Mám dojem, že ačkoliv o tom vůbec nepřemýšlela, vařila zdravě. Uměla skvělé polévky, omáčky i buchty. Každý salát v jejím podání měl chuť a příslušnost k druhu, což znamená, že byl buď hlávkový, okurkový nebo z rajčat. Asi proto nesnáším saláty moderní, ve kterých je všechno, ale žádná pořádná a typická chuť.
Stařenka představuje občas také alibi. Třeba když se mně do něčeho nechce. Většina žen, které znám, se oddává aerobiku, válení se po balonu nebo nějakému jinému sportu. Šlapou na rotopedech, posilují břicho, hýždě či vyrábějí ramena. Jen mně se zoufale nechce.
Objektivně to nepotřebuji, mám spíš podváhu, ale někdy si říkám, že bych také měla. Zachránit zbytky svalů, aby mě nebolela záda a zablokovaný krk, nevisela kůže, zkrátka abych byla trochu fit… A tak v záchvatu sednu na rotoped - jsme v tomto ohledu doma dobře vybaveni - šlápnu desetkrát do pedálů a přijde na mě děsná únava a zívání. Nejspíš se odkrvuje mozek. Tohle se fakt nedá vydržet. Jízda na kole v přírodě je radost, rotoped pro mě představuje pohřeb vlastního těla i duše.
A už to tady letí vzduchem a třepetá se jak vlaštovka na drátě… Co by tomu řekla stařenka?
Představa, jak stařenka šlape na rotopedu, mně zvedla náladu. Jasně vidím, jak jí plápolá fěrtoch a motá se do řetězu a stařenka uhání v rytmu "včera neděle byla, včera byl hezký čas…" Nepřichází do úvahy. Stařenka by na něco takového, jako je rotoped, nikdy nesedla. Jela maximálně autobusem do Uherského Hradiště... Tak jsem to vzdala. Využívám doma posilovací stroje tak, že na ně odkládám oblečení. Občas si na nich ráda posedím. Tuhle mě přistihl manžel na stroji, jenž má posilovat břišní svaly. Spokojeně zamručel. Znamenalo to, jako že mám v klidu cvičit dál. Když jsem se zeptala, jestli se dá stroj polohovat, abych v příjemné poloze dočetla noviny, mávl nade mnou rukou. Jsem prý ztracený případ.
Asi ano. Ale může za to stařenka. Zjevuje se mně často. Třeba když jsem na kosmetice. Ležím si s maskou z mořských řas, víčka pokrytá tampony, z reproduktorů se linou mantry. Pane bože, říkám si, stařenka by dostala infarkt, kdyby mě tak viděla. Ona, která strávila kus života na poli s motykou, sehnutá nad řepou v žáru slunce, bez ochranných faktorů.
Kdyby jen tušila, co všechno potřebujeme na ošetření těla. Jak máme z koupelen drogerie. Denní krém a noční krém, krém kolem očí a rtů, krém proti vráskám, žilkám a rozšířeným pórům, krém na nohy a na ruce, krém proti celulitidě, tělové mléko před sluněním a po… Stařenka měla indulonu. Na všechno.
Milovala zvířata, ale nevím, co by řekla našemu zakrslému králíkovi, kterého mají děti jen tak na hraní. A co až by viděla potkana promenujícího se po obývacím pokoji s kouskem sýra v tlapičkách a jak mu děti kapou visine do očí, protože poslední dobou nějak slzí.
Co by však určitě neunesla, jsou tisíce vybitých "šílených" krav, slepic a malých tuleňů. Na druhou stranu ovšem zase neuvidí, jak lidé pomáhají velrybám uvízlým na pobřeží, medvědům, co zabloudili do kontejneru, prasátkům ve staré studni a to, jak se technoparty musela přesunout kvůli vzácným ptákům a kolonii syslů. Nejspíš by byla úplně zmatená z našich debat o tom, po čem touží ženy, co vadí mužům na ženách, jestli začíná život po čtyřicítce nebo padesátce, proč ženy neumí číst v mapách a muži přepínají televizní programy… Debat o mladších partnerech a partnerkách, přehlídky toho, co kdo má.
Zrovna čtu, jaké dary dal jeden boháč své milence. Mobil vykládaný diamanty, rychlý vůz. Ach jo. Stařenka občas dostala od staříčka umělou, voskovou kytici z pohřebních věnců (staříček byl hrobař a miloval černý humor).
Jenže mladá milenka odešla stejně za jiným, ještě bohatším.
To stařenka kytky ocenila. Například makovými buchtami. S voskovkami se totiž výborně zatápělo v kamnech, která nikdy netrpěla syndromem vyhoření. To by stařenka také koukala, kolik lidí ho dnes má.
Vystudovala Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy, potom pracovala například v Mladém světě, Mladé frontě a Lidových novinách. Dnes žije daleko od velkoměsta, na venkově nedaleko České Lípy, a pracuje v K-centru. Má podle vlastních slov kupu dětí (už skoro dospělých) a zvířat. |
MAGDA JOGHEEOVÁ
