Některé zážitky ze Charlottina dětství mají lehce bizarní nádech. Její otec se považoval za tak ohyzdného, že si celý dům vymaloval načerno a odmítal si pořídit zrcadlo. Pro ženy byl i navzdory tomu neodolatelný. Nejprve mu podlehla francouzská ikona Brigitte Bardot, kterou záhy vyměnil za Angličanku Jane Birkin.
Bohémští rodiče malé Charlotte se pouštěli do nejrůznějších kontroverzních projektů a neváhali do nich zapojovat i svoji malou dcerušku. Ve dvanácti letech nahrála se svým otcem píseň a videoklip "Lemon Incest", plný více či méně dvojsmyslných narážek, přestože Serge Gainsbourg prohlašoval, že je to píseň o "čistotě otcovské lásky".
Nedlouho poté se objevila také ve svém prvním filmu. Jejím filmovým debutem byla v roce 1984 role dcery Catherine Deneuve ve filmu "V záři reflektorů" (Paroles et musique). Od té doby se na jejím kontě nasbíralo přes třicet filmů.
V patnácti letech se stala majitelkou filmové ceny za Nejlepší začínající herečku za film "L'effrontée". V roce 1986 si zahrála ve filmu "Charlotte for Ever" pod režijním vedením svého otce Serge Gainsbourga, který si ve filmu rovněž zahrál. Film vypráví o bývalém úspěšném scenáristovi, zničeném alkoholem, jemuž dcera nemůže odpustit smrt matky. O další rok později vzala roli ve filmu "Mistr Kung-Fu" (Le Petit Amour), kde se jejími hereckými kolegy staly matka Jane Birkinová, nevlastní sestra Lou Doillon a strýc Andrew Birkin.
Jednou z jejích stěžejných rolí byla ta ve snímku "Cementová zahrada" (The Cement Garden) v roce 1993. Zde hrála pod režijní taktovkou svého strýce Andrewa Birkina. Film je adaptací novely britského spisovatele Iana McEvana a vypráví o čtyřech sourozencích, kteří žijí v osamělém domě a po náhlé smrti otce pohřbí ve sklepě do betonu svou zemřelou matku, aby mohli zůstat pohromadě a nemuseli odejít do sociálního ústavu. Charlotte zde ztvárnila nejstarší ze sourozenců Julii, která se dopustila incestního vztahu se svým pubertálním bratrem.
Další významný úspěch v její kariéře přišel v roce 1999 v podobě Césara za nejlepší ženský výkon ve vedlejší roli v komedii "Pusa" (La Buche), kde ztvárnila byznysmanku Milly.
Vrcholem její dosavadní filmové kariéry je nejspíš cena pro nejlepší herečku na mezinárodním filmovém festivalu Cannes, kterou získala v květnu 2009 za strhující podání nervově labilní ženy v psychologickém hororu Larse von Triera "Antikrist".
Loňský rok by se dal vůbec považovat za období, kdy bylo o Charlotte slyšet zatím nejvíc. Nejenže se vyprofilovala jako skvělá charakterová herečka, zvládající i ty nejtěžší polohy, ale vydáním svého posledního alba "IRM" potvrdila, že ani na hudebním poli není pouze rozmazlenou dceruškou slavných rodičů, ale svébytnou osobností, která zde má svoje místo.
Synové a dcery známých osobností to nemívají na stejném písečku jako rodiče lehké. Charlotte si je tohoto stigmatu vědoma, a možná i proto se při skládání hudby obklopuje pouze prvoligovými autory. Na dva roky staré desce "5:55" jí pomáhali Jarvis Cocker, Neil Hannon z The Divine Comedy a francouzské duo Air. Na letošním albu IRM jí zásadním způsobem píchnul všestranný folkař Beck.
"Měla by to být francouzská deska s anglickým akcentem," popisuje v rozhovoru pro server The Quietus Charlotte Gainsbourg a je to poměrně přesná definice.
Zpěvačka a herečka se jakoby přestává obávat srovnávání se slavnými rodiči a oproti desce 5:55 přibývá textů ve francouzštině. Slova v La Collectioneuse zpracovávají básně Guillauma Apollinaira a Le Chat du Café des Artistes je zase cover verze téměř čtyřicet let staré písně quebeckého písničkáře Jean-Pierra Ferlanda.
Na rozdíl od svých rodičů, kterým manželství vydrželo jen několik málo let, vede Charlotte velmi spořádaný soukromý život po boku francouzského režiséra Yvana Attala, se kterým má dvě děti, dvanáctiletého Bena a šestiletou Alici.
Přestože není prvoplánová kráska, její hubená tvář s velkým nosem, rovnými vlasy a hlubokýma očima je pro diváky jejích filmů nezapomenutelná. Francouzi ji navíc považují za jednu z nejstylovějších žen světa. Většinu času tráví v džínách, jednoduchém tričku, teniskách a trenčkotu – přesto je velmi vlivnou módní ikonou a múzou nejednoho návrháře, od tvůrce kabelek Gérarda Darela po Nicolase Ghesquiera, kreativního ředitele značky Balenciaga.
