Co tedy tak převratného autor v knize píše? Zrozeni k běhu není jen další příručkou ve stylu “jak uběhnout maraton”, či nadšeneckou běžeckou monografií. O to v knize vůbec nejde. MacDougall sám musel projít svým běžeckým znovuzrozením, aby mohl ostatní inspirovat k běhu.
Kniha ke stažení za akční cenu |
Proč se tedy rozhodl MacDougall nevěřit doktorům a jaká tajemství odhalil u geniálních běžců, mexického kmene Tarahumarů? To se dočtete v knize, ze které jsme vybrali následující ukázku.
 Ukázka: Dovolí vám lékaři vůbec běhat? "Vždyť já skoro neběhám,” bránil jsem se. “Uběhnu obden nanejvýš dvě tři míle, dokonce ani ne na asfaltu, jen po polních cestách.” Prý na tom nezáleží, odpověděl doktor Torg. Lidské tělo není na takov typ námahy stavěné,” pokračoval. “A to vaše už vůbec ne.” Přesně jsem věděl, jak to myslí. S výškou metr devadesát a váhou sto pět kilogramů jsem si už mnohokrát vyslechl, že příroda s chlapy mé konstituce počítá spíš do kriketového mužstva nebo do ochranky prezidenta, ne pro běh nebo trmácení se po chodnících. Přibližně od čtyřicítky jsem začínach chápat proč. Za pět let ode dne, kdy jsem nechal kriketu a pokusil se změnit v maratonce j, jsem si natrhl šlachu v koleni (dvakrát), natáhl achilovku (opakovaně), vymkl kotník (postupně oba), trpěl bolestmi chodidel (pravidelně) a ze schodů jsem musel chodit pozadu po špičkách, protože jsem měl otlačené paty. Další v řadě sportovních lékařů byla doktorka Davisová. Postavila mě na běžecký pás. Nejprve bosého, pak ve třech růzbých typech běžecké obuvi. Nechala mě chodit, klusat a běžet co nejrychleji. Běhal jsem tam a zpátky a nakonec na přístroji, který dokázal změřit sílu dopadu mých chodidel. Když posléze přehrávala video, seděl jsem a lapal po dechu hrůzou. Ve svých představaách se vidím běhat lehce a rychle jako indián kmene Navahů na lovu. Chlápek na obrazovce však připomínal spíš frankensteinvskou zrůdu pokoušející se tančit tango. Nadskakoval jsem tak vysoko, že mi hlava občas zmizela nad horním okrajem obrazovky. Rukama jsem mával dopředu a dozadu jako rozhodčí na kriketu a podrýžky bot číslo 13 dopadaly na podložku tak ztěžka, že mé kroky zněly , jako by do videa někdo pouštěl techno. “Běh je pro nohy namáhavý,” vysvětlovala mi doktorka Davisová. Ačkoli se chovala mile a takřka se omlouvala, bylo naprosto jasné, co si myslí: “Hlavně pro Tvé nohy, obříku.” Ocitl jsem se znovu na začátku. Po měsících, kdy jsem na internetu pátral po odbornících a vyhledával materiály o fyziologii, jsem se dopracoval jen k tomu, že se mi moje otázka vracela jako bumerang: Jak to, že mě bolí noha? Protože běhání vám škodí. Proč mi běhání škodí? Protože vás z něho bolí noha. Ale proč? Antilopy nebolí holeně. Vlci si nedávají na kolena studené obklady. Pochybuji, že osmdesát procent divokých mustangů má každoročně problémy s pohybem v důsledku otřesů. Připomnělo mi to slova připisovaná Rogeru Bannisterovi, který současně studoval lékařství, pracoval jako klinický výzkumník, vymýšlel jadrné průvpovídky a stal se prvním člověkem, který uběhl míli pod čtyři minuty: “Každý den ráno se v Africe probudí gazela a ví, že musí běžet rychleji než nejrychlejší lev, jinak zahyne. Každé ráno se v Africe probudí lev a ví, že musí běhat rychleji než nejpomalejší gazela, jinak bude mít hlad. Je jedno, jestli jste lev nebo gazela - jakmile vyjde slunce, měli byste utíkat.”
Ukázka: Tarahumarové, zdraví a šťastní běžci V kraji Tarahumarů neexistovala zločinnost, války nebo krádeže. Žádná korupce, obezita, zneužívání drog, závist, domácí násilí, zenužívání dětí, srdeční choroby, vysoký krevní tlak, ani znečišťující zplodiny. Tarahumarové netrpěli cukrovkou, depresemi a vlastně ani stářím. Padesátníci byli schopni předběhnout puberťáky a osmdesátiletí prapradědečkové dokázali uběhnout maraton v horském terénu. Rakovina se u nich skoro nevyskytovala. Geniální Tarahumarové zabrousili i do ekonomie, když vytvořili jedinečný finanční systém založený na alkoholu a občasných laskavostech. Místo peněz tak směňovali služby a velké nádoby kukuřičného piva. Očekávali byste, že ekonomika poháněná alkoholem a pozonrostmi postupně sklouzne do opileckých orgií, kde se budou všichni strkat a bít jako zbankrotovaní gambleři u bufet v kasínu, jenže v kraji Tarahumarů funguje výtečně. Možná je to tím, že Tarahumarové jsou přičinliví a až nadlidsky čstní. Jakýsi badatel dospěl dokonce ke spekulacím o možnosti, že po nesčetných generacích řídících se čestným jednáním už mozek Tarahumarů prostě nemá chemikálie nezbytné k vymýšlení lží.
Ukázka: Vaše tělo potřebuje neustálé výzvy, jinak upadá “Tarahumarové nejsou vynikající běžci,” poslal mi Eric (Eric Orton, dlouholetý pozorovatel Tarahumarů a mistr v adrenalinových sportech) zprávu, když jsme začínali druhý měsíc mého tréninku. “Jsou vynikající atleti, a to je něco uplně jiného.” Běžci jsou jako dělníci na výrobním pásu. Zdokonalí se v jedné věci - pohybu vpřed rovnoměrnou rychlostí -. a opakují tentáž pohyb, dokud se stroj nezastaví. Atleti jsou jako Tarzan. Tarzan plave, zápasí, skáče a houpe se na liánách. Je silný a výbušný. Nikdy nevíte, co zápětí udělá, a proto se nikdy nezraní. “Abys měl odolné tělo, musíš mu dávat šoky,” vysvětloval Eric. Jakmile člověk dodržujepravidelný denní režim, svaly a kostra se rychle přizpůsobí a přejdou na autopilota. Když však tělo překvapíte novou výzvou, třeba skokem přes potok, plazením nebo sprintem, dokud vás nerozbolí plíce, nervové dráhy a pomocné svaly najednou dostávají impulzy k činnosti. Pro Tarahumary je to každodenní život. Kdykoli vyjdou z jeskyně, kráčí do neznáma. Netuší, jak rychle budou muset utíkat za zajícem, kolik dřeva na oheň budou muset domů nanosit, jak náročný bude výstup na horu v zimní bouři. Zásadní výzva, které musí jako děti čelit, je přežít na hraně srázu. Jejich první a celoživotní hrou je hra s dřevěným míčkem, což je ve své podstatě cvičení v nejistotě. Nemůžete se s dřevěným míčkem proplétat spletí skal, nejste-li připraveni se natáhnout, skočit, vrátit se, rychle se rozběhnout nebo slézt do jámy. |
Více o autorovi si můžete přečís v jeho loni uveřejněném profilu
