Ona
České ženy 2006

České ženy 2006 | foto: MF DNES

Česká žena roku 2006 - co ji zajímá a po čem touží?

  • 43
Chce být dobrá v práci a zároveň mít doma uklizeno i navařeno. Obdivuje Kateřinu Neumannovou. Jednou za měsíc vyrazí do společnosti a volno nejraději tráví s rodinou. Tak se vidí většina Češek středního věku.

Magazín DNES zkoumal různé životní styly českých žen. Co je zajímá, po čem touží? Nejvíc je mezi nimi těch, které se nezastaví, nejméně svůdkyň.

Manažerka
V zaměstnání se prosazuje stejně jako muži. Na péči o dámácnost si najímá hospodyni, pro své dítě chůvu.

Do porodnice si chtěla vzít počítač, ale manžel to zarazil. Tak aspoň začala týden po porodu pracovat z domova. Za pět týdnů se vrátila do práce naplno. Stejně se všichni její známí divili, že se k dítěti v sedmatřiceti vůbec rozhoupala.

Kateřina Štěrbová je jako z reklamy na úspěšnou manažerku. Dokonalá, nenápadně elegantní. Kvalitní černý kostým, zelená košile. Je obchodní ředitelkou penzijního fondu Československé obchodní banky - jenže žádná nudná bankéřka.

Často se směje jako malá holka a je s ní legrace, i když práci miluje tak, že si nebere více než týden dovolené. „Teď máme doporučeno vybírat si dva týdny najednou, to je zlé,“ říká. „Pro mě je týden až moc, stejně posílám sekretářce textovky, co je nového. A ona odepisuje: Nic, klid!“

Listopad 1989 ji zastihl na Vysoké škole ekonomické. Kateřina, tehdy ve čtvrtém ročníku, si studium o rok prodloužila. „Abych načerpala něco o tržní ekonomice,“ vysvětluje.

Po škole začala v Agrobance, pak pracovala pro americkou konzultační firmu, přitom se naučila dobře anglicky. Získala stipendium na semestr ekonomické školy v Londýně, po návratu dělala analytičku pro švýcarskou společnost. Další změna: místo jí nabídl finančník Zdeněk Bakala. Uběhl rok a Kateřina Štěrbová opět potřebovala něco nového. Rozhodla se získat titul MBA. Podala přihlášky na několik zahraničních škol. Byla přijata na tu nejprestižnější, ve Filadelfii.

„Co blbne? Vždyť je jí osmadvacet, nejvyšší čas se usadit,“ říkalo se, když sbalila dva malé kufry a odletěla do Spojených států. „Vystoupila jsem na letišti a nikoho neznala. Pronajala jsem si prázdný byt, koupila si postel a počítač. Nikdy nezapomenu na ten výborný pocit,“ vzpomíná.

Co je výborného na tom, být ztracená v cizím městě? „Baví mě dosahovat výsledků, zdolávat překážky. V Americe jsem nemohla čekat, že někdo přijde a řekne: Kateřino, pojď na kafe. Právě tam se ukáže, kdo je schopný se prosadit. S diplomem z této školy můžu pracovat kdekoli na světě.“

Zkusila i práci v New Yorku a v Londýně, pak se vrátila do Prahy. Nikdy neměla jasno, jestli chce děti. Její matka už přestala pokládat kontrolní otázky, stejně jí Kateřina odpovídala pořád stejně: Já to mám prostě jinak než ty.

Původně se zdálo, že se její život bude vyvíjet stejně jako životy jejích vrstevnic: v devatenácti se vdala, po pár letech rozvedla. „Za komunismu nebylo co dělat, všichni se brali brzy, tak já taky. Rozuměli jsme si, připadalo mi to přirozené.“

Měla období, kdy ji nenapadlo, že se znovu vdá. Zná problém svobodných třicátnic: kde se seznámit? „Viděla jsem hodně příkladů, že chytré a samostatné ženy těžko hledají partnera. Muži s nimi rádi chodí na kafe, ale doma je mít nechtějí.“

Se svým druhým mužem se seznámila v práci. „Najednou jsem dospěla do fáze, že jsem dítě chtěla. Nemá cenu nechat se do něčeho tlačit, buďto to přijde, nebo ne. Prostě to přišlo.“ Kolegové jí říkali: „Počkej, až budeš mít dítě, na práci zapomeneš.“ Sehnala chůvu a tvrdí: „Tak mám dítě, no a co? Pro dceru je lepší, když se jí věnuju dvě tři hodiny denně kvalitně, než abych s ní byla pořád, ale nervózní a nespokojená.“

Ale přece jen, za čím se honí? Má skvělý plat, práci, rodinu... „Ale takhle neuvažujte! Stále se mám co učit. Vždyť naše generace půjde do důchodu v pětašedesáti, tak musím dělat, aby mě dnešní mládež do té doby nepřeválcovala.“

Podobně jako Kateřina žije dvanáct a půl procenta českých žen. Zařadily se do typu: manažerka. V zaměstnání dosáhly na pozice a platy, které obvykle obsazují muži. Pocit, že se mužům vyrovnaly, je pro ně příjemný. Nevidí nic divného na tom, když péči o domácnost svěří hospodyni a dítě chůvě.

Svůdkyně
Feminismus neuznává. Podle ní se má muž o svou partnerku starat.

Andrea Čánová je nepřehlédnutelná. Muži se otáčejí, ženy se na ni dívají s nedůvěrou. Má dlouhé vlasy, zásadně nosí vysoké podpatky a co nejkratší sukně. Miluje pestré barvy, často se na jejím oblečení blýskají flitry. Do práce klidně vyráží v červeném klobouku. Když vejde do kavárny, vždy nenápadně zkontroluje, kolik lidí se na ni podívalo. „Je mi příjemné, když cítím, že se líbím. Jsem ráda ženou,“ říká.

Její zálibou jsou kurzy břišních tanců. „České ženy mi připadají zachmuřené, tváří se, jako by na ně měl spadnout strop. V úsměvu je přece krása, svůdnost. V kurzech břišních tanců se učíme sladit pohyby s úsměvem a to by měla umět každá žena.“

To, že je ráda středem pozornosti, občas přináší krušné chvilky. Když na dovolené v Řecku šla podél cesty v minisukni a na deseticentimetrových podpatcích, zastavilo u ní pět taxíků najednou a málem se vzájemně pobouraly. Tyto situace přijímá s úsměvem. „Mám ráda džentlmenské projevy pozornosti. Vadí mi jen různé narážky, pískání, pomlaskávání. To je samozřejmě křupanství.“

Andrea Čánová začínala jako knihovnice, vystudovala vysokou školu, teď je redaktorkou Českého rozhlasu v Ostravě. To však znamená reportáže z různých prostředí. Image dokonalé dámy nemění ani v případech, kdy v mrazu jede na místo, kde vykolejil vlak a na podpatcích kráčí kilometr podél kolejí. Že by vozila v autě sportovní oblečení?

„Ne, to bych nebyla já. Mám jediné džíny a ty jsem už neoblékla několik let. Necítím se v nich. Mám sportovně založenou přítelkyni a ta o mně říká, že jsem mimozemšťan. Jednou jsme šly s jejími dětmi a známými v lese. Všichni se mi smáli, že mám sukni a v tašce kosmetiku. Pak holčička chytla klíště a matky začaly hysterčit. Odšroubovala jsem svůj parfém, vydezinfikovala jí ránu a od té doby jsem respektována,“ vysvětluje se smíchem.

I když v práci často bývá do večera a pracuje i o některých víkendech, touha mnohých žen vyrovnat se mužům jí je naprosto cizí. Naopak, i v práci používá své, jak říká, „ženské metody“. Když se jako redaktorka potřebuje dostat k nějaké informaci, nejlépe se jí osvědčily tyto věty: „Mohl byste mi pomoct a vysvětlit, co je skutečně podstatné? Když já se bojím, abych to nespletla...“

Nevadí jí, že kvůli extravagantnímu oblečení na některé lidi působí jako povrchní fiflena. „To je jejich problém, jestli posuzují ostatní jen podle toho, jak vypadají.“ Svým zjevem totiž poněkud klame. Zatímco na veřejnosti působí jako rozmazlená dáma, doma ráda pracuje na zahradě, baví ji vaření i uklízení svého domku, který jí zůstal po babičce. Svému příteli, se kterým tam žije, poskytuje kvalitní servis: vyvařuje roštěnou, omáčky, a když ji pochválí za večeři, je to pro ni stejně hodnotná pocta, jako když jí pochválí šaty.

„Pocházím z typické patriarchální rodiny, ve které otec řídil svět z gauče v kuchyni. Zatímco řešil závažné věci, maminka rozhodovala, jestli bude k obědu rýže, či brambory. Tatínek ji ctil, vážil si jí. Nikdy jsem nezažila, že by na ni křičel. Dodnes, když má máma něco rozhodnout, nechá to raději na otci. A mně se takový model líbí.“

Podobně jako Andrea žije osm a půl procenta českých žen. Zařadily se do typu: svůdkyně. Záleží jim na tom, jak vypadají, rády se líbí mužům. Nejsou feministky, zastávají představu, že se muž má o svou partnerku starat.

Mateřský typ
Mateřský typ Nejraději je doma s dětmi. Kdyby nemusela chodit do práce a čas věnovala rodině, byla by nejspokojenější.

Má tři děti a ještě jedno či dvě by si přála. Pak by se však rodina nevešla do dvoupokojového pražského bytu, ve kterém je už teď dost těsno. Jenže manželovi s průměrným příjmem, který živí ženu a tři děti, hypotéku na větší byt žádná banka nedá.

Alena Němečková, oblečená v dlouhé pruhované sukni a vytahaném tričku, je ztělesněním klidu. Desetiměsíční Josefína se plazí po zemi, tříletá Andulka pláče a sedmiletý Ondřej si skokem z postele právě rozbil bradu. Tak, teď už pláčou všichni tři najednou. Alena krizi zvládá s přehledem, podle ní totiž o krizi vůbec nejde. Mnohem stresovější jí připadaly běžné situace, které zažívala v práci: uzávěrky, porady, zvonící telefony. Ale domácnost a děti? To je pohoda.

Když se jí někdo diví, že nechala práce a je s dětmi doma, nechápe. „Mít děti je přece ta nejpřirozenější věc,“ říká. „Ale vadí mi, když to někdo bere jako zásluhu. Lidé přece měli děti v mnohem těžších dobách, byly války...“

Alena je laborantka, pak vedla kulturní rubriku v novinách. Bylo jí dvacet čtyři, když se vdávala. Těhotná, ale dítě oba moc chtěli. Pak přišlo další, pak třetí. Mezitím chodila do práce, naposledy dělala redaktorku v časopisu Maminka. Zdálo se jí, že to je pravé místo pro ni. Jenže teď si návrat do zaměstnání představuje jen obtížně. „V novinách si pořád nosíte práci domů, myslíte na ni, je to neustálý vnitřní stres. Já bych potřebovala jít do práce třeba na pár hodin denně, ale pak už na ni doma nemyslet. Mrzí mě, že u nás nejsou běžné zkrácené úvazky pro matky s dětmi,“ přemítá.

Je jí jedenatřicet, její mateřská jednou skončí, a tak pomalu přemýšlí, jestli zpátky do redakce, nebo do laboratoře. Moc dobře si však dovede představit, že by byla s dětmi doma. Alespoň těch několik let na základní škole, kdy budou potřebovat pomoci s učením a vodit do kroužků.

„Nechápu, proč se říká, že je těžké víc dětí uživit. Žijeme z jednoho průměrného platu, z mé mateřské a přídavků a nevedeme si nejhůř. Nemáme sice na dovolené, naše auto je staré, ale na ovoce a slušné jídlo to stačí. Navíc, když jsem doma, utratím mnohem méně než při práci. Nechodím s kolegyněmi na kávičky, neláká mě nové oblečení.“

Ale pozor, Alena má svou zásadu: i když je žena doma s dětmi, neznamená to, že o sebe nebude dbát. „Nějakou radost by si měla dopřát,“ říká. „Já například, když odcházím z domova do života, voním. Na kvalitní parfém prostě ušetřím vždycky. Být s dětmi doma je super, ale neznamená to, že se ze mě stane idiot. Takže když mám dobrou knihu, čtu třeba do tří do rána a rodina prostě druhý den nemá napečená kuřátka. No a co?“

Nebaví ji posezení s jinými maminkami v dětských centrech a na hřištích. Vadí jí řeči o tom, co už které dítě umí, i to, že se rodiče předhánějí, které dítě má luxusnější kočárek či které chodí na dražší soukromou školu. Je jí jasné, že Němečkovi dětem prestižní školy nebudou moct dopřát, ale nevidí v tom problém: „Samozřejmě, že by se mi líbilo, kdyby studovaly v zahraničí a byli z nich třeba skvělí právníci. Ale není to hlavní. Budu šťastná, když syn bude spokojený a zdravý třeba jako elektrikář.“

Podobně jako Alena žije dvacet procent českých žen. Zařadily se do kategorie: mateřský typ. Nejspokojenější se cítí, když jsou doma s dětmi. Jejich snem je nemuset chodit do práce, a když, tak na zkrácený úvazek nebo si přivydělávat z domova.

Pohodářka
Hlavní je být v klidu a spokojená. Baví ji cestovat, má koníčky, přátele, na děti začne myslet po třicítce nebo nikdy.

Je slunečné ráno, Gábina Gurecká vyšla ze svého domu na louku. Brouzdá trávou, trhá květiny. Všechno voní. Je tak nadšená, až se potřebuje svěřit, proto telefonuje mámě: „Nedovedeš si představit tu nádheru...“ Matka je poněkud v šoku. Taková změna! Její Gábina, ta dobrodružka, která zpívala s kapelou, vymetala bary a klidně si během hodiny sbalila batoh a vyrazila do Kosova, teď v Beskydech sbírá byliny, zavařuje a brousí podlahu.

Gábině je třiatřicet. Nedávno se vdala, s mužem opravují starý dům v Kunčicích pod Ondřejníkem. Manžel jezdí za prací do Prahy, je dvojnásobný mistr republiky v jachtingu, a tak často cestuje. Gábina učí angličtinu a má na povel rekonstrukci domu.

Před pár lety by ji nenapadlo, že může žít na odlehlém místě pod horami. Bývala živel. Listopadovou revoluci prožila jako studentka Univerzity Palackého v Olomouci. K filologii si přibrala politologii, začala se zajímat o občanské iniciativy. Za války v Jugoslávii zavolala do nadace Člověk v tísni, jestli nepotřebují pomoc. Za týden se ozvali: „Nechcete do Kosova?“ Tak jela. „Když mě rodiče provázeli na vlak, táta mě chytil za ruku,“ vybavuje si. „Museli se o mě strašně bát.“

V Kosovu byla dvanáctkrát. Pracovala v centru pro lidi, kteří přišli o domovy, pak s kamarádkou jezdila do odlehlých vesnic vysvětlovat dětem, jak vycházet s lidmi jiných kultur. Když se vracela do Česka, pořádala výstavy kreseb kosovských dětí, organizovala akce, které by pro ně přinesly peníze. Dva měsíce pobyla doma, pak zase odjela, tak to táhla dva roky.

Co ji na tom kočování přitahuje? divili se její známí v Česku. „Proč se radši nevdáš a nemáš děti?“ ptaly se jí ženy v Kosovu. „Moje máma už měla v tom věku dvě děti, práci v knihovně a ani ji nenapadlo, že by mohla chodit s kamarádkami na kafe nebo cestovat. Připadá mi, jako by vlastní život začala žít až po čtyřicítce. Já to mám naopak,“ vysvětluje.

Povídat si s ní je zábavné. Tak třeba: ví, jaké to je ve vězení. Skončila v cele, když ji v londýnském Soho přistihli, jak pracovala načerno. „Takovou celu jsem znala jen z filmů - holé zdi, záchodek v rohu a zrovna, když jsem čurala, bachařka se podívala okýnkem. Připadala jsem si strašně potupená.“

Ale díky zatčení poprvé letěla v letadle. Sice už měla koupenou zpáteční jízdenku na autobus, ale když jí imigrační úředník naznačil, že vyhoštěné cizince posílají do vlasti zpravidla letecky, posteskla si: Jé, já jsem ještě nikdy neletěla...

Cestovatelské nadšení završila v Thajsku. Asie ji zajímala, a tak přijala nabídku cestovní kanceláře dělat průvodkyni. Akce nedopadla nejlépe. Gábina se rozhodla žít zdravě, jedla převážně rýži. Po několika záchvatech dušení zjistila, že má alergii na ústřicovou omáčku, kterou Thajci do rýže přidávají.

„Za všechny tyto zážitky jsem vděčná,“ říká. „Mezi pětadvaceti a osmadvaceti jsem bývala téměř každý večer v hospodě a neuvažovala jsem, že bych se mohla vázat. Pak se po třiceti něco stalo. Dříve jsem nevydržela chvíli na jednom místě, teď se cítím nejlépe, když buduju dům. Uvědomila jsem si, že Jindřich je muž, se kterým chci žít a mít domov.“

Což neznamená, že se z Gábiny stala domácí puťka. Z hor vyráží dvakrát týdně učit angličtinu do Ostravy, často jezdí do Prahy, kde mají s manželem pronajatý malý byt, v létě jachtaří na moři. Jenže všude má pocit, že se nejvíc těší na tu svou louku pod Ondřejníkem. Nevadí jí, že tam bývá sama.

„Nežárlím, nemám pocit, že mi někde něco utíká. Najednou netoužím stále něco vymýšlet a hledat. Možná časem zase začnu mít potřebu někde pomáhat. Nevím. Ale teď mám pocit, že jsem našla rovnováhu. A když se mi podaří mít dítě, budu šťastná.“

Podobně jako Gábina žije osmnáct procent českých žen. Zařadily se dotypu: pohodářka. Baví je cestovat, mají spoustu koníčků, zájmů a přátel. Jejich hlavní zásadou je být v klidu a spokojené. Jsou vzdělané, mají přehled, na děti a manželství začnou myslet hodně po třicítce nebo taky třeba nikdy.

Uhoněná manželka
Chce zvládnout zaměstnání a starat se dobře o rodinu, ale trápí ji nedostatek času.

Když se Miriam Hanáková přestěhovala z Bratislavy do Prahy, prožila si nejtěžší období svého života. S manželem se poznali na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě, po studiích začali žít v Praze. Narodil se syn, Miriam zůstala doma, manžel byl v práci.

Nejtěžší bylo sehnat slušné bydlení s tím málem peněz. Když Miriam nastoupila do práce, syn byl často nemocný a neměl jí ho kdo pohlídat. Maminku měla daleko na Slovensku, tchyni na Moravě, a tak se stávalo, že když měl ráno horečku, Miriam si vzala den dovolené, odvezla ho k mámě na Slovensko a hned se zase vracela zpátky, aby druhý den už byla v práci - volno kvůli nemocnému dítěti tam netolerovali.

Peněz nebylo moc, nikoho v Praze neznala, neměla ani kamarádku, se kterou by mohla zajít na kafe. Cítila se bezmocná a unavená. Tak si svůj život nepředstavovala. Dnes je jí třiačtyřicet. „Tak někdy kolem třiatřiceti jsem si uvědomila, že roky plné nejistoty a stresu mám konečně za sebou, a začala jsem se starat i sama o sebe,“ říká.

Je manažerkou a členkou představenstva firmy Benefita. V práci bývá často déle než do sedmi do večera. Doma má muže a dva syny - tomu, co býval nemocný, už je devatenáct, druhému je deset. Miriam však nepůsobí jako utahaná žena, která z práce běží domů s igelitkami plnými jídla ze supermarketu. I když říká: „Jen žena, která má doma dorůstající chlapy, ví, co obnáší je nakrmit. Spořádají všeho hektolitry a tuny, takže je nutné zásobování domácnosti pojímat projektově.“

Naučila se být perfektně plánující manažerkou i v domácnosti. Nakupovat chodí dvakrát do měsíce. „Manžel řídí vozík a já hvězdicově snáším. Zásadní je, abych nakoupila a pak dva týdny do obchodu ani nepáchla. Strkám do mrazáku i chleba a rohlíky,“ říká. Vaří však ráda, a tak má rodina předem připravená teplá jídla. „Je to výhodnější, než kdyby si kluci vzali z lednice najednou čtyři jogurty a deset rohlíků,“ vysvětluje.

Delší dobu se odhodlávala, než si najala paní na úklid. „Dodnes nevím, co si o tom myslí moje maminka a tchyně. Ale než abych přišla večer z práce, navařila, uklidila a pak omdlela, myslím, že budu rodině platnější, když budu klidnější a spokojenější. Za těch dvacet let, co jsem se doma starala o všechno, jsem snad dokázala, že uklízet umím.“

Pod pojmy spokojená a klidná nevidí Miriam polehávání na gauči. Její elán je nezměrný. Jezdí na kole, jednou týdně má cvičení, s manželem hrají badminton. Chodí na angličtinu. Ne že by ji neuměla, ale chce být lepší, a tak našla zalíbení v četbě knih v angličtině. Stíhá i kurz fotografování. To ji baví, ale chce vylepšit techniku.

„Jsem schopna vstát před pátou ráno a vyběhnout k rybníku u nás v Kyjích fotit kachny,“ říká. A ještě by ráda chodila s mladším synem do kurzů čínštiny. Jejím snem je totiž navštívit Čínu, a až se tam vypraví, chtěla by znát aspoň základy jazyka. „Musím se hlídat, mám sklony nechat se vším, co dělám, pohltit.“

Přesto působí vyrovnaně a klidně. Její přítelkyně o ní říkají, že umí poradit a podržet v krizi. „Prožívám nejspokojenější roky, ale je to díky tomu, že jsem se naučila využít zkušeností z předchozích let a plánovat svůj čas. A také proto, že jsem se aspoň částečně osvobodila od představ o tradičních ženských rolích v domácnosti.“

Podobné zkušenosti jako Miriam má nejvíce žen. Do typu: uhoněná manželka se jich zařadilo čtyřicet procent. Všechny to zažily: chtějí být dokonalé a spokojené v zaměstnání i v soukromém životě, ale trápí je nedostatek času. Potěšující zprávou pro ně může být, že si muži jejich snažení všímají. Na otázku: Do kterého typu byste zařadili svou partnerku? totiž nejvíce mužů odpovědělo stejně jako ženy: uhoněná manželka, která zvládne všechno.

 

Manželka se nezastaví

Skoro třetina mužů si uvědomuje, že jejich partnerky mají co dělat, aby stihly práci i domácnost. Nejčastěji je řadili do typu „uhoněná manželka“.

uhoněná manželka 32 %
mateřský typ 26 %
manažerka 15 %
pohodářka 14 %
svůdkyně 13 %

Rodina - největší úspěch

Úspěšná žena je ta, která má spokojenou a harmonickou rodinu, tvrdí většina Češek. Rodinu kladou před společenský úspěch či peníze. Jako druhé významné kritérium úspěšnosti označily to, zda se žena vyrovná mužům. Úspěšná je podle českých žen ta, která...

má spokojenou rodinu 41 %
vyrovná se mužům 21 %
je špička ve svém oboru 16 %
dosáhla vysokého vzdělání 12 %
dělá společensky prospěšnou práci 10 %

Kdy založit rodinu

Ženy chtějí založit rodinu dříve než muži. Třeba první dítě mezi jedenadvaceti a pětadvaceti lety, to si přeje 36 procent žen a jen 15 procent mužů. Za ideální věk pro založení rodiny české ženy považují...

do 20 let 2 %
mezi 21-25 lety 36 %
mezi 25-30 lety 54 %
mezi 31-40 lety 7 %
41 a více let 1 %

Vzor: Neumannová

Většina žen uvedla, že obdivuje lyžařku Kateřinu Neumannovou kvůli tomu, jak umí jít za svým cílem. Mohly volit mezi pěti odlišnými typy známých dam, která je jim nejsympatičtější.

Kateřina Neumannová 41 %
Madeleine Albrightová 22 %
Kateřina Brožová 17 %
Olga Sommerová 12 %
Zuzana Paroubková 8 %

Nejlíp je mi s rodinou

Ženy jsou nejspokojenější, když mohou volno trávit se svým partnerem a dětmi. Nejhůř jim je, když musí do práce. S kým bývají nejraději?

s rodinou 58 %
se svými koníčky 20 %
s kamarádkami 15 %
v práci 7 %

Nejhezčí dárek od zaměstnavatele

Zdarma jazykový kurz, nebo víkend v přírodě? Jaký bonus k platu by ženy nejvíc uvítaly?

víkend na horách 50 %
poukázka na oblečení 26 %
jazykový kurz 16 %
poukázka do fitcentra 8 %

Vyrážím do společnosti

Nejčastěji vyrážejí za kulturou a zábavou svůdnice a pohodářky, nejméně rodinné typy. Jak často se Češky dostanou do společnosti?

několikrát týdně 9 %
1krát týdně 20 %
1-2krát za měsíc 45 %
vůbec 26 %

Šaty? A za kolik?

Nejvíc žen si kupuje oblečení podle toho, jak výhodná se jim zdá jeho cena, přitom je však baví sledovat, co je moderní.

rozhoduje cena 43 %
sledují novinky a trendy 31 %
berou, co zrovna vidí v obchodech 14 %
na oblečení šetří, preferují second handy nebo samy šijí 12 %

Na oběd do závodky

Za oběd raději ušetřit - peníze i čas. A tak české ženy nejčastěji chodí do závodní jídelny nebo si do práce nosí jídlo z domova. Jak se Češky stravují?

závodní jídelna 48 %
jídlo nosí z domova 29 %
hospoda 6 %
lepší restaurace 4 %
na oběd nemají čas 13 %