Brečíte při krájení cibule?
Moc ne. Já totiž příliš často nevařím, nemám čas, tak jsem kuchyni přenechala manželovi a synovi. Ale naši zaměstnanci sem tam slzí. Cibuli totiž loupeme ručně. Stroje zatím nejsou tak sofistikované, aby byly schopné ji zbavit slupky precizně a bez vad.
Dá se na to pálení zvyknout?
Ano, dá. I když s tím někteří ze začátku mají problémy, tak si časem na dráždivé látky zvyknou a přestanou slzet úplně. Nakonec to může být i ku prospěchu, protože cibule má mnoho pozitivních účinků na zdraví. Občas si říkám, jestli by ti lidé nakonec neměli platit nám. (smích)
Máte nějaké osvědčené cibulové babské rady?
Občas smíchám nakrájenou cibuli s cukrem a nechám vyluhovat, je to skvělé na kašel. Musím však zaťukat, že nemocná moc nejsem. A pokud už mi něco je, vždycky raději sahám po nějaké přírodní medicíně než po chemii. Jsem zastánce moudrosti našich babiček.
V čem prospívá cibule našemu tělu?
Především je to zelenina a té bychom měli všichni jíst více. Bez toho nám tělo nemůže fungovat dobře. Cibule je dobrá na imunitu, pomáhá proti vysokému krevnímu tlaku, snižuje cholesterol, působí dobře i na střevní mikroflóru a trávení. A obsahuje minimum škodlivých látek.
Jenže má jedno velké minus…
… vím, na co narážíte, musíte se vypořádat se silným odérem, ale kvalita všechno přebije. Dokonce se traduje, že když je člověk nemocný, měl by si dát do kuchyně či obýváku půlku cibule, protože dezinfikuje prostředí. I já mám pár cibulí na stole v kanceláři.
Abyste dezinfikovala vzduch?
Pozoruji, co udělá, když není ve stabilních podmínkách. V kanceláři mám okolo 21 stupňů a zajímá mě, co se s jednotlivými odrůdami děje, kdy začnou plesnivět nebo vodovatět. Některé můžete skladovat do května, jiné jsou určené pro okamžitou spotřebu. Třeba ta z podzimu se sklízí začátkem června, nemá pořádnou slupku a vydrží sotva týden.
Proč mi doma cibule dlouho nevydrží, když ji koupím v obchodě?
To je jednoduché, musíte si jí koupit tolik, kolik spotřebujete. Pokud víte, že zpracujete čtyři cibule za měsíc, tak si víc nepořizujte. Ideální je ji dát někam, kde bude průvan, třeba do špajzu. Ve sklepě to už může být problém, protože některé jsou špatně větrané. Vydrží vám i v lednici, ale počítejte s tím, že její životnost nebude víc než čtrnáct dní.
Moniku Nebeskou jste zvolili Ženou měsíce srpna |
Na pultech obchodů dnes chybí česká cibule, zato se prodává ta z Nového Zélandu. Čím to je?
Může za to extrémní sucho, které zapříčinilo mizivou úrodu za poslední dva roky. Navíc komunikace s obchodními řetězci je docela tvrdý oříšek, jakkoliv jste úspěšná firma. Problém je, že jako zemědělec se rok o plodinu staráte, dostanete ji z pole, přesto nemáte vyhráno. Řetězce totiž vlastní většinou cizinci, kteří raději věci dovážejí, protože jim to dává větší smysl.
Na jejich obranu ale musím říct, že v Česku nejsou takové sklady, jako mají v cizině, přitom jsou nezbytné. Produkt, který chce zákazník celoročně, je opravdu náročné skladovat. A tak, aby si obchodní řetězce nekomplikovaly život, sahají po zahraničním dodavateli. To způsobuje, že se na pultech obchodů prodává cibule z Nového Zélandu za přemrštěné ceny.
V čem je vaše všestarská cibule unikátní?
Jsme jediní, kterým se podařilo dostat se s cibulí na seznam chráněných označení původu Evropské unie. Tomu předcházel schvalovací proces, který zahrnoval kromě velkého papírování i testování. To bylo v roce 2008, v době, kdy jsme už měli podobnou ochrannou známku v rámci České republiky. Evropa byla tenkrát nakloněna novým státům a fungovala velká podpora regionálních potravin.
Co dalšího komplikuje českým zemědělcům život?
Trend bioproduktů, který je stále žádanější. Já jsem sice zastánce zdravé stravy a sama nemám ráda průmyslově zpracované potraviny, ale je přece nesmysl kvůli nálepce bio vozit potraviny přes půlku Evropy. My taky umíme vypěstovat zeleninu v dobré kvalitě. Jde jen o to, přizpůsobit se podmínkám, které v jednotlivých regionech máme, a nesnažit se pěstovat všechno a všude. Když máte podnik, který je dobře řízen, vypěstujete skvělé věci. Zemědělství má u nás tradici, půdě rozumíme, jsme šikovní a nápadití, umíme využívat technologie, které neškodí životnímu prostředí.
Takže spíš než nálepka bio by pro nás zákazníky měla být zásadní důvěra k lokálním dodavatelům?
Ano, to rozhodně. Pokud někomu věříte, že věci dělá tak, jak je to správné a šetrné, nepotřebujete, aby měl certifikaci. Myslím si, že to je do budoucna řešení. Na druhé straně v tom hraje roli i přístup samotných zemědělců. Já třeba už dlouhá léta neplánuji, protože zemědělství plánovat příliš nemůžete. Každý se na mě dívá, jako kdybych spadla z višně.
Proč se nedá v zemědělství plánovat?
Dám víc na intuici. Když něčemu věřím, vsadím na to a zatím se mi to celou moji profesní kariéru vyplácí. Nějaké velké plánování totiž nemá moc smysl. Uvedu to na příkladu. Momentálně jsou žně a sklízíme úrodu. Já ale dneska nevím, za kolik budeme zboží prodávat, to závisí na objemu produkce v rámci celé Evropy. Snažím se vždy uplatnit především zdravý selský rozum a podle něj se rozhoduji.
Zemědělství bylo vždy těžká řehole. Platí to pořád?
Je to krásný obor s duší a tradicí, ve kterém vidíte konkrétní výsledek. Mně se na tom líbí, že v něm funguje rovnováha, podobně jako v životě. Jste v úzkém kontaktu s přírodou a můžete tak daleko intenzivněji vnímat střídání ročních období. Vidím to na našich zaměstnancích, ze kterých je v březnu cítit nervozita, protože už chtějí jít na pole, orat, pracovat.
Vy sama na sobě něco takového také pozorujete?
Určitě. Když je zima, cítím vnitřní zklidnění, léto je tradičně čas sklizně, kdy vidíte výsledek celoroční práce, a na podzimu mě baví jeho všudypřítomná barevnost.
Když je to tak krásný obor, láká mladé lidi, nebo chtějí raději sedět v kanceláři u počítačů?
Kdybych to u nás v zemědělském družstvu zaměstnancům nekazila, tak máme věkový průměr 30 roků. Jsem obklopená mladými lidmi, které jejich práce nesmírně baví. Jsou mezi nimi i dva mladí kluci, kteří snad jako jediní v Česku pěstují brokolici. Jednomu je 20 a druhému 21 a oni dokážou dodávat brokolici pro jeden z velkých řetězců.
I proto bych byla ráda, kdyby se na zemědělství začali lidé dívat z jiného úhlu pohledu, aby přestalo to rozlišování velký a malý podnik, že kdo má rodinnou firmu, má nutně to nejlepší, co může být. Tak to není. I velké podniky mohou k půdě přistupovat jako dobrý hospodář. O to se snažím celou dobu.
Čím jste chtěla vy sama být, když jste byla malá?
Učitelkou. Vždycky jsem byla s dětmi, jezdila s nimi na tábory, školu v přírodě, připravovala pro ně různé aktivity a moc mě to bavilo. Po promoci jsem učila čtyři roky na strojní průmyslovce.
Pedagogiku jste však nestudovala.
Po gymnáziu jsem nastoupila na Vysokou školu ekonomickou v Praze a promovala na začátku 90. let, takže jsem zažila revoluci na vysoké, což bylo nesmírně zajímavé.
Protože se den ze dne všechno změnilo?
Svět se během pár dní otočil o 180 stupňů. Hodně lidí předtím ze školy vyhodili kvůli šílenostem typu marxismus-leninismus a pak nám najednou přednášeli lidé jako Valtr Komárek nebo Václav Klaus. Slyšeli jsme úplně jiné věci a pro mě bylo úžasné sledovat ten rozdílný úhel pohledu. Dokonce jsem si kvůli tomu prodloužila studium o rok.
Co jste dělala po škole?
Vrátila jsem se domů do Hradce Králové, pro několik firem dělala ekonomiku a daňové poradenství a učila na strojárně ekonomiku, účetnictví a výpočetní techniku.
Ale nakonec jste skončila na polích a u krav. Co vás do zemědělství přivedlo?
Že jsem se dostala do zemědělství, je obrovská náhoda, protože předtím jsem byla oborem nepolíbená. Jeden ze studentů, který si na strojárně dodělával maturitu, mi říkal, že jeho strejda shání ekonoma do zemědělského družstva. Měla jsem dvouleté dítě a byla jsem s ním sama. Kývla jsem, že to půjdu zkusit, ale měla jsem dvě podmínky; musí pro syna zařídit školku, i když na ni ještě neměl věk, a pro mě auto, abych se mohla do té práce dostat. Obojí jsem dostala.
Vzpomínáte si na první moment, kdy jste poprvé vstoupila do podniku?
To bylo fakt JZD jako z nějakého socialistického filmu. Nastoupila jsem jako účetní v roce 1996 a první čtyři roky byly hrozné. Snažila jsem se zlepšit zastaralý, ale zaběhnutý systém, doma jsem měla malé dítě, na které jsem byla sama. To byl stres, který bolel. Každý den. Byl tam traktorista a ten mi řekl, že jednoho dne vylezu z kanceláře a budu stará, a já jsem opravdu vylezla z kanceláře a byla stará.
Předpokládám, že mužští kolegové vám situaci moc neulehčovali.
To si asi nedokážete představit. Bylo mi v té době dvacet sedm. Svobodná holka, co vyrostla na sídlišti, nemanželské dítě a přišla mezi ostřílené chlapíky, kteří se v zemědělství pohybovali celý život. Dávali mi jasně najevo, co si myslí. Přesně ve stylu „A tahle nám tady bude něco říkat!?“
Čím jste si je získala?
Jsem srdcař a myslím, že nakonec pochopili, že je třeba začít dělat věci jinak, aby to mohlo fungovat dál. Podnik se mi podařilo finančně stabilizovat i díky tehdejšímu šéfovi, který byl vizionář a pro mě osobně neskutečná osobnost. Když odcházel, šla jsem na jeho místo. Mnoho mě naučil a dostal mě tam, kde jsem.
Zemědělství bylo odjakživa doménou mužů. Naučila jste se hrát podle jejich pravidel?
Začátek byl takový, že jsem chtěla splynout s jejich světem, ve kterém jsem se pohybovala. Nikdy jsem nenosila kabelku, protože jsem si myslela, že je jen pro fifleny, oblékala si vytahaná trička, aby mi chlapi nekoukali na prsa. Postupně však přicházely různé impulzy a já si uvědomila, že být ženou je vlastně obrovská výhoda. Paradoxně mi nejvíce pomohlo, když jsem přijala své ženství. Posunulo mě to dál. A díky vnitřnímu ženskému hlasu jsem schopna vést lidi a zastávat manažerskou pozici.
Monika Nebeská (50)
|
Demonstrujete ráda své ženství i skrze šatník?
Ano, jsem zvyklá být vždy elegantně oblečená a nosit podpatky, ráda se maluji. Investovat do sebe a svého vzhledu přeci k té ženskosti patří.
Co vás ještě mužské prostředí naučilo?
Že se musím spolehnout sama na sebe. Vždycky. Na to jsem byla zvyklá odmala, protože mám rodiče, kteří nemají vzdělání, ale naučili mě bojovat za své sny, a tato zkušenost mě v tom pouze utvrdila. Spoléhám se na první pocit. I když se třeba následně zeptám ostatních na jejich názor, ctím první dojem.
Pomáhá první dojem při obchodování?
Z devadesáti procent ano. Dokážu odhadnout, kolik tomu člověku je, jaké má zkušenosti. Na druhé straně se mi stávalo, že já jsem v lidech při prvním setkání vzbuzovala úplně jiné pocity, než se kterými za dvě hodiny z jednání odcházeli. Možná si říkali, sekretářka přišla, ale pak vidím, jak se jim proměnil obličej. To mě vždycky bavilo.
Co vás ještě baví?
Pomáhat tam, kde je třeba. Ráda si povídám s faráři v okolních vesnicích, a když je potřeba, přispěji třeba na obnovu oltáře nebo varhan. Možná to pro někoho může být poněkud kontroverzní názor, ale já si myslím, že vesnice budou vypadat hezky, když budou mít opravené kostely. A stejně tak ráda podporuji i dětský domov nebo základní školu. Uvědomuji si, že každá vesnice, lidé i firmy v ní mají svoje pravidla a já se je tady u nás snažím dodržovat.
Jednoduše se vracíte k tomu, co dříve bylo naprosto běžné.
Asi ano. I když jsme zahlceni technologiemi, stejně potřebujeme jít ven a s někým si promluvit, svěřit se, poslechnout si toho druhého, co ho trápí, z čeho má radost. Moje zkušenost je taková, že na vesnici si nemůžete dovolit žádnou levárnu. Možná ji uděláte jednou, možná podruhé, ale potřetí už vám nikdo neuvěří a ani vám nepomůže.
Moniku Nebeskou jsme fotili v modelech Promod, Guess, Lindex a Pietro Filipi.
