Máte doma lichožrouta?
No jasně. My si ho skoro pěstujeme. Když se nám ztratí ponožka, tak už ji ani nehledáme.
Vynoří se ta ponožka někde?
Někdy, ale přijde nám to už tak divné, že si říkáme, jestli ten náš lichožrout není nemocný, co mu asi je, nebo jestli nejsme moc hluční.
Měli jste doma lichožrouty i předtím, než jste jim dala podobu v knížce?
Jednou jsem věšela prádlo na zahradě a zjistila, že mi z koše náhle zmizely asi troje ponožky. Ovšem jen ty liché. Tehdy jsme mu říkali ponožkožrout. Spisovatel Pavel Šrut, se kterým děláme knížky pro děti, mu dal jméno lichožrout.
Četla jste si jako dítě pod peřinou?
Rozhodně.
A malovala pod ní?
To ne, já jsem tehdy ještě moc nemalovala, asi jako všechny děti.
Kdy jste zjistila, že byste tuhle práci chtěla dělat?
Když jsem přišla na to, že neumím počítat, že mi nejde chemie, fyzika. Asi u mě nějaká dispozice byla, ale hlavně mě lákalo volné zaměstnání. Viděla jsem, že když se někdo věnuje umělecké činnosti, nemusí chodit pravidelně do práce.
Co je tak strašného na pevné pracovní době?
Nedovedu si představit, že by mi někdo říkal, co mám a nemám dělat a kdy to mám udělat. O své práci si potřebuju rozhodovat sama.
Dnes tedy pracujete z domova a z ateliéru. Jak se přinutíte ke každodenní činnosti?
Doma panuje stejná kázeň, možná větší, než když chodíte do práce. Je pravda, že mi přišlo podivné, když jsem to do "práce" měla pět kroků od postele. Teď bydlíme na venkově, tak to mám přes celý dům. Je jedno, jestli jste v kanceláři nebo doma, podstatné je, že práci musíte udělat. Mám dané termíny, které musím dodržet.
Postrádáte společnost kolegů?
Nepracuji jen doma v ateliéru. Musím jezdit do televize, nakladatelství, scházím se s kolegy. Ale animovaný film i kreslení knížek je většinou osamělá činnost. Jednou jsem si takhle naordinovala měsíc a půl intenzivní práce na knížce. Strávila jsem ten čas doma, a zjistila,že jsem to přehnala. Potřebuju být s lidmi, chyběli mi.
Lidi si tedy cíleně ordinujete?
Teď už ano. Měla jsem různá stádia. U někoho práce z domova dojde až tak daleko, že dělá v pyžamu, ani se nepřevleče, nejde nakoupit, protože si říká - vždyť mám doma cibuli, ta k obědu stačí. K podobnému životu jsem mívala sklony, ale je to dávno. S dítětem si tohle dovolit nemůžete.
Změnily se po narození dcery na vaší práci i jiné věci?
Naučila jsem se pracovat prakticky kdekoliv. Dříve mně vadilo zakokrhání kohouta, potřebovala jsem absolutní klid, teď jsem nadšená, když jedu vlakem a říkám si, jaké je v něm ticho a že toho musím využít.
Ve třinácti letech jste se dostala na výtvarnou školu do Uherského Hradiště a bydlela tam na internátě. Byla to úleva,nebo jste bez rodičů trpěla?
Úleva! (smích) Maminka měla docela přísnou výchovu a přenesla ji i na mě, odchod z domova jsem uvítala.
V čem byla přísná?
Prakticky ve všem. Musela jsem mít doma pořádek, dobré známky, nezbytné byly včasné příchody, ještě v sedmnácti jsem slyšela, že si táta dá v jedenáct večer první cigaretu, ve čtvrt na dvanáct druhou a pak volá policajty. Dnes už to vidím jinak, ale tehdy jsem to měla za přísnou výchovu.
Internát tedy nebyla hrůza, ale spíš sen?
Užívala jsem si to. Koupila jsem si třeba celé máslo a jedla ho lžičkou. Něco takového bylo doma nemyslitelné. Což už taky chápu. Dva roky jsem byla na internátě, pak bylo normální, že všichni odešli na podnájmy, protože mladí "umělci" zvlčeli tak, že je žádný vychovatel nechtěl hlídat. Tenkrát to vypadalo, že budu první třeťačka v historii, která na internátě zůstane. Maminka mě na podnájem nechtěla pustit. Až na přímluvu dědečka jsem mohla odejít.
Rodiče se rozvedli a vy jste biologického otce kvůli sporům dospělých viděla po dlouhé době teprve v sedmnácti letech. Kdo vás k tátovi přivedl?
Můj tehdejší přítel, student malby.
VIZITKA* Režisérka, výtvarnice animovaných filmů a ilustrátorka Galina Miklínová se narodila 28. 7. 1970 v Ostravě. |
Pro mě to byl šok. Vyrůstala jsem v takové středostavovské intelektuálské rodině. Maminka pracovala v televizi a znovu se vdala. Vzala si nevlastního tatínka, jehož otec byl hoteliér. Komunisti mu sice všechno zabavili, ale ten duch byl v rodině cítit. Sice jsme nesnídali ze stříbra, ale etiketa se dodržovala. Můj vlastní otec se svým bratrem založili v roce 1983 v Kostelci nad Černými lesy známou Galerii H, která se stala střediskem neoficiální výtvarné i jiné kultury. Když jsem tam přijela poprvé v halence s fiží, tak to byl šok pro všechny.
Co se stalo po tomhle střetu dvou kultur?
V ten den tam bylo na vernisáži ZDI dvě stě umělců a mániček. Připadala jsem si jako ve snu. Nevěděla jsem, který z nich je můj táta. On to věděl přesně. Začali jsme se scházet. Pokaždé, když jsem od něj odjížděla, tak mi hučela hlava z informací. Všechno to, co jsem neznala,do mě chtěl v dobrém slova smyslu "nalít". Bylo to, jako když se dostanete do cizí země a neumíte jazyk.
Nosila jste dál ty halenky?
Už tehdy jsem nosila pletené svetry pod kolena. Halenku jsem si vzala, protože jsem přece jela na vernisáž! Nečekala jsem velkolepý mejdan ve stodole. Dodnes se ty dva světy ve mně do sebe někdy zakousnou.
Na uměleckoprůmyslovou školu jste se dostala až na čtvrtý pokus po revoluci. Souviselo to s rodinou?
Nevím, nepátrala jsem po tom, ale jméno dědečka a otce v té době nebylo zrovna to, co by vám asi pomohlo. Při přijímačkách jsem zažila situaci, kdy si vedle mě někdo vytáhnul už hotový úkol. Dopředu věděl, co se bude dělat. Tyhle kontakty jsem opravdu neměla.
Co s vámi udělaly tři neúspěšné pokusy o přijetí na vysněnou školu?
První dva jsem nesla statečně, po třetím neúspěchu se pak dostavil propad. Kdyby za mnou tehdy přišli z nějaké sekty, asi bych vstoupila. Řekla jsem si, že už na zkoušky nepůjdu a budu pracovat.
A skončila jste jako uklízečka.
Tou jsem už byla. Nastoupila jsem do lidové školy umění, kde jsem zjistila, že to s dětmi vůbec neumím. Stoupnout si v devatenácti před kluky ze sedmé třídy bylo něco příšerného.
Od kariéry neúspěšné učitelky vás nakonec zachránil čtvrtý pokus. Co se stalo, že vás přijali?
Třeba pochopili, že to myslím vážně. Také mi psychicky pomohla kamarádka, která na škole studovala. I práce v lidušce nakonec k něčemu byla. Zorganizovala jsem tábor pro děti, na který přijel i můj budoucí manžel. Zatímco mně to s dětmi nešlo, jeho zbožňovaly. Říkala jsem si, že z něj bude skvělý otec.
Stal se otcem vašeho dítěte. Prohlásila jste o sobě,že jste stará matka. Opravdu se za ni považujete?
Vždyť je mi čtyřicet. Když se mi v sedmatřiceti narodila dcera, nepřišlo mi to, teď už ano.
Odkládala jste mateřství kvůli kariéře?
Do třiceti určitě. V jednatřiceti jsem si řekla, že bychom mohli mít dítě, ale nešlo. Trvalo šest let, než jsem otěhotněla.
Litovala jste, že jste dala přednost práci?
I tohle vás v momentě, kdy dítě nemůžete mít, napadne.
Uvažovali jste tenkrát o adopci?
Já určitě, ale vím, že to bylo unáhlené. Obdivuju Terezu Boučkovou, která vychovala dva adoptivní syny, a nejsem si jistá, že bych to sama dokázala. Když vidím, jak dnes Roza zlobí, vidím v ní sama sebe, ale nevím, jestli bych tuhle trpělivost měla i s jiným dítětem. Nemůžu za sebe dát ruku do ohně. Můj muž rozumně říkal, že o adopci budeme mluvit, až nastane správný čas. Nejdřív chtěl vyzkoušet umělé oplodnění.
Které ale dvakrát nevyšlo.
Ocitla jsem se ve stavu, jako když mě potřetí nevzali na školu. Seděla jsem sedm hodin denně na internetu, sjížděla diskuse o umělém oplodnění, motala jsem se v tom.
Co vás z toho kruhu dostalo?
Tenkrát muž přinesl letenky na Bali, kam jsem se vždycky chtěla podívat. Odletěla jsem bez mobilu, bez práce... Vrátila se, šla na třetí pokus a otěhotněla. Říkali jsme si, že Rozárka je malý bůžek z Bali.
Martina Kociánová mi řekla, že nechápe, proč ženy podstupují všechny bolestivé procedury při umělém oplodnění, když je tu spousta dětí vhodných k adopci. Bála jste se lékařských zákroků?
Pro mě by bylo horší chodit po úřednících a procházet tím vším, co musí zájemci o adopci podstupovat. Spíš jsem se dostala do fáze, že mě vidělo tolik doktorů, že už mě snad víc vidět nemohlo, což bych normálně nesnesla, ale už mi to bylo jedno.
Se vším jste se smířila jako s daní za to, že možná budete mít dítě?
Vadil mi přístup lékařů. Vím, že mají své rodiny, ale já chtěla aspoň trochu cítit, že je můj problém zajímá. Měla jsem navíc tu smůlu, že jsem se v jeden moment dostala k ne příliš empatické lékařce, která byla těhotná. V reprocentru jsme nechali dost peněz, znám lidi, kteří prodali auto, aby mohli mít dítě, možná jsme čekali víc osobní přístup. S fyzickými změnami, s bolestí jsem se smířila, ale na tohle jsem nebyla připravená. Bylo to deprimující, ale nemělo smysl se trápit. Skvělí byli až v porodnici.
Jaké jste měla těhotenství?
Bezproblémové, byla jsem nadšená, od pátého měsíce jsem byla nabitá energií. Brácha říkal, že mě nikdy neviděl se tak smát, byl to hezký zážitek. Klidně bych si to střihla znova.
A budete to zkoušet?
Uvažujeme o tom, ale už bych šla rozhodně za jinými lékaři.
Zvládala jste stejně dobře i období po narození dcery?
První měsíce byly dokonalé, překvapilo mě, jak všechno fungovalo. V těhotenství i hned po porodu jsem pracovala. Dech mi došel po půl roce. Seděla jsem na zahradě, brečela a říkala si, že už to nezvládnu. Jenže jsem měla podepsané smlouvy na dalších pět let. Vyřešili jsme to tak, že když jsem v roce přestala kojit, šel na rok na mateřskou můj manžel. V tomto směru je velmi emancipovaný.
Jak mu to s dcerou šlo?
Zpočátku to bylo složitější, ale umím si představit i horší případy. (smích) Můj muž to měl v životě jako asi většina mužů. Když jsem byla doma, nevěděl, kde je struhadlo, když jsem tam nebyla, našel ho. Vyžadovalo to oboustranné sebeovládání. Přineslo to své ovoce. Ví, kde máme struhadlo, a hlavně - s dcerou mají skvělý vztah.
Vychováváte dnes dceru stejně přísně, jako na vás byla přísná maminka?
Maminka mě měla v šestadvaceti, mně je o čtrnáct víc. Mám jiné priority, věci vidím jinak, hlavně je jiná doba, ale kolikrát se přistihnu, že mluvím jako ona. Asi se snažím víc diskutovat, i když občas nějakou výchovnou přes zadeček dostane, protože když se začne vzteky válet po zemi, nic jiného nezabírá.
Nezkusila jste odejít a nechat ji samotnou?
Udělala jsem to jednou v drogerii, ale skóre skončilo jedna nula pro dceru. (smích) Ležela na zemi a celé to pozorovaly prodavačky. Vrátila jsem se, dala jí přes zadek a už se to neopakovalo.
Umělci byli většinou zobrazováni jako ti, co žili o chlebu a o vodě. Jak myslíte, že váš život za sto let vylíčí nějaká encyklopedie?
Myslím, že vůbec nijak, protože doba je tak rychlá, že po nás za pár let nikdo nevzdechne. Jsou bohatí umělci, ale je i spousta těch, kteří nemají na složenky. Já na ně mám, ale obvykle platím až po termínu.
