Ivana Chýlková
|
„V rámci Jáchymova dorůstání už nejsem v domácnosti tak žádaná, nejsou na mě kladeny takové požadavky, jako když byl malý, mám víc času sama na sebe, tak jsem se do ní pustila,“ říká o studiu angličtiny v rozhovoru pro magazín Ona Dnes.
„Chci se domluvit a popovídat si. Kvůli tomu, že anglicky neumím, je mi odepřeno 99 procent světa a jsem závislá na tom, co mi kdo přeloží. Chci zvládnout aspoň základ, abych se domluvila v běžných situacích,“ vysvětluje.
O pobytu v Anglii s nadsázkou říká, že kromě výuky ho měla spojený i s převýchovou. Bydlela u jedné starší dámy, svérázné domácí, která nehledě na její věk vyžadovala disciplínu.
„Po každém sprchování jsem musela vzít stěrku a celý sprchový kout vystěrkovat dosucha, také se mi dostalo příkazu, že sprchovat se můžu jen jednou denně, a to jen večer. V praxi to vypadalo tak, že jsem se tři minuty myla, načež jsem dvacet minut stírala vodu, takže jsem na konci byla úplně zpocená, ovšem sprchovat jsem se podruhé nesměla.“
Návrat do školní lavic byl po tolik letech poměrně bolestivý. Zatímco dospívající děti hravě zvládaly udělat úkoly před hodinou, Ivana Chýlková se s nimi trápila několik hodin za pomoci překladače.
„Bohužel jsem si myslela, že mi to půjde líp, že budu šikovnější. Po měsíci v Anglii jsem byla ze své těžkopádnosti docela rozladěná, ale na druhou stranu mě to bavilo a vysvětlila jsem si to tak, že hlava má nějakou kapacitu a jen těžko se do ní dostávají další nové věci,“ říká.
Čtěte v pondělí
Velký rozhovor s Ivanou Chýlkovou čtěte v příloze MF DNES OnaDnes
Nikdy si však neřekla, že to nemá ve svém věku zapotřebí. „Nadřela jsem se a hlavu to bolelo. Teď pokračuju dvakrát týdně a bolí to pořád stejně, stojí mě to hrozné úsilí, ale nechce se mi uhnout. Mám pocit, že kdybych to jen tak nechala, bylo by to mnohem horší. Člověk musí mít před sebou pořád nějaké výzvy, když je zdoláte, nakopne vás to nahoru a je to dobrý pocit,“ říká.
Z Anglie nakonec odjížděla spokojená. Poprvé v životě nejela v doprovodu někoho dalšího, nejela za nikým, koho by znala a byla jen sama se sebou.
„Byla jsem na sebe hrozně zvědavá, co se bude dít. Je mi padesát a nikdy jsem to nezažila. Říkala jsem si, že možná budu sama sobě božím trestem, ale nakonec jsem si byla velmi příjemným parťákem. Pobavila jsem se, měla jsem fakt dobré postřehy, v ničem jsem si neodporovala,“ říká.