Když doktor Martin Stříteský napsal do amerického lékařského časopisu, že spolu s kolegy Všeobecné fakultní nemocnice v Praze uskutečnili v roce 1999 první operaci bez narkózy, vrátili mu článek s tím, že něco takového není možné.
Prorazili až ve chvíli, kdy jich měli několik desítek. Mezitím se objevilo ve světě několik zpráv, že ti a ti byli první...
S nejnovějším hitem české medicíny, kmenovými buňkami, je to trochu podobné. Vědci říkají, že vlastní kmenové buňky by mohly obnovit nemocnou tkáň u lidí po infarktu či úrazu míchy. Všichni jsou zatím velmi opatrní. Čeští lékaři to zkusili u prvních čtyř pacientů.
Čtyři pacienti? To je nic
Jenže jak přiznává šéf interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice Michael Aschermann: "Na to, abyste ve světě zaujali, potřebujete ne čtyři, ale sto pacientů a pořádnou studii. Pak teprve vám ve světě možná zatleskají."
Jeho asistent Jan Horák dodal: "Není těžké udělat jednoho či dva pacienty. Obtížné je vytvořit pořádný program." To se zatím podařilo například u léčby infarktu. Českým kardiologům se povedlo zorganizovat vše tak, že každý nemocný může být včas dopraven do špičkového centra.
To nám závidí i Američané. Naopak na rakovinu - nejobávanější nemoc - umírají Češi dříve než lidé ve vyspělých zemích. Lékařům se dosud nepodařilo zajistit, aby se na onemocnění přišlo včas.
Když se vše přepočte na čísla, není zač se stydět. "V počtu lidí, kteří mají kardiostimulátor, jsme na druhém místě na světě. Až se ptám, zda je naše populace skutečně tak nemocná?" říká přední kardiochirurg Jan Pirk.
I center a nemocnic je, kam se člověk podívá. Jenže nikdo nesleduje, jak kvalitně léčí. "Nevíme tedy, do jaké míry jsou u vás vysoké počty různých zákroků vyvolány objektivní potřebou a do jako míry je to tlak výrobců technologií," podotkl Jan Kováč, český lékař, který působí v britském Leicesteru.
Ach ta angličtina
Čeští lékaři - jakkoli jsou mezi nimi například skvělí neurologové, kardiologové a oční lékaři - mají několik handicapů, které jim brání prorazit na mezinárodních fórech. "Chybí jim plynná angličtina, a tak se většinou neobjevují jako hlavní řečníci," říká ředitel Psychiatrického centra Praha Cyril Höschl.
Pak jsou to předsudky. "V Bruselu nedávno francouzský expert citoval výsledky evropské vědy za posledních padesát let. Neuvedl tam žádný z postkomunistických zemí. Bylo to velmi nespravedlivé," prohlásil Josef Syka z Akademie věd.
Do třetice jsou to peníze. Země, které vedou výzkum, jsou logicky ty nejbohatší: USA, Japonsko a jen některé evropské. A když se v těch "chudších" někdo schopný objeví, Amerika po něm ráda sáhne. "Místo aby koupila zajímavý projekt, přetahuje mozky," říká lékař Martin Stříteský.
"Na druhé straně," dodává, "Amerika je v řadě experimentů opatrnější, protože u nemocnic tam stojí v houfu právníci. A tak čeká, co udělá Evropa a na kolika svých pacientech to oddře."
A konečně - důležité je prostředí nemocnic. "Naši lékaři rozhodně nejsou horší. Vloni jsem na Výroční konferenci americké společnosti srdečních chirurgů slyšel přednášky, se kterými bych se já styděl vystoupit tady v IKEM," říká profesor Pirk.
Jak však dodává shodně s ním profesor Höschl, západní kolegové citlivě vnímají prostředí, v němž se česká medicína dělá: nepřehledné chodby nemocnic, fronty pacientů, špínu či neochotu.
