O kráse slovinských hor jsme toho slyšeli mnoho a o cestování naslepo také. Ani jedno jsme však na vlastní kůži nezažili. Jak se to vlastně dělá? Jak to naplánovat, aby to vyšlo? Nezbývalo, než to zkusit. Základem bylo neplánovat. Ukázalo se to jako dobrý nápad.
Den první: Korutany
Vyrazili jsme s přítelem Markem ráno z Brna směr Slovinsko. Neměli jsme v autě - kombíku - víc než automapu Evropy, karimatky, spacáky, základní kempové nádobí a trochu oblečení pro běh a volný čas.
Po několika hodinách jsme se začali blížit k hranicím Rakouska se Slovinskem i blízkou Itálií. V mapě byla v okolí vidět spousta jezer a nám se už zachtělo zastavit na jídlo tak, abychom mohli zrovna nasát i kus země, kde jsme se právě ocitli. Ossiacher See byla dobrá volba.
Ossiacher See
Máme rádi místa, jako jsou hřbitovy. Tento u Ossiacher See byl obzvlášť krásný
Pamatovala jsem si ho z vyprávění známých. Jeho křišťálově průzračná voda dosahuje v létě až 27 stupňů a je údajně pitná. Restauraci jsme vybrali tak, abychom se při jídle mohli kochat vodní hladinou i pohledem na okolní hory. To se nakonec ukázalo jako inspirativní. Mezi sousty čerstvé ryby jsme pozorovali klikatou silnici směrem k nejvyššímu vrcholu hoře Gerlitzen a zachtělo se nám tam přespat, abychom mohli brzy ráno vstát a přivítat slunce právě z vrcholu hory, o níž jsme nic nevěděli.
Je úžasné poznávat místní recepty a chutě.
Cestu nahoru jsme trefili dobře, závora, která požadovala při cestě zpět poplatek asi osm eur, nás trochu rozladila, ale neodradila. Serpentiny byly nekonečné, bez možnosti parkování a přenocování. Chtěli jsme spát v autě těsně pod vrcholem, kde jsme však našli velké parkoviště luxusního hotelu.
K tomu začalo dost pršet, proto jsme se rozhodli hned první noc utrácet za nocleh a vrátit se do levněji vypadající roztomilé Seppl-Hütte v půli kopce. Ta byla však zavřená. Přenocovali jsme u ní.
Zavřeno, ale dole jsme koupili vlastní zásoby!
Tak nemá se to, ale my opravdu mysleli, že je tu ubytování...
Den druhý: východ slunce a cesta do Slovinska
Ráno jsme ještě za mírného deště opravdu vyrazili na svítání, nakonec z toho byl nejsilnější zážitek této dovolené.
Na Gerlitzenu je velmi chladno, fouká a poprchává. Horký čaj v termosce byl velmi dobrý nápad.
Čekání bylo nekonečné, byli jsme napjatí, zda v tomto vstřícnost postrádajícím počasí něco uvidíme. A pak to přišlo. Svítání.
Scenérie z Gerlitzenu
Bylo to nekonečně krásné. Když jsme se nabažili, vydali jsme se na cestu dál. Ještě jednou jsme zastavili u vyhlídky nad vodou rozloučit se pohledem na jezero a posnídat.
Cestu do Slovinska jsme naplánovali přes italské hranice, neboť jsme zatoužili po dobré kávě a chtěli jsme si také právě zde nabrat zásoby italských potravin. Ani jsme neplánovali zastavovat, ale nedalo se jinak. Potkávali jsme samá zajímavá a opuštěná místa jako jezero Rio Lago.
V Itálii potkáváme osamělá krásná místa
Návštěva italského městečka Tarvisio byla rychlá, stejně jako konzumace espressa. Těšíme se totiž do Slovinska! Konečně přejíždíme hranice.
Zvláštní místo ve Slovinsku s výhledem na Itálii
Ještě mnohokrát zastavujeme, abychom se znovu a znovu rozhlíželi po nádherách této země. Nasloucháme tichu a vůbec neřešíme čas, protože nemáme žádný plán. Je to osvobozující.
Kouzelná opuštěná místa ve Slovinsku
Obědváme z ukořistěných zásob u čisté a krásné řeky Koritnice, vinoucí se podél silnice, a uvažujeme nad mapou, kterým směrem se vydáme. Rádi bychom viděli horu Vršič.
Svačina u Koritnice - z italských zásob ovšem
Pokračujeme za vytyčeným cílem Triglavského národního parku a potkáváme řeku ještě krásnější než předešlou, zurčící Soču, tolik oblíbenou u rafťáků.
Zurčící Soča, ráj
Kolem Soči spatříme krásnou trailovou stezku. Chceme si ji proběhnout. Vzhledem k tomu, že poslední koupel jsme absolvovali včera, rozhodneme se zůstat v kempu Trenta, za příznivou předsezónní cenu (je červen), pod kterým stezka vede.
Trailová stezka podél Soči
Zvrtla jsem si však na ní kotník, a tak se pro nás mění plány.
Den třetí: italské poflakování se a moře
Druhý den se na místní Vršič vydáváme pouze autem ochutnat místní verzi výborného „něcojakosegedínu“. Počasí je navíc špatné (pro celé Julské Alpy, bohužel) a nahoře toho moc nevidíme. Rozhodujeme se jet na nejbližší místo, kde je předpověď počasí příznivější - a to je Itálie. I tentokrát cesta neznamená jen přesun z místa A do místa B, děláme krátké výpravy za místní přírodou.
Můj kotník na tom není vůbec zle, a tak si v Itálii postupně procházíme města Cividale del Friulli a Udine.
V Itálii nezáleží na počasí, města jsou krásná i přes závoj kapek (Udine).
Navštěvujeme místní podniky a poznáváme tuto zemi nejen očima.
V místním podniku
Zjišťujeme však, že nemáme nápad, kam se umístit na nocleh v autě. Vrtáme se v mapě, až jeden z nás podotkne, že jsme 45 minut na dojezd k moři. Dnešní nocleh bude v autě u pláže. A taky že byl. Tentokrát zažíváme překrásný západ slunce blízko Monfalcone.
Moře
Den čtvrtý: Slovinsko, druhý nejhezčí zážitek dovolené
Dopoledne si ordinujeme povalečství na místní plážičce a koupání v moři. Odpoledne se přece jen přesouváme do původně plánovaných slovinských hor, do místa, kde by údajně mělo vysvitnout slunce. I tato cesta má spoustu krásných zastávek se zajímavými místy, ale to nejkrásnější je Bohinjsko jezero. Spát hodláme v autě na prázdném malém parkovišti, kam mají zákaz, dle cedule, pouze karavany. Odpoledne již značně postoupilo. Oblékáme se do běžeckého a podle mapy se vydáváme po silnici do kopce, kde má být vodopád.
Nemilé překvapení v podobě vstupného, našich mincí prostých legín a oznámení „Právě zavíráme“, střídá milé překvapení: „Tak ještě běžte.“ Letíme schody nahoru, zcela osamoceni, vodopád máme jen pro sebe, stejně jako úchvatnou šeřící se oblohu v dálce nad jezerem, kde parkujeme.
Savický vodopád
Tam dole je jezero, u kterého na nás čeká auto
Po návratu jdeme do kempu přes silnici zaplatit si sprchu, nenalézáme však obsluhu a nechce se nám využít komfortu zadarmo. Proto se svlékáme a vstupujeme do plesa... po kotníky. Je neskutečně ledové. Za hlasitého kvílení do něj nakonec vlezeme až po krk. Po koupeli nás zaplavuje pocit euforie. Fotky z této akce si však necháváme jen pro soukromé využití.
Den pátý: snídaně v Bledu a cesta domů
Ráno vstáváme brzy, neboť od časných hodin je parkoviště již placené. Vyrážíme směr domov, čeká nás ještě jedna zastávka v Bledu, kde snídáme společně s drzými vrabci. Bohužel už nemáme čas vykoupat se v něm nebo dobýt zdejší hrad. Třeba někdy příště na další cestě spontánnosti.
Snídaně s drzými vrabci před cestou domů (Bled)
