Brooke Davisová
|
Vtipný a zároveň filozoficky hluboký příběh odložené holčičky vznikl poté, co mladá literátka tragicky přišla o maminku.
„Byl to můj způsob, jak jsem se vyrovnávala s vědomím, že někdo, koho máte rádi, může zemřít každou chvíli,“ řekla autorka během své červnové návštěvy v Praze.
Kniha začíná téměř neuvěřitelnou scénou v obchodním domě, kde maminka odloží své dítě a už nikdy se pro něj nevrátí.
Já vím, zanechat někde malé dítě úplně samotné, to je hrozné. Milliina maminka je velmi kontroverzní postava. Dala jsem ji do románu záměrně, protože i ona ukazuje způsob, jakým se lidé mohou vyrovnávat se smrtí svých nejbližších. Dokonce jsem jednu takovou paní znala. Ale potřebovala spíš pomoc a porozumění než naše odsouzení.
Milliina maminka se po smrti svého muže zhroutí, zatímco její dcerka po nocích vysedává s baterkou u ložnice a přes dveře poslouchá, jak maminka pláče.
Je v tom bezradnost malého človíčka, který neví, co má dělat. Svět, do té doby bezpečné místo v rodičovském objetí, se najednou úplně změní. Po několika týdnech zoufalá matka zavede Millie do obchodního domu a zanechá ji v oddělení dámského prádla s batůžkem a se slovy: „Hned jsem zpátky.“ Millie čeká a čeká, už ji bolí nožičky, tak si sedne na zem, pak jezdí po schodech, pozoruje nakupující, vybalí si svačinku z batůžku. Večer zaleze pod stojany s obrovskými spoďárami, chvíli pozoruje procházející nohy, ale žádné nejsou maminčiny. Nakonec usne. S důvěrou, protože každé malé dítě ví, že bez ohledu na to, kde si lehne, vždycky se ráno probudí ve vlastní postýlce. Jenže Millie se zase probudí v obchoďáku a začne tušit, i když si to nechce připustit, že se její maminka nevrátí. Když se kolem stojanu prošourá opuštěný důchodce Karl, začne nový příběh. Charakterizuje ho krásný Yeatsův verš: „Vše změnilo se tak nesmírně, strašlivá krása zrodila se.“
Když jste přišla o maminku, cítila jste se podobně?
Když pohlédnete do očí smrti blízkého člověka, změní se vaše hodnoty. Mnoho nesmyslných každodenních starostí přestanete řešit a naopak jasně vystoupí na světlo to, co smysl má. Učíte se nahlížet na svět a poznávat ho jinak.
Jak začalo vaše „znovuobjevování světa“?
Na letišti ve vietnamském Ho Či Minově Městě, když se z telefonu ozval tátův hlas: „Mám pro tebe hodně špatné zprávy.“ Od té chvíle bylo vše jako v mlze. Paní za přepážkou se mě ptala, co mi je. Brečela jsem a nebyla schopná tu větu vyslovit: „Umřela mi máma.“ Můj soused v letadle soustrastně pravil: „Viróza, co?“ Také si vybavuji, jak na monitorech běžela reklama na zpravodajský kanál CNN hlásající: „Až tohle letadlo přistane, bude svět docela jiné místo.“ A přece bylo všechno pořád nějak neskutečné. Jako by se první vlna zármutku změnila v televizní obrazovku. Teprve na letišti v Melbourne, když mě obklopili všichni mí nejbližší, mi ty příšerné zprávy opravdu došly. Zvlášť při pohledu na titulní stránky bulváru s fotkou mámina auta a děsivou siluetou zakrytou bílým prostěradlem.
Co se mamince stalo?
Pod palcovými titulky stálo: „Bizarní smrt, žena rozdrcena vraty“. Starala se jako pečovatelka o nemocné staré lidi. A když přijížděla ke klientovi, vyklonila se z auta, aby vyzvedla noviny. Asi omylem sešlápla plyn. Přiskříplo ji to mezi auto a vjezdovou bránu. Policista mi přečetl výpověď muže, který se pokoušel mámu vyprostit. Ukázal mi i pár fotografií z místa neštěstí, ale bylo cítit, jak je nervózní, abych se moc nevyptávala.
Jak to?
Pro pozůstalé platí jistá společenská pravidla, co se smí a nesmí. Není to nikde napsáno, jde o čistě pudovou záležitost... Třeba jsem si nesměla požádat o kopii pitevní zprávy a pak ji pečlivě studovat. Bylo nevhodné plakat v supermarketu. Nehodilo se říkat, že máma umřela, nebo že je mrtvá, protože společnost očekává, že se budou užívat eufemismy jako odešla, zesnula, což ovšem ostře kontrastuje s tím brutální způsobem, jakým o mámině skonu informovala média. Jako by jiná pravidla platila pro slova, která vyslovíte, a jiná pro ta, jež někdo napíše veřejně. A taky jsem si nesměla už nikdy užívat jízdu v autě, ve kterém máma zemřela. Jenže já jsem milovala to auto a pořád zbožňuji pocit, jak blízko k ní mám, když její auto řídím... A denně se projíždím v mámině autě, když jsem v Perthu, a znovuobjevuji svět v souladu s nově nabytou zkušeností.
Román Ztráty a nálezy jste psala jako součást doktorandského studia na Curtinově univerzitě v západoaustralském Perthu.
Byla jsem neznámá studentka, která toužila sepsat román o své mámě. A univerzita mi nabídla stipendium, prostor a spoustu mentorů, kteří mi dodávali důvěru i ve chvílích, kdy jsem o sobě pochybovala. Také mě donutili vyškrtnout „zbytečné roztomilosti“ a zdvořile mě upozorňovali třeba na to, že „nikdo v životě nemůže vejít do stropní větrací šachty“. Když jsem román dopsala, můj kamarád, který zastupuje australské vydavatelství Hachette, mi nabídl, že rukopis podstrčí šéfredaktorce. Týden na to už jsem dostala smlouvu.
Ale tento bestseller nebyl vaší literární prvotinou.
To ne! Svou první knížku jsem začala psát ve svých deseti letech. Měla být o teenagerech, jak jsem o nich tehdy četla u svých oblíbených amerických autorů, kteří mě hodně ovlivnili. Jmenovala se Summer sadness - Letní smutek. Jenže já sama jsem smutná nebyla. A ani o životě teenagerů jsem ještě neměla potuchy, takže toto „významné“ dílo zůstalo nedokončené.
A co jste dělala celých těch dvacet let mezi první dětskou a první dospělou knížkou?
Během střední školy mi jedna paní učitelka vysvětlila, že psaním knížek se neuživím a že je to jen hobby. A tak jsem se věnovala jiným věcem. Od 12 do 18 let jsem nepsala vůbec. Toužila jsem stát se profesionální tenistkou či hráčkou kriketu a po maturitě jsem se přihlásila na vysokoškolské studium sportovních věd. Jenže o prázdninách jsem dostala chuť dát na papír krátké povídky, které už jsem dlouho nosila v hlavě. Tehdy jsem si znovu uvědomila, jak mě psaní baví. Že knihy jsou můj život a že opravdu chci být spisovatelkou.
Přihlásila jste se na Canberrskou univerzitu a během studia posbírala snad všechny australské univerzitní ceny za beletrii a prózu...
Nejvíc mě povzbudila ta první, literární ocenění Allen & Unwin za povídku o písařovi Karlovi, který špičkami prstů vyťukával milostné dopisy na sametovou kůži své ženy. Nadchlo mě, že si jeho příběh rádi čtou i jiní lidé než jen můj táta, pro kterého jsem ten příběh napsala. Postava Karla se mi tolik líbila, že jsem na jeho příběh navázala i v románu Ztráty a nálezy.
Začala jste ho psát jako vlastní terapii?
Hledala jsem přes něj cestu, jak si zapamatovat mámu, jak jí zůstat navždy nablízku, udržet si vzpomínky. A také jsem chtěla pochopit, jak se člověk může vyrovnat se smutkem. V 70. letech minulého století popularizovala americká psychologie model pěti fází smutku, které prý prožívají smrtelně nemocní lidé a jejich blízcí. Jsou to: popírání, hněv, smlouvání, deprese, smíření... Jenže já jsem přišla na to, že zármutek se nedá nacpat do těchto módních škatulek. Neodškrtáváte si emoce ze seznamu, jak jej pro truchlení stanovila západní kultura, aby se člověk „přenesl přes své pouto k zemřelému, pokračoval ve vlastním životě až do postupného uzdravení se z deprese vzniklé ztrátou milovaného člověka“. Žal vůbec není tak přesně definovaný a úpravný jako dějová linka nějakého románu. Zármutek totiž nikdy nekončí, nikdy není vyřešen. Já sama stále procházím a navždycky budu procházet různými fázemi smutku. Tam a zpátky, nahoru a dolů a ze strany na stranu. Znovu a znovu. Dokud budu na světě, bude i žal nedílnou součástí všeho, co dělám, říkám a píšu. Všeho, čím jsem.
Co právě děláte?
Jsem už přes rok na cestě a představuji po světě svou knihu. Je sice pro mě frustrující, že teď nemám čas na psaní, ale už nikdy nebudu mít svou první úspěšnou knihu. A tak si to užívám. Ale v hlavě už mi klíčí mnoho nápadů, taková chapadla chobotnice. Trochu odtud, trochu odjinud, ale doufám, že se vše časem spojí. A také jsem po cestě napsala pár krátkých povídek, které už vyšly v australských novinách.
Už se těšíte domů?
Moc. Zase budu psát. A také na mě v Austrálii čekají dvě knihkupectví. Jedno na západě Austrálie v Perthu a druhé na jihovýchodě v Torquay. Ráda totiž prodávám knížky. A ráda je čtu, protože každý spisovatel hledá a nasává inspiraci u jiných autorů. Kdo chce být dobrý, musí hodně číst.
Jak vypadá váš obvyklý den?
Mám ráda, když je ohraničený sportem. Proto ráno vstávám dost brzo a cvičím jógu. Odpoledne pak hraju tenis, jezdím na kole či běhám. Variabilita je pro mě důležitá. Šest až osm hodin denně pracuji. Musím být velmi disciplinovaná. Píšu doma či po kavárnách. Večery trávím buď čtením nebo s kamarády, s tátou a bratry, kteří jsou mi velmi blízcí. Vlastní rodinu zatím nemám, ale také to přijde.
Co říkali knížce vaši nejbližší?
Můj táta mi poskytl dvoustránkový seznam důvodů, proč bych měla ve svém „mistrovském díle“, jak knihu s horlivostí hrdého rodiče poslušně nazýval, omezit sprostá slova. Také bráchové přečetli bez cirátů všechny verze rukopisu. A babička s dědou mi pomohli pochopit, že staří lidé vždycky nebyli staří. Zvlášť vděčná jsem babičce Jean, která se ani v devadesáti letech nezastaví, třebaže si myslí, že se jmenuji Judy a je mi pětačtyřicet.
„Je to skutečný vypravěčský klenot ve své nejryzejší podobě,“ napsaly o Ztrátách a nálezech australské noviny Weekend Post a dál dokládají, „proč se kvůli tomuto příběhu lásky, ztráty, žalu a velkého přátelství strhl mezi nakladateli čilý aukční boj“. Čím si vysvětlujete úspěch své literární prvotiny vy?
Každý v životě někoho blízkého ztratil nebo ztratí. Během všech těch let, kdy jsem knihu psala, se mnoho lidí se mnou podělilo o svůj žal. A já jsem se dělila zase o ten svůj. Truchlení je velmi silné téma. Při všech těch debatách se mi vždycky podařilo navázat opravdu hluboké souznění. Nejen se svými blízkými a s přáteli, ale i s cizími lidmi. Jsem přesvědčená, že díky sdílení a naslouchání se může tíha zármutku zmírnit.
Vaše knižní hrdinka, holčička Millie, si vede seznam mrtvých tvorů. Tím prvním v jejím životě byl její pes, kterého našla ráno v mlze u silnice. Maminka jí tehdy vysvětlila, že „odešel do nebe“.
Jenže Millie brzy zjistí, že zvíře leží ledabyle zahrabané na zahradě. Od toho dne se Millie každý večer tajně plíží ven, aby dělala pejskovi společnost, zatímco se jeho tělo zvolna mění z něčeho v nic. Vím to, protože i mým prvním mrtvým tvorem byla naše fenka Bree. Já jsem však nikdy necítila žádné pouto k jejímu hrobečku pod babiččiným citronovníkem.
Na absurdním seznamu malé Millie dále figuruje rozšlápnutý pavouk, sousedovic kočka, ptáče vypadlé z hnízda.
U mě byla na druhém místě Francesca, moje nejlepší kamarádka, s níž jsem vyrůstala, když jsme s rodiči žili v Americe. Pár měsíců po návratu do Austrálie se naši proti mně posadili a řekli mi, že se jí „zastavilo srdíčko“. Moc jsem neplakala. Až když naši odešli. A cítila jsem se provinile, že jsem nebyla dost smutná. Bylo mi devět, už jsem měla v Austrálii novou nejlepší kamarádku, takže Francesca se změnila jen v nejasný stín v mých dětských vzpomínkách.
Proč jste si vedla seznam mrtvých tvorů jako vaše hrdinka Millie?
To je básnická licence. Ale že všechno kolem umírá, to jsem vnímala velmi brzy. Brouci, pomeranče, vánoční stromky, domy, cesty, svíčky a fixy a pak jednou i děda a babička... Bylo mi líto, jak to v životě chodí a že po nich zůstalo prázdné místo. Plakala jsem během jejich pohřbu i doma pod peřinou. A nejvíc mě bolelo poznání, že nás to v koloběhu života čeká všechny. Podobně to cítí i malá Millie, když se jednou stane mrtvým tvorem i její tatínek.
Váš román balancuje na hraně mezi žalem a radostí, čtenář se střídavě směje a pláče. Je vyprávěn z pohledu tří postav, které někoho ztratily.
Sedmaosmdesátiletý písař Karl, o němž už jsem se zmínila, žije po smrti své milované ženy v domově důchodců, odkud se rozhodne uprchnout. Náhoda mu přivede do cesty ztracenou holčičku i nerudnou podivínku Agathu, která od skonu svého manžela nevyšla z domu. Prázdnotu ve svém životě vyplňuje televizí a pokřikováním po kolemjdoucích. Hlavní hlas však patří sedmileté Millie, protože když žal přijde, cítíme se jako děti. Opuštění a bezradní. Ti tři se vydávají na cestu přes půlku Austrálie, aby našli Milliinu maminku. Během společného dobrodružství všichni přijdou na to, že člověk se vždycky může zvednout ze dna a najít novou vůli k životu. A dokonce i lásku.
Je dojemné, jak popisujete intimní sblížení Agathy a Karla až k onomu...
... a pak TO dělají, protože i staří lidé tomu říkají TO.
Jak vás napadlo, že ti tři pojedou napříč Austrálií?
Jednou jsem jela kvůli své doktorandské práci v Perthu tři dny vlakem z východního pobřeží na jihozápad přes Nullarbor. Je to ošklivá polopoušť. Koleje tvoří nejdelší přímku na světě - téměř pět set kilometrů po vodorovné planině, kde jediné zakřivení železnice je způsobeno kulatostí země. Koukala jsem hodiny z okna na stále stejný pustý obraz. A čím déle jsem zvláštní přírodu pozorovala, tím mi ošklivost krajiny připadala jedinečná a postupně i krásná. A to je metafora k truchlení... Ošklivost žalu a temnoty v duši se přetaví ve schopnost vidět krásu. Člověk dokáže úplně jinak vnímat a docenit, že od rodičů dostal ten nádherný dar zvaný život.
Knihu jste věnovala tátovi a mámě s dovětkem: Nevím, jak jinak vám poděkovat za to, že jste mě stvořili.
Moje máma věřila, že slova uznání jsou jednou z nejdůležitějších věcí v životě. Jako malou holku mě otravovalo psát děkovné dopisy každému, kdo pro mě něco udělal, ale jak člověk stárne, získávají věci, které mu kladla na srdce máma, takovou auru nevyhnutelnosti, že najednou vůbec nechápete, jak jste si kdy mohli myslet něco jiného.
