrzuje, jak ji má strašně rád. A to jiní lidé nevidí.

Jak se k vám lidé chovají, když se dozvědí, že jste dcera Jiřího Čunka?

Jak kteří. Jeden profesor z etopedie to věděl a byl ke mně naprosto rovný. U zkoušky jsem si u něj vytáhla otázku "drogová specifika v romské komunitě", usmál se a řekl: "Zrovna od vás si tohle rád poslechnu." Zkoušení se pak překlenulo v rozebírání romské otázky, takže jsme si pak vykládali asi hodinu a já se nakonec málem sbalila a odešla bez známky. Úplně jsem zapomněla, že jsem vlastně zkoušená. O jiném profesorovi mi kamarádi říkali, že během přednášky přeskočil k naší politice a začal používat výrazy, jako že "Čunek a podobní zloději..." Dobře, je to jeho názor, ale je to vysokoškolský profesor. Když to pokračovalo, kamarád se zvedl: "Měl byste si uvědomit, že většina z nás zná jeho dceru, někteří i docela blízce, prosím nepoužívejte takové výrazy." Jeho to ale nijak nezarazilo a řekl: "Vím, chodí na naši univerzitu, prý je stejně arogantní jako její otec." Mrzelo mě to, protože jsem přemítala, kdy jsem se tak mohla zachovat, přitom jsem ho nikdy osobně nepotkala. Z očí do očí bych to snesla a klidně bych si to s ním vyříkala, ale když se o tom jenom doslechnete, je to horší.

A co kdybyste udělala něco záslužného?

To je zase opačný extrém. Stalo se, že jsme pomohli zvednout ze země nějakou babičku, když upadla, někdo to viděl a rozvinulo se to až do nesmyslné glorifikace, jak úžasná asi jsem. Jako dítě veřejné známého člověka se asi musíte smířit s extrémní přístupy.

Co vaše sestry? Mají podobné zážitky?

Menší holky měly zázemí kamarádů na základce, tam jim nikdo neubližoval. Mladší Hanička může mít s pověstí možná větší problém, protože je živel po tátovi, takže když kluci zlobí, ona je ta, kdo je vede. To je ale v povaze, že je divočejší, ne že by byla zhýčkaná.

Vzpomínáte na kauzu dcery Olgy Zubové, na kterou se napojil poslanec Morava? Nedostala jste v tu chvíli strach, jestli taky nejste v hledáčku politických zájmů?

Toho jsem se nikdy nebála, nemám pocit, že by mě někdo kontaktoval. Spíš se nám stávalo, že nám domů někdo zavolá. Většinou to jsou příjemné telefonáty, kdy nám cizí lidé vyjadřují podporu, málokdo najde odvahu vynadat nám. To se stalo za dobu tátovy funkce asi jen třikrát.

Ani se vám nestalo, že by za vámi jelo podezřele dlouho cizí auto?

To opravdu ne. Ale stalo se, že se kolem jedné hodiny ráno kdosi opřel o zvonek a vytrvale zvonil snad tři čtvrtě hodiny. Maminka se strašně bála. Myslela, že to jsou opilci, ale byli to dva muži, co přijeli z opačné strany Moravy, že musí taťkovi cosi říct. On byl pochopitelně v Praze. Když jim neotevřela, vzdali to, nacpali něco do schránky a odešli. Pak se ukázalo, že to jsou podivíni, kteří chtěli dotace pro nějaký svůj vynález. Ráno byla naše schránka přeplněná kompletními dokumentacemi o tom stroji a kopiemi urgencí na různé ministry, u kterých neuspěli. I s takovým bezohledným jednáním lidí jsme se setkávali.

Co tady děláš? A kdy ti to jede domů?

Jak váš otec reagoval na to, když jste s někým začala chodit?

On je strašně žárlivý. Na maminku by v životě nežárlil, ale co se týče dcer, je to nejžárlivější chlap na světě.

Jak se to projevuje?

Hrozně. (směje se) Jen jsem se zmínila třeba jen o kamarádovi ze sboru a taťka okamžitě změnil fazonu a znervózněl. Jak je klidný jako želva, v tu chvíli se o tom nechtěl bavit. Asi proto nás taky nikdy moc nepouštěl ven, takže jsem si mohla užít jedině tak sborová soustředění.

Ani zajít třeba na diskotéku?

No to ani náhodou! To bych si nedovolila ani teď. On byl opravdu hodně přísný. Když se asi po roce od maminky dozvěděl, že chodím s Jeňou (současný manžel), absolutně to nepřijal. Ne že by mi něco zakazoval, ale nechtěl vidět, abychom byli někde spolu. Přitom manžel je ze Zlína, ale tehdy studoval na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, bylo nám sedmnáct, ani za ruce jsme se nevodili a viděli jsme se jednou za tři týdny na dvě hodiny v parku. Poprvé u nás směl přespat, když nám bylo asi jedenadvacet.

Chodili jste spolu čtyři roky. To je docela dost.

No, ale u nás ne (směje se). Byla zima, kruté mrazy, asi minus 20, a Jeňa přijel pozdějším autobusem. Měli jsme asi hodinu a půl, aby stihl autobus do Zlína, ale nějak jsme se zapomněli v čajovně, poslední autobus mu ujel, tak říkám: "Pojď k nám, dáme si večeři." Doma mamka řekla, no tak co, tak přespí dole v pracovně.

Co tatínek?

Přijel z práce už v jedenáct, protože cosi zavětřil z telefonátu s mamkou. Hned spustil ve dveřích, ne nějak hurónsky: "No ahoj, co ty tady děláš? A kdy ti to jede domů?" Jeňa řekl, že už mu nic nejede, jenže není takový, že by se někoho doprošoval, byť to taťka mínil spíš z legrace, a řekl, že půjde pěšky. Táta řekl: "Tak jo, tak se měj a pozdravuj rodiče." Já mu udělala na cestu hemenex a on šlapal do rána třicet kilometrů.

Vy jste ho nechala jít?

Věděla jsem, že by bylo pod jeho úroveň, aby mě nechal přemlouvat tátu. A jít s ním by mě taťka nepustil, druhý den jsem musela do školy.

A co přespat jinde?

To víte, že se to vždycky dá, kdybychom chtěli, tak stokrát mohlo být kdekoliv cokoliv. Není naivní. Ale je to o tom, že on to neposvětil svým souhlasem a ani mlčením, a když se na to dívám zpětně, jsem strašně ráda.

Váš tatínek zmínil, že jste se cestou na dovolenou nevešli do auta, a tak jste museli sedět i v kufru.

(rozesměje se) To je pravda, jezdilo se i v zavazadlovém prostoru, my jsem tomu říkali trojka, třetí třída. Zvlášť malé sestry tam sedávaly s velkou oblibou. Byly jsme dvě rodiny, teta se strýcem měli pět kluků, a když jsme se jeli projet po okolí kempu, náš taťka rozhodl, že přece nepojedeme dvěma auty, protože je drahý benzin. Tak si to spočítejte, nás šest, babička a jich sedm, všichni do naší prorezavělé Toyoty Corroly. Vypadalo to asi hrozně, celý zadek narvaný, seděli jsme na sobě do třetího patra.

To jste skoro jezdili jako ti "opálení"...

Když jsme kdysi byli na dovolené v Jeseníkách, všude stály hlídky, protože kdosi pašoval nějaké gruzínské uprchlíky. Míjeli jsme hlídku, taťka zavelel: "Všichni dopředu a tvařte se, že tak jedeme celou dobu!" Bratranec Tomáš, který měl už tehdy dva metry, skočil dopředu, hlavu na šaltpáce, nohy v kufru...

Co kdybyste se vybourali?

Tak jsme jezdívali jen po polňačkách, kde nebyl provoz. Na dálnici bychom se takhle nevydali.

Teď mluvíte skoro jako politici, mohla byste tatínkovi dělat mluvčí. Tak zvážníme. Přišla jste někdy domů opilá?

Jednou, bylo mi sedmnáct a od té doby nepiju pivo. Slavily jsme s kamarádkou narozeniny, byl tam nějaký rum, fernet, vešly jsme do hospody a tam kamarádi, co si dáme. Neměla jsem moc peněz, tak říkám, že to nejlevnější, pivo. Cucla jsem si a povídám, tohle nepůjde, pánové, to je hnus. Ale mám takový zvyk, že co mi nechutná, piju na ex. Oni, že bych to nevypila, vyhecovali mě, a tak jsem to do sebe naklopila. A oni hned, že Jura to neviděl, že mi zaplatí druhé, takže...

Druhé pivo na ex.

Pak jenom vím, že mě kluci zvedali ze země a že jsme se vlekli s kamarádkou domů, zvracela jsem celou cestu, ale ve dvanáct jsem musela být doma. Taťka doma naštěstí nebyl, maminka spala a starší sestra Jana na mě čekala před domem. Když viděla, jak se vlečeme, byla z toho strašně zklamaná, že jsem se tak zřídila, do rána mě oplachovala, do sprchy mě prý strčila. Viděla to i maminka, protože jsem asi nebyla úplně nejtišší. Ráno mi pak řekla, zklamalas mě a tátovi to neřeknu. Od té chvíle jsem věděla, že mi nebude věřit, že budu za černou ovci rodiny, a to byl největší trest.

Jak jste říkala, že jste neměla moc peněz - tatínek je známý svou šetrností - jaké jste tehdy měla kapesné?

My jsme neměly kapesné.

Ale člověk si potřebuje občas něco koupit, třeba svačinu.

Na základce nám svačinu udělala maminka. Když ji výjimečně nestihla, byl to pro nás strašný svátek, protože mně i Janě třebas dala na stůl pětikorunu. Měly jsme si koupit rohlík a paštiku nebo mazací sýr. Samozřejmě jsem si koupila sladkou pěnovou myš...

Jen připomenu, byla jste tehdy dcerou starosty.

To jo, ale já si v tu chvíli připadala děsně bohatá. Utratila jsem to za tu sladkou myš, což byla jen trocha cukru, takže na obědě jsem měla takový hlad, že jsem si šla třikrát přidat. Ale stálo mi to za to. My jsme fakt peníze nedostávaly, jedině od babičky stovku na Vánoce nebo na narozeniny a to jsme si šetřily na dárky na Vánoce. Jana byla ve třetí třídě kupovat dárky a měla strašný hlad, šla přes tržnici a koupila si za dvě koruny jablko. Doteď z toho má malé trauma, že utratila dvě koruny.

Eva Blechová

Vy jste mívaly hlad?

Ne, doma se vařilo vždycky dost, ale skromně. Maso bylo jednou týdně v neděli, i na základce jsme dlouho chodívaly na obědy domů, když mamka byla na mateřské s malýma holkama. Aby se ušetřilo. Šetřilo se bez ohledu na to, kolik taťka bral. Na druhou stranu jsme nikdy nepocítily bídu. Paní učitelka řekla, že se půjde do kina, ať každý donese 20 korun. Byla tam dvojčata, takže měla přinést 40 korun, ale řekla: "Můžeme to donést až po výplatě?" Měla k svačině rohlíky a sýr Babybel, ale na kino ne. My měly chleba s máslem a ředkvičku, ale když jsem přišla s tím, že jdeme do kina nebo že potřebuju pravítko, nikdy jsem neslyšela, že na to nemáme.

To je jako z Káji Maříka...

Novináři si z toho střílejí, že jsme nemohli ušetřit, ale Čunci byli vždycky strašně spořiví. U nich bylo běžné, že maminka sice drží kasu, ale vede přesné zápisy, co utratila, takže si logicky nekoupila nic pro své potěšení. To i mně přijde tyranské. Taťkovi to připadalo běžné, chtěl to zavést doma, ale mamka po svatbě řekla, že tohle dělat nebude, nicméně měl jistotu, že mamka absolutně není utrácivý člověk. Zdá se to asi nemožné, ale našetřit se dají obrovské peníze. Zeleninu jsme měli ze zahrádky a z pozemků tetiček a strýců, jezdili jsme k nim pracovat, takže jsem měli vždycky brambory zadarmo, jablka, zelí a tak. Korunka ke korunce...

Známý slogan říká: spořte s liškou. Ale liška je proti vaší rodině rozhazovačný břídil.

To musí být v člověku. A naši za komunismu neměli moc velké příjmy.

Výdaje přece nejsou jen za jídlo. Taky platíte elektřinu, musíte si koupit něco na sebe.

V tom jsem se trochu rozmazlila na vysoké v Hradci, to už jsem si přivydělávala v rádiu. Dřív jsme oblečení po sobě dědily. První rifle mi maminka koupila u Vietnamců v sedmé třídě. Jinak nám šila třeba babička, pamatuji si, že Janě kalhoty oranžové s bílými listy a mně tyrkysové. Tehdy jsme to nenosily rády, protože jsme vypadaly...

Hrozně.

Jako dvojčata. Vadilo nám, že to nebylo konfekční. Dneska by to bylo super.

Tatínek vám prý zakazoval i mobily.

Já si ho vymínila ve třeťáku na gymnáziu k Vánocům kvůli sboru. Odvolávala jsem se na to, že divadelní režisér často změní termín zkoušky a pošle to esemeskou, ale uznávám, že to byla záminka, protože jsem ten mobil fakt chtěla. Naše Hanička ho dostala dřív, protože studuje ve Zlíně. Dnes souhlasím, že je nesmyslné, když slyším malého pětiletého caparta, jak telefonuje: "A na kterým seš hřišti?" My jsme se domlouvali ve škole a nevidím v tom problém.

Jako menší jste musela chodit do kostela. Jaký je váš vztah k církvi teď?

Jako malé dítě k tomu nemáte takový vztah a byla jsem naštvaná, že si nemůžu v neděli dopoledne pospat a sledovat pohádky v televizi. To byl svátek, když jsem byla nemocná a nemusela jsem do kostela! Prošla jsem si i tím obdobím, kdy jsem se proti tomu začala bouřit...

To vám bylo kolik?

Kolem patnácti šestnácti. Říkáte si, vždyť já ten kostel nepotřebuju, jestli je Bůh všudypřítomný, tak za ním nemusím do kostela a můžu mu poděkovat nebo ho poprosit. Proč bych tam měla chodit? Ale pak jsem si cestu našla.

Jak?

V Hradci, když na mě nikdo nedohlížel. Dokonce jsem si schválně dávala šichty v rádiu tak, abych dělala sobotní večery a nedělní ráno. Přespala jsem v rádiu a...

Spala jste v rádiu?

Na podlaze ve spacáku. Používali ho všichni a byl hodně smradlavý, protože já byla jediná ženská ve vysílání. Chlapi ho využívali, třeba když byli někde kalit nebo... takže jsem ani nepřemýšlela, čím vším si prošel. Moc jsem se nevyspala, ale hned vedle studia byl chrám Svatého Ducha, kde byla o půl desáté nedělní mše. Takže jsem byla domluvená, že poslední ranní vstup posunu na 9:35, všechno jsem najinglovala, a když mi volal kolega, který po mně přebíral vysílání, že už je na náměstí, sbalila jsem se, vyběhla a přicházela jsem na mši jen o minutku později. Ta nedělní rána jsem měla hrozně ráda.

To zní zase jako z Káji Maříka.

Taky jste ho četl? Kolik bylo těch dílů? Sedm? V tomhle byla profík starší ségra, já byla spíš na foglarovky.

V pěti číslech

1985: Narodila se 20. června 1985 ve Zlíně.

3: Má tři sestry. Starší Janu a mladší Hanu a Veroniku.

1: Má za sebou první semestr navazujícího studia v oboru sociální pedagogika na Masarykově univerzitě v Brně.

2008: Loni v červenci se provdala za Jana Blechu.

24: Tolik měsíců moderovala na regionální královéhradecké stanici Radio OK.