Pracující ženy měly v té době velmi těžkou pozici - byly považovány za podřadné, neměly volební právo a byly předurčeny ke službě svým manželům. Většinou musely pracovat jako špatně placené služky nebo dělnice.
V zimě roku 1895 Gabrielle náhle zemřela matka. Otec rodinu rozdělil - syny poslal na farmu a dcery do sirotčince v nedalekém městečku Aubazine. Gabrielle, zarmoucená smrtí matky a opuštěná otcem, strávila v tomto strohém a neosobním zařízení citlivé roky dospívání. Vydechnout si mohla jen o prázdninách, kdy dostávala povolení navštívit své tety Adrienne a Louise. S tetou Louisou trávila Gabrielle celé dny šitím. V sirotčinci se také učila šít, ale teta jí ukazovala, jak pracovat tvořivě a jak dodat i obyčejným kloboukům na zajímavosti.
Ze sirotčince do kabaretu
Po sedmi letech strávených v klášterním zařízení si ve věku osmnácti let musela vybrat: buď se stát jeptiškou, nebo odejít. Domluvila se se svou tetou a zapsala se do klášterní školy Notre-Dame v Moulins. Po dvou letech studia měla být připravena na samostatné vykročení do světa. Roku 1893 dostala Gabrielle nabídku pracovat jako švadlena v pánském krejčovství. Jeho majitel si ji oblíbil, protože byla výjimečně šikovná. V Moulins byla vojenská posádka a vojáci se mimo službu snažili zabavit, jak se dalo. Gabrielle přitahovala pozornost mladých důstojníků, kteří si v obchodě nechávali šít obleky, takže ji brzy začali zvát do místních kabaretů.
Tohle byla pro Gabrielle daleko kouzelnější představa budoucnosti. V místních kabaretech mohli mezi jednotlivými vystoupeními ukazovat své umění i amatéři, a tak netrvalo dlouho a Gabrielle se přesunula z hlediště na jeviště. Její repertoár se omezoval na pouhé dvě písně a podle jedné z nich (Qui qu‘a vu Coco, což byla píseň o Pařížance, které se ztratil pes jménem Coco) získala svoji životní přezdívku.
V záři reflektorů byla švadlenka Gabrielle něčím víc. A právě tam si jí také všiml jistý muž, mladý důstojník pěchoty Etienne Balsan, vášnivý sportovec, milovník luxusního života a milionář. Navštěvoval pravidelně kabarety a tam Coco upoutala jeho pozornost. Bylo jí pouhých jedenadvacet let. V té době už Balsan milenku měl a ještě se zdaleka nehodlal usadit. To však Coco nevadilo - nebrala ho jako potencionálního manžela, byla si vědoma toho, že jako nemanželský sirotek nemá ve vysoké společnosti absolutně žádnou šanci. Zároveň si ale uvědomovala, že by se s jeho pomocí mohla vymanit z chudoby.
Stala se jeho vydržovanou milenkou. Tato úloha ji zajišťovala vysoké postavení a Coco už tak neměla zapotřebí pracovat v pánském krejčovství.
Za pouhý rok od dokončení studia v klášterní škole se osiřelá švadlenka stýkala s nejbohatšími lidmi Francie. Tady získala sebedůvěru a odvahu dělat věci jinak, než bylo zvykem, a tím na sebe upozorňovat. Když v létě roku 1909 ve věku šestadvaceti let vyrazila s Balsanem na dostihy, způsobila tam značný rozruch. Na tuto příležitost si totiž neoblékla dámské šaty. Toho dne měla na sobě jednu z Balsanových vázanek a kabát jeho přítele. Vytvořila praktický sportovní oděv, považovaný za stoprocentně pánský. A to vše završila slamákem, který si sama vyrobila. Balsan ji v jejím vpádu do světa módy podpořil a ve svém apartmá jí vymezil prostor, kde mohla navrhovat a vyrábět klobouky pro přátele. Neměla však prostředky na to, aby mohla začít samostatně podnikat.
Vášeň pro jednoduchost a moderní vzhled
A pak se v jejím životě objevil někdo, kdo chápal její touhu se prosadit a osamostatnit a rozhodl se jí v tom pomoci. Arthura Capela přezdívali jeho přátelé Boy. Byl to velmi bohatý muž, který si užíval života podobně jako Balsan. Ale to bylo vše, co měli tito dva muži společného. V létě roku 1909 se Coco rozhodla, že už Balsana nebude potřebovat, a zanechala mu krátký dopis na rozloučenou. Ještě toho dne odjela s Capelem do Paříže.
Přesto Coco neopustila svého bývalého milence Balsana úplně. Po roce od jejího příjezdu do Paříže se Capel a Balsan rozhodli spolufinancovat první podnik Coco Chanel - obchod s klobouky na Rue Cambon. Coco měla vášeň pro jednoduchost a moderní vzhled, díky nimž mohla být žena oblečena elegantně a zároveň prakticky. Obchod s klobouky měl obrovský úspěch. Ale pro Coco to byl pouhý začátek.
Město Deauville na pobřeží Atlantiku v jižní Normandii bylo vzdálené šest hodin jízdy vlakem od Paříže. Díky svým plážím se stalo vyhledávaným prázdninovým letoviskem. Oblíbila si ho vysoká společnost a příslušníci vládnoucích vrstev. Roku 1913 opět s finanční pomocí Capela si zde Coco otevřela nový obchod. Tentokrát se v něm však neprodávaly pouze klobouky - byl to její první módní butik. První žena v historii vytvořila módní kolekci oděvů pro ženy. "Chci dát ženám možnost smát se a jíst, aniž by u toho musely omdlívat."
Impérium Chanel zopakovalo svůj velký úspěch
S příchodem první světové války vládla všudypřítomná bída a strádání. To nebyla doba příznivá pro vysokou módu. A přesto uprostřed válečných útrap vyvstala pro Coco velká šance. Ženy potřebovaly funkční pracovní oblečení. A právě to byl styl Coco Chanel. Trh se potýkal s nedostatkem vzorovaných látek na dámské šaty, zato bylo všude dost žerzeje - pružné vlněné tkaniny, z níž se šilo pánské spodní prádlo. Coco se rozhodla udělat z nouze styl a navrhla malou kolekci žerzejových dámských oděvů pro běžné nošení.
Kolekce byla přijata s nadšením. Coco objevila mezeru na trhu, využila svého přirozeného talentu a výsledek se dostavil.
"Byla jsem svou vlastní paní a spoléhala jsem se už jen sama na sebe. Capel si uvědomil, že nade mnou ztratil veškerou moc. Jednou mi řekl smutným hlasem: Myslel jsem, že ti dávám hračku a dal jsem ti svobodu."
Roku 1918 jí Capel oznámil svůj úmysl oženit se s krásnou dcerou anglického aristokrata. Coco byla zničena. Až teď zjistila, jak moc ho ve skutečnosti milovala. "Byli jsme stvořeni jeden pro druhého. Byl tu a miloval mě a věděl, že já miluji jeho - na ničem jiném nezáleželo."
Jejich vztah sice pokračoval, ale Coco se jen těžko smiřovala se skutečností, že je pouze milenkou, která se o něj musí dělit s jinou. V roce 1919 Capel zahynul při dopravní nehodě. Coco obvinila z jeho ztráty společenskou smetánku a zatoužila po pomstě ."Všichni ti s modrou krví, co nade mnou ohrnovali nos, se jednou budou plazit u mých nohou."
Coco ukázala, jak tvrdá dokáže být - rozhodla se dostat do vysoké společnosti a donutit ji, aby se jí klaněla. Jejím prvním krokem bylo záměrné zamlžení jejího vlastního životního příběhu. Coco vyprávěla tolik různých příběhů o tom, kdo je a odkud pochází, že už pro většinu lidí nebylo možné poznat skutečnou Coco. Jejím druhým krokem bylo přestěhování pařížského obchodu do větších a luxusnějších prostor. Zidealizovaná minulost a přesunutí obchodu zabraly. Módní impérium Chanel zopakovalo svůj velký úspěch a Coco se znovu otevřely dveře do vysoké společnosti. Všichni bohatí a slavní chtěli být spojováni s jejím vkusným a elegantním stylem.
Coco se stýkala s úspěšnými muži a bez skrupulí využívala sexu ke zvýšení svého společenského postavení. Muži se pro ni stali pouhými trofejemi. "Osvojila jsem si zvyk obklopovat se vynikajícími lidmi, kteří sloužili jako prostředníci mezi mnou a vysokou společností."
Ovládla oblast dříve zastoupenou výhradně muži
Na začátku dvacátých let měla milostný poměr s ruským hudebním skladatelem Igorem Stravinským. Také se stala milenkou nejbohatšího muže Anglie - vévody z Westminsteru.
Po celá dvacátá a počátek třicátých let určovala Coco pravidla módy a měnila způsob dámského oblékání. Ovládla oblast dříve zastoupenou výhradně muži. A díky své úspěšné kariéře a volné morálce se stala symbolem nové poválečné generace emancipovaných žen. S příchodem druhé světové války se ale všechno změnilo.
Coco propustila své zaměstnance a módní dům Chanel – až na jeden obchod s parfémy - uzavřela. Několik následujících týdnů přemýšlela, co bude dál dělat. Svou firmu úspěšně provedla už jednou světovou válkou, a tak se rozhodla, že se o to pokusí i tentokrát. Coco byla jako vždy odhodlaná přizpůsobit se a přežít. Přes den v její parfumérii nakupovaly manželky nacistických důstojníků a večer se tam scházela s nacistickými veliteli.
Kolaborace s nacisty jí málem zlomila vaz
A tehdy se šestapadesátiletá Coco seznámila s mužem jménem Hans Günther von Dincklage. Byl to německý důstojník a nacistický špion, playboy o třináct let mladší než Coco.
Nacističtí velitelé, s nimiž Coco udržovala vztahy, ji později přiměli, aby se zapojila do spiknutí. A tak postupně vznikl plán operace Modelhut. Dodnes zůstávají některé detaily této tajné akce tajemstvím. Jasné je, že Coco měla být použita jako návnada - k nalákání Winstona Churchilla na schůzku, kde měl být přesvědčen, aby uzavřel mír za podmínek výhodných pro Německo. Jenže akce se nezdařila.
Po osvobození se atmosféra Paříže změnila a mezi těmi, kdo kolaborovali s nacisty, se začal šířit strach. Coco byla zatčena a označena za nacistickou špionku. A přesto jen o několik hodin později byla propuštěna na svobodu. Nikdy se nevyjádřila k tomu, co se tehdy stalo. Podle některých toho věděla příliš mnoho na příslušníky vysoké britské společnosti. V Paříži ale zůstat nemohla, a tak odjela do Švýcarska, kde na ni čekal její německý milenec Hans Günther.
Wallis SimpsonováV příštím díle dokumentárního cyklu Neobyčejné ženy uvidíte ve středu 11.7. na ČT 2 příběh Wallis Simpsonové. |
Coco z ústraní sledovala vývoj poválečné francouzské módy a to, co viděla, v ní vyvolávalo naprostý odpor. Roku 1947 Christian Dior uvedl módní řadu New look s typickými velmi úzkými pasy a delšími sukněmi z obrovského množství nařasené látky. Sukně i živůtky zdobily záplavy volánů a skladů. Nabírané sukně byly doplněny jemnými detaily, které jim dodávaly ženskost. Coco považovala Diorovy modely za vzdor proti všemu, co ona pro ženy vybojovala.
Coco v té době zůstala sama a potřebovala rozptýlení. Rozhodla se, že nastal ten pravý čas pro návrat jejího nezaměnitelného stylu, a roku 1954 začala pracovat na přípravě nejdůležitější módní kolekce svého života. Ve svých jednasedmdesáti letech se vrátila do Paříže, aby znovu dobyla svět módy. Připravovaná módní přehlídka měla pro ni zásadní význam. Riskovala všechno. Francouzský tisk byl nemilosrdný - dosud jí nezapomněl kolaboraci s nacisty. V britském tisku byla její nová kolekce označována za fiasko - stejný starý styl bez nových nápadů.
Američané jsou z Coco nadšeni
Ale pak se karta přece jen obrátila - tentokrát přišla pomoc ze zámoří. Američané byli módním stylem Coco Chanel nadšeni. Nezaměnitelná jednoduchost a klasická elegance si je naprosto získaly. Praktické a zároveň luxusní oblečení bylo přesně to, po čem pracující ženy v Americe toužily. Časem Francie zapomněla na její válečnou epizodu a Evropa se znovu zamilovala do jejích modelů. Módní dům Chanel byl větší a úspěšnější než kdykoliv předtím a z Coco se stal idol. Na konci šedesátých let byla značka Chanel světově proslulým módním kolosem. Už podruhé se Coco podařilo vydělat obrovské jmění.
Ale přes všechnu slávu a úspěch byla osamělá. Muži, které milovala, byli už dávno mrtví, ona sama se nikdy nevdala a neměla rodinu. Byla závislá na morfiu, které užívala jako lék na nespavost. "Člověk by neměl žít sám. Je to chyba. Myslela jsem si, že si svůj život musím vybudovat sama, ale byl to omyl. Teď nemám nic. Zůstala jsem sama se svými miliony."
Místo lásky, po které celý život toužila, dosáhla vrcholného postavení v muži ovládaném světě a vytvořila styl oblékání, který změnil tvář dámské módy. V lednu roku 1971 tato ikona módního průmyslu zemřela ve věku nedožitých 88 let ve svém apartmá v hotelu Ritz.
