Na začátku vztahu, kdy jsme čerstvě zamilovaní, se nám zdá partner dokonalý, úžasný, bezvadný. Postupně na nás nějaká ta jeho menší vada přeci jen vykoukne, ale nic vážného. A nakonec? Už víme naprosto přesně, čím vším nás vytáčí k nepříčetnosti. A to znovu a znovu, každý den. Ale mlčíme, zatneme zuby a čekáme, až se sám změní. Nebo až vybuchneme.
Pokud nám něco vadí, měli bychom to říct
Pojďte si povídat do KavárničkyMyslíte, že se vyplatí říct partnerovi narovinu, co vám vadí? Napište o tom zde.  |
Domnívat se, že když nám ve vztahu něco nevyhovuje, tomu druhému to samo dojde, je podle psycholožky Kataríny Lomské Filasové nereálné. "Ten druhý funguje, jak jemu připadá optimální, a ani ho nenapadne, že my máme s něčím problém," vysvětluje, proč s tím sám od sebe pravděpodobně nikdy nepřestane.
A tak zatímco my si myslíme, že nám to snad dělá naschvál, partner nic netuší a drásá nám nervy vesele dál. A přesto, že jsou jistě věci, na které si časem nakonec zvykneme (holt tu zubní pastu po sobě nikdy nezašroubuje), objeví se i situace, které nás budou rozčilovat či trápit natolik, že necháme-li je být, budeme už ze vztahu vnímat jen tento nepříjemný pocit.
"A je dost možné, že raději nakonec zvolíme variantu odchodu," varuje před mlčenlivým vyčkáváním psycholožka. A proto tvrdí: "Pokud nám ve vztahu nějaká situace vadí, musíme to partnerovi dát vědět."
Hlavně nepoužívat obecné poučky
Ale pozor na tón, kterým to, co se nám nelíbí, partnerovi sdělíme. Podle odbornice není vhodné poučovat ho stylem: Správně se má zubní pasta zavírat, tak to prosím tě dělej! "Takové objektivní věty většinou toho druhého spíš nakrknou," upozorňuje Katarína na to, že argumentaci obecnou pravdou partner většinou dost špatně akceptuje.
Naopak, když podle ní upřímně popíšeme, co s námi jeho chování dělá, proč nás to trápí nebo rozčiluje, bude se partner spíše snažit něco se situací udělat. "Bude ho motivovat to, že to dělá pro nás, ne proto, že se to má," tvrdí psycholožka.
A až zjistíme, že takové upřímné vyznání bez výčitek kupodivu funguje, nesmíme toho hned zneužít. Můžeme to totiž také nepěkně přehnat. "Budeme-li partnera od rána do večera bombardovat požadavky, co má změnit, pravděpodobně nám doporučí najít si někoho pro nás vhodnějšího," varuje Katarína.
Nespokojenost je normální (i u partnera)
Na druhou stranu to, že nám partner na oplátku začne říkat, co jemu vadí na nás, není žádné varování, že máme zase pěkně mlčet. Ba naopak. "Nejčastěji ke mně do poradny chodí ze dne na den opuštění partneři, kteří měli do té doby krásný vztah, nikdy se nehádali a nikdy si nic nevyčítali," vypráví psycholožka.
Podle ní ve vztahu, kde vládne taková nebesky sladká atmosféra, kde jsou všichni spokojeni se vším, nikdy nic nenamítají, nic jim nevadí, většinou tiká časovaná bomba. "A je jen otázkou času, kdy vybuchne," míní.
"Nespokojenost je úplně normální věc, je to náš motor, jak jít dopředu, měnit a zlepšovat věci," vysvětluje Katarína Lomská Filasová, proč je i negativním pocitům potřeba dát ve vztahu prostor. A to jak pro jednoho partnera, tak pro druhého. Nemusí být sice vždy příjemné zjistit, že nejsme pro partnera dokonalí, ale pořád s tím můžeme něco dělat. "Na rozdíl od situace, kdy nám všechno, co mu vadilo, vpálí až při rozchodu," domnívá se psycholožka.
Martina (32) Můj manžel je "nervák". Stresuje ho každá prkotina, ale nejhorší to je v autě a při zprávách. To všem nadává do "debilů". Vím, že se tím jen ventiluje, ale stejně mi to zkazí pokaždé náladu. Nechápu, proč nemůže občas nad něčím mávnout rukou, když vidí, jak je mi z toho jeho rozčilování úzko a smutno. |
Ne vše se změní, i když to řekneme
Ve chvíli, kdy se naučíme říkat, co nám vadí, je také dost pravděpodobné, že narazíme na něco, co partner nebude ochotný kvůli nám změnit. "I když nám bude připadat, že zašroubovat tu pastu je jen malý detail, pro něj to může být něco, co k němu patří, a měnit to nehodlá," varuje psycholožka.
V takovém případě nezbývá, než pečlivě zvážit, jestli nám to vadí natolik, abychom ze vztahu odešli, nebo zda jsme schopni na to přistoupit. A pokud se rozhodneme, že sneseme nejen nezavřenou zubní pastu, ale třeba i to, že partner občas pracuje dlouho do noci, pak toto své rozhodnutí musíme vzít vážně. "A už dál kolem toho neprudit," nabádá důrazně Katarína Lomská Filasová.
Pavel (34) Štve mne, že mě manželka nenechá večer doma v klidu. Jen co přijdu z práce, už mi vymýšlí úkoly. Vynes koš, teče pračka, co kdybychom vymalovali na zeleno… Po celodenní práci mám chuť si doma odpočinout, ale ona mne nenechá. Jsem pak z toho nevrlý a zbytečně se hádáme. |
Planá hrozba rozchodem se jen obrátí proti nám
Vadí-li nám však daná věc natolik, že se přes ni nedokážeme přenést, a jsme odhodláni partnera opustit, máme mu to podle ní upřímně říct. "On si tak může znova zvážit, jestli mu stojí za to v tom pokračovat i za cenu, že nás ztratí," říká psycholožka.
"Tvrdit, že odejdeme, můžeme jen když jsme skutečně připraveni sbalit si kufry a jít," varuje Katarína Lomská Filasová. Jestli však prý víme, že stejně neodejdeme, je to od nás jen obyčejné vydírání, které se nakonec stejně otočí proti nám. "Když takhle dvakrát pohrozíme, partner nic nezmění a my se stejně neodstěhujeme, přestane brát vážně všechno, co říkáme," líčí psycholožka scénář, ve kterém nám už žádná upřímnost nepomůže.
Víme-li, že stejně nedokážeme od partnera odejít, ať už nám na něm něco vadí sebevíc, zvlášť když jde o nějakou objektivně neakceptovatelnou nebezpečnou věc, třeba že řídí opilý, musíme mu dávat neustále jasně najevo, že je jeho chování je pro nás nepřijatelné. "A své tvrzení také podpořit činy, že vedle něj do auta po požití nikdy nesedneme," radí psycholožka.
