Noc před závodem jsem kompletně probděl s výraznými příznaky žaludečních obtíží a ráno jsem se necítil zrovna čerstvě. Na vině tomu byla zřejmě večeře, která ale svým složením nevybočovala z obvyklého jídelníčku – špagety, zákusek, jako vždy. Ráno jsem si udělal tedy černý čaj, dal si kousek banánu a ohákl se jak bostonský švihák do starých hader, neboť pořadatel z důvodu bezpečnosti nedopravoval věci ze startu k cíli – šly tedy na charitu. Vyrazil jsem směr Boylston Park, na setkání s Patricií Gánovskou, se kterou se znám ze závodů v Čechách. U vstupu mi projeli mou šviháckou vietnamskou ledvinku, srovnali s obrázkem YES-NO, a já se šťastně ocitl na seřadišti autobusů. Ještě počkal na Patricii u zastávky Park street a společně jsme nastoupili do jednoho z několika set autobusů. Opět pěkně organizovaně.
Vše klape, nálada dobrá
Cesta na start byla dlouhá, připadalo mi, že běžíme bostonskou stovku, nebo jak říkala má spolucestující - že nás unesli. Po přijetí do Hopkinktonu jsme byli nasměrování do Athletes Village, obrovského prostoru sloužícího jako zázemí pro řazení do vln. Tam jsme nafasovali hliníkovou folii, a k dispozici nám bylo milion záchodů, voda, powerbarky, bagely, banány apod. Pět minut po deváté se naše vlna začala řadit do sektorů. To obnášelo přesun asi kilometr, při kterém se dalo lehce rozběhnout. Rozloučil jsem se s Patricií a byl jsem uveden do prvního sektoru, první vlny. Pocit to byl neskutečný, odměna za dosavadní práci, já stál v první lajně Bostonu! Za velkého potlesku kolem nás prošly před půl desátou ženy, elita, aby za pár minut odstartovaly. Ženy tam startují totiž s náskokem, aby je muži netahali. Krátce před desátou prošli i muži a stoupli si kousíček před nás. Pak zpívaná hymna vojenským sólistou a přelet čtyř Cobra vrtulníků – no jako v americkém filmu. Tak a šlo se na to.
Plán jasný a vůle silná, jde se makat
Břicho před startem sice lehce bolelo, ale já jsem jel závodit, takže dle domluveného tempa s mým trenérem Tomem, jsem od prvního kilometru až do půlky závodu držel tempo mezi 3:40 a 3:45 minutama na kilometr tak, abych se v cíli ocitnul za kýžené dvě hodiny a čtyřicet minut. Tolik teorie, teď něco z praxe. Cesta z počátku klesala prudce a dále houpavě stále směrem dolů až někam do šestnácté míle. Půlmaratonu jsem docílil něco kolem hodiny a devatenácti minut. To bylo stále dle plánu a já se, až na to lehce pobolívající břicho, cítil dobře. Nohy šly krásně, pil jsem každou míli jeden doušek vody a žmoulal jsem pomalinku GT tabletu.
Na dvaadvacátém kilometru mně začalo trošku více bolet břicho, řekl jsem si OK, zkusím držet. Dvacátý pátý kilometr už byl s problémy, začalo mě bolet celé břicho, záda, tempo šlo do háje. Sesumarizoval jsem si situaci a řekl jsem si dobře, tak první půlka za hodinu dvacet, druhá za hodinu třicet, to by ještě šlo. Na dvacátém sedmém začalo ale vyloženě peklo. Cesta se vlnila, což nebyl problém, kopce mám rád, ale začaly mne střídavě svírat křeče nalevo napravo najednou, prostě nepříjemné. Tempo kleslo na 4:30 a postupně na pět minut na kilometr.
Nevzdat, zachovat chladnou hlavu, je to jen v hlavě
„Tak, co teď uděláš?“, říkal jsem si. Cola, ta by pomohla. Ale na občerstvovačkách není. Šel jsem tedy do Medical Tent a vyžádal si colu s ledem, kterou jsem zahlédl, že tam měli. Po vysvětlení jsem ji obdržel a radši sem utekl, aby si mne tam nenechali. Rozhodl jsem se, že nebudu sledovat kiometrovníky ale míle, těch bylo míň. Taky jsem pořád hleděl do země a snažil se soustředit pouze na „dávat nohu před nohu“. Alespoň částečně jsem se snažil absorbovat atmosféru, která byla neuvěřitelná. Čtyřicet dva kilometrů dlouhý špalír, místy i deset metrů široký, po obou stranách spousty povzbuzujících diváků. Pomalu jsem se sunul k třicátému kilometru, ale pořád jsem běžel, aspoň pomalinku. Na třicátém druhém jsem poprvé šel, bolest střílela shora zdola, nešlo pít, bylo mi zle, horko ... a k tomu deset kilometrů před sebou. Neustále mne předbíhaly davy běžců, což mi na psychické pohodě nepřidalo. Navíc začaly kopce, k tomu obávaný Heartbreak hill, což je kopec dlouhý asi 600 metrů s dvaceti sedmi metry převýšení. Nic neobvyklého, ale po 34 kilometrech dává o sobě pořádně vědět. Kopce jsem pomalinku vybíhal, seběh mi moc nešel, místy jsem pro křeče šel. Ty pak o sobě dávaly vědět asi co 30 metrů.
Rozdělil jsem si trať tak aby mi připomínala známá místa. Deset kilometrů jsem v hlavě rozkouskoval na svou obvyklou ranní dávku z brněnského Jundrova do Anthroposu a zpět a po malých kousíčkách se sunul v cíli. Po cestě jsem ještě dvakrát navštívil medical tent, z druhého jsem jim vyloženě utekl, kdy místo coly do mne chtěli nacpat nějaký místní lék. Čas už přestal hrát roli, teď se veškeré mé snažení soustředilo na cílovou čáru v Boyston street. Boston se prostě nevzdává. Diváci křičeli mé číslo: „Seven Three Four Run, Go!“, až mě to chvílemi štvalo, ale to byl můj problém. Oni se chovali úžasně.
Poslední dva kilometry, to přece běhám na dráze jako rozklus, říkal jsem si. Tak jdeme 400 metrů běh, 200 mezichůze... Už i chůze mně dělala problémy, motal jsem se jako ožrala. Poslední kilák. Ten musím uběhnout. Sedmičkovým až osmičkovým tempem jsem se ploužil do cíle. Mám to, hurá, dokázal jsem to... . Ruce nad hlavu šly těžko, ale byly tam. Představoval jsem si včera, že tam bude svítit 2:3X, ale prostě to nevyšlo. Za cílem si mě odchytili lékaři a cpali mě na vozík. Když jsem jim řekl, že jsem OK (i když na tom vozíku bylo lépe než ve stoje), poslali mě dál. Medaile, heatsheet a do hotelu.
Na dně sil, tělo mě srazilo na kolena
Čtyř set metrová cesta do hotelu mi trvala dvacet minut. Nebyl jsem schopný pohybu a k tomu vše najednou chtělo ven. Zvolil jsem taktiku chůze – posed - chůze. Po cestě každý gratuloval, amíci jsou prostě takoví. V hotelu mě v lobby čekala přítelkyně Lenka, která celé dění sledovala z okna hotelu a v živě v televizi. Šla se mnou do výtahu, kde jsem se definitivně složil na zem. Na pokoji vana, litr coly a několik litrů studeného pití, byl jsem jak topidlo.
Závod za mnou. Co si z něj vzít? Jasně že to dobré! Zaprvé, stál jsem v první lajně na Bostonu. Pro mne jako výkonnostního hobíka, nebo jak bych se nazval, věc neskutečná. Zadruhé, dokončil jsem Bostonský maraton. Na času nesejde, ale dokončil. Zatřetí, poznal jsem sebe sama a svůj limit, i to že, dokážu zabojovat když to hodně bolí. Začtvrté, prožil jsem úžasné maratonské dny a naprosto fantastickou atmosféru závodu. Kdo chcete zažít neopakovatelnou atmosféru, běžte Boston. A konečně, a to je důležité, zapáté, byl jsem až překvapen, kolik z přátel mne sledovalo a napsalo mi po závodě. Toho si velmi, opravdu velmi vážím.
Tak to nakonec nebylo tak zlé... I když ten čas, ten by se měl tady jednou asi vylepšit...
