Pro spoustu českých žen jste vzorem francouzského šarmu a elegance. Vnímáte to? Jste za to ráda?
Člověk nemůže být nerad. Moc mě to těší. V módě není tak důležité, co nosíte, ale jak to nosíte. A také záleží na tom, jak se ve svém oblečení cítíte. Když člověk sám v sobě není vyrovnaný, tak na sobě může nosit nejdražší a nejluxusnější kousky a stejně nevynikne. I když to tak třeba ani nevypadá, taky jsem někdy nejistá a na sebe přísná. Mám taky občas pochyby. Ale když se cítím dobře, tak ty pochyby nejsou vidět. Jedu ze své vnitřní spokojenosti, to je pro mě nejdůležitější.
Je pro vás důležité sledovat trendy? Kde ráda nakupujete?
Úplně neřeším, co je poslední móda. Jsem několik let tváří značky E.daniely a její modely mám hrozně ráda. Jsou uvolněné, elegantní a nejsou snobské. Dokonce mám některé věci třeba patnáct let a pořád je můžu nosit. Jen je třeba oživím nějakou novou kombinací. A co se týče nakupování: většinou nakupuju tak, že jdu po ulici a něco mě zaujme ve výloze. Nejsem ten typ, co si řekne, že dneska zajde na shopping. To mě nebaví…
I doma jste ráda za dámu?
Ano, mám ráda, když jsem doma také hezky oblečená, upravená a namalovaná. Nechci se zanedbávat jen proto, že nikam nejdu. Jde o můj dobrý pocit a taky je to kvůli lidem kolem mě. Může třeba někdo zazvonit, například můj syn, a lekne se: Ježiš, mami, co se s tebou děje? (smích) I já ráda nosím třeba pohodlné sportovní věci. Nebo jen džíny a košili, ale i to může být elegantní.
Rok od roku vypadáte lépe. Tak mladistvě, že vám jistě spousta žen závidí. Máte nějaký recept na krásu?
Děkuju za poklonu. Já myslím, že důležitá je hlavně vnitřní krása. Všechno je to o přístupu k životu. Já sázím na úsměv a pozitivní myšlení. Na zjevu člověka se totiž projevuje i duše, to jak vypadáte, je jejím odrazem. Na to žádné krémy, mastičky ani šminky nezaberou. Samozřejmě jsou dny, kdy jsem taky unavená a nemám náladu na nic. Ale důležité je to překonat. Uvědomit si, že mám vlastně štěstí. Že jsou lidé, kteří mají daleko více problémů. A já mám to nejdůležitější – jsem zdravá, mám zdravé dítě… Optimismus a humor, to je tedy můj hlavní recept. A to se pak odráží i v tom, jak vypadám.
Prozradíte třeba nějaký kosmetický trik, který používáte léta?
Základem je určitě si každý den důkladně vyčistit pleť. A pak také hydratovat. Ať se děje, co se děje. Jít spát nalíčená, to je podle mě největší hřích. I když přijdu ve čtyři ráno, tak se odlíčím. Pleť je v naší profesi hrozně důležitá a taky dostává dost zabrat. Pořád dokola se líčíme a odličujeme… Takže potřebuje taky dobrou péči.
A jakou péči si dopřáváte pravidelně?
Přiznám se, že na sebe nemám moc času. Takže o pravidelnosti se moc mluvit nedá. Můj syn mi dokonce nedávno vynadal, že bych měla na sebe více myslet a dopřát si třeba občas masáž. Protože nedávno jsem byla dokonce třikrát za sebou nemocná. Byla jsem extrémně unavená, měla jsem toho hodně, do toho premiéru v divadle. Projevilo se to sníženou imunitou a chytla jsem všechno, co kolem lítalo. Tak doufám, že se mi podaří relaxovat častěji.
Chantal Poullain: Žiju jednou nahoře, jednou dole. A to mě baví |
Máte i krásnou postavu. Co pro to celý život děláte? Držela jste taky někdy nějakou dietu?
Neřeším diety. Geny mám naštěstí docela dobré. I když jsem někdy jak nafukovací balónek. Někdy mám pár kilo navíc, někdy zase třeba o pár kilo míň. Ale jím, na co mám chuť. Poslouchám svoje tělo, co mi řekne. Je ale pravda, že sladké mě moc nepřitahuje. Já mám ráda hlavně slané. Ale sem tam si tělo řekne: potřebuju cukr, a jsem schopná sníst třeba tabulku čokolády naráz. Ale je to fakt jen jednou za čas…
Měla jste třeba někdy nějaké komplexy?
Samozřejmě, nejsem dokonalá. Ale je také umění to dobře zakrýt. Já třeba nemám pas. Mám spíše mužskou postavu. Ale se strukturou těla toho moc neuděláte. Tak si prostě nikdy nevezmu třeba šaty, které jsou stažené páskem. Člověk zkrátka musí vědět, co je dobré zdůraznit a co naopak schovat. Důležité je také udržet eleganci úměrně ke svému věku. Nemusíte si zakazovat nosit mladistvé kousky, ale je potřeba mít určitou soudnost.
A co sporty nebo nějaký jiný pohyb? Co vás baví?
Já jsem dělala deset let balet. Dlouho jsem také jezdila na koních. A protože jsem studovala ve Švýcarsku, umím docela slušně lyžovat. Ale dnes už se věnuju klidnějším věcem. Momentálně mě hodně baví jóga a pilates. Potřebuju si udržovat fyzičku, protože některá představení jsou docela náročná.
A co vás nejvíc dobíjí, když nemáte energii nebo náladu?
Největší lékem je pro mě spánek. Jsem notorický spáč a klidně bych prospala půl dne. Těch doporučených osm hodin mi stačí jen tak tak. Když spím méně, jsem totálně nepoužitelná. A co mě ještě dobíjí, je smích. Když vidím při představení lidi se smát, jsem šťastná. Někdy dokonce i zavolám synovi a řeknu: Miláčku, potřebuju se smát. A on odpoví: Dobře za chvíli jsem u tebe. Umí mě skvěle rozesmát a jsem spokojená.
Před sedmi lety jste podruhé překonala rakovinu. Nebyl to pro vás impuls zásadně změnit životní styl. Nebo třeba nadobro skoncovat s kouřením?
Jasně že to pro mě byla lekce a velký boj, ale já tvrdě odmítala cokoli ve svém životě kvůli nemoci měnit. Takže když mě kamarádi a známí zahrnuli radami, jak změnit stravu, přestat kouřit, odpočívat a tak dále, já jim řekla, že mám moc ráda život a že budu dál žít tak, jak jsem zvyklá. Že nechci přežívat, ale užívat si života. Psychika byla pro mě hrozně důležitá. Byla jsem na operaci, prodělala jsem léčení, ale přitom jsem dál pracovala. Potřebovala jsem to. Nechtěla jsem zůstat doma a myslet na to, že jsem nemocná, a trpět. Po ozařování jsem šla třeba rovnou do divadla. Doktorka mě upozornila na to, že budu strašně unavená. Ale pokud to zvládnu… Byla jsem na kolenou, ale zachránilo mě to. Ale musím přiznat, že kouření jsem dost omezila. A tak kdo s tím ještě nezačal, ať raději nezačíná.
S Bolkem to byla láska na první pohled, vzpomíná Chantal Poullain |
Měla jste strach?
Tak samozřejmě, že měla. Už jen z toho důvodu, že jsem měla rakovinu prsu, na kterou zemřela moje sestra. Jenže ona měla jiný přístup. Nechtěla přijít o prsa, odmítla ablace. Rozhodla se pro cestu léčitelů a pak se jí to rychle rozjelo. Ale nesmíte se bát příliš, protože vás to jinak semele. A všem ženám radím: nebuďte jako pštrosi, nestrkejte hlavu do písku a nezanedbávejte kontroly. A když na něco přijdete, nebojte se a co nejrychleji to řešte! A hlavně poslechněte své lékaře.
Raději k příjemnějším věcem. Ví se o vás, že jste vášnivou kuchařkou...
Ano, miluju vaření. Nejradši vařím francouzskou a italskou kuchyni. Miluju ryby a jiné mořské plody a další speciality. Nejvíce si to ale užívám, když můžu vařit pro hodně lidí. Když se s rodinou sejdeme u velkého stolu a všichni si pochutnáme. Ale nerada vařím přesně podle receptů. Mě hrozně baví improvizace. Tak se receptem většinou jen inspiruji a pak to ochutím nebo něco přidám podle sebe.
Zajímavosti o Chantal
|
A zvládnete i něco z české kuchyně?
Umím pár receptů. Naučila jsem se třeba dobře svíčkovou a guláš. A taky bramborový salát. Ten jsem se musela naučit přesně podle Bolkovy maminky. Trvalo mi to tři roky, než byl stejně dokonalý. A dělám ho dodnes.
Setkání s Bolkem Polívkou bylo osudové, potkali jste se v roce 1978 v Ženevě. Zamilovala jste se a odešla s ním do Československa. Jste ráda, že to tak bylo?
Ano, jsem za to šťastná. Bolek Polívka je má osudová láska, prožili jsme spolu krásnou část života. I když nám to nakonec nevyšlo a období rozchodu bylo těžké, máme skvělý vztah, bez zbytečné hořkosti.
A spojuje vás také krásný a nadaný syn Vladimír…
Ano, to byl také důvod, proč jsem se nevrátila zpátky do Francie. Nechtěla jsem syna připravit o jeho českou rodinu. Teď bydlíme kousek od sebe. Ale kvůli pracovním povinnostem se nevídáme bohužel tak často. Ale každý den si voláme. To pouto mezi námi je silné.
Potěšilo vás, když se stal také hercem? Nerozmlouvala jste mu to?
Rozmlouvala, co to šlo. Ale on si šel za svým. A jsem na něj pyšná, že dělá, co ho baví. Navíc si svou cestu vyšlapal sám, nikdy nespoléhal na známé rodiče a příjmení. Samozřejmě chodím na všechny jeho premiéry a těším se z jeho úspěchů. Chválu ale ode mě uznává méně, vždy tvrdí, že to říkat musím, protože jsem jeho máma. (smích)
Toužíte po tom si společně zahrát?
Ne, pro mě je to nemožné. Jsem tak mateřská, že bych nefungovala. Pořád to bude můj syn, můj miláček, moje láska. Mateřské city bych prostě při hraní nepotlačila a nebylo by to přirozené.
Na konci minulého roku jste měla premiéru francouzské tragikomedie Rebelky. Povězte nám něco víc…
Je to krásný příběh dvou žen na útěku, které jdou kousek cesty spolu. Já jako starší dáma Claude utíkám z domova důchodců, mladší a na první pohled praktičtější Margot, kterou hraje Štěpánka Křesťanová, zas utíká z oslavy osmnáctin své dcery. Sice nejprve soupeříme o to, která z nás získá odvoz rychleji, ale postupně zjistíme, že nás spojuje mnohem víc než jen silná touha po svobodě. Nejsilnějším poselstvím té hry je asi to, že spolu mohou vycházet lidé různých společenských vrstev a odlišných povah. A dokonce mezi námi může vzniknout opravdové přátelství. Představení hrajeme jak v Divadle Bolka Polívky v Brně, tak i v Praze, na Malé scéně Studia DVA. Ohlasy jsou zatím skvělé, tak mám velkou radost, a až to půjde, všechny srdečně zvu.
A je pro vás stále těžké vypořádat se s češtinou?
Já jsem nikdy nechodila na kurzy a mrzí mě, že nejsem schopná se ponořit do jazykových učebnic. Někdy je to hodně těžké. Hledám správná slova a nemám dostatečnou slovní zásobu. Divadlo mi ale v tomto hodně pomohlo. Texty a scénáře si nejdřív překládám do svého rodného jazyka. Potřebuju v sobě skrze slova probudit pocity a k tomu svůj rodný jazyk nutně potřebuju. Ale i tak je to pro mě někdy velký stres, když musím na jevišti mluvit česky třeba dvě hodiny. A samozřejmě někdy dělám chyby, ale to k tomu patří. Nejsme přece roboti, ale živé bytosti.
Jste velmi pilná. Kromě hraní divadla zpíváte šansony a také vedete svou nadaci Archa Chantal. Proč jste se rozhodla pomáhat právě dětem a z čeho máte největší radost?
Inspiroval mě můj syn. Jako malý se mě zeptal, proč jsou u nás nemocnice tak smutné a kde jsou hračky. Tak jsem mu tehdy slíbila, že to zkusím změnit. Nadace už pomáhá neuvěřitelných sedmadvacet let. Mám radost z každého projektu, který se podaří. A úplně největší radost mám z toho, když mi pak rodiče řeknou, jak to třeba jejich děťátku pomohlo. Neléčíme sice tělo, ale můžeme hodně pomoct psychicky. Ty děti reagují jinak a prostředí kolem sebe hodně vnímají. Snažíme se jim proto vytvořit barevný svět, aby se i v nemocnici cítily lépe. Psychika je totiž pro uzdravení strašně důležitá.
Je něco, po čem toužíte, o čem ještě sníte?
Mým největším snem a přáním je, aby můj syn byl šťastný a spokojený. A kdyby to šlo, tak aby byli šťastní i lidé na celém světě. Ráda bych také konečně dopsala svou druhou knihu. A také se toužím ještě hluboce zamilovat. Potkat muže, který bude mým stromem, a já se budu o něj moct opřít. Někdy se mi ale zdá, že se mě muži trochu bojí. Možná jim připadá, že jsem silná. Jsem, ale stejně tak jsem i křehká. Věřím každopádně na osud. A co má přijít, to také přijde.
