Proč jsi to udělal, táto?
Narodil se 22. srpna 1922 v rodině nepříliš bohatého pražského kožešníka. Zatímco na otce vzpomínal jako na měšťáka se sklonem k antisemitismu, maminku, jež byla židovského původu, zbožňoval. O sobě uvedl doslova: „Byl jsem slabé a křehké dítě, dostávající stále více židovské rysy. Byl jsem takový ošklivý židovský chlapeček.“
Školu nenáviděl, protože mu brala svobodu. Pro špatný prospěch odešel z gymnázia už v primě. Miloval však literaturu, film a divadlo. Četl všechno, co mu přišlo do ruky, od detektivek až po díla klasiků. Chodil na V+W do Osvobozeného divadla a na opery do Národního divadla. Měl být také kožešníkem, ale nedoučil se.
Za války pomáhal v rodinné dílně a zažil trauma, jež ho poznamenalo nadosmrti. Tatínek se rozvedl s židovskou manželkou, protože měl obavy, že jinak přijde o živnost. Tím vlastně vynesl ortel smrti. Devatenáctiletý Miloš vyprovodil matku na sraz lidí s Davidovou hvězdou a tehdy ji viděl naposledy.
„Kdyby nebylo rozvodu, neocitla by se v Osvětimi, ale zůstala by v Terezíně a válku přežila,“ tvrdil a sám sobě dával vinu, že rozvodu rodičů nezabránil. Podle psychiatrů je ztráta blízkého člověka v mládí, zejména matky, jednou z hlavních příčin takového onemocnění, jako je maniodepresivní psychóza. U Kopeckého se příznaky této obtížně léčitelné nemoci projevily již na začátku 50. let.
Miluji vůni sena
Po osvobození začínal v Divadle Větrník jako rekvizitář, ale už v září 1945 se stal profesionálním hercem. V té době také četl Marxe a byl jeho stoupencem. Na stránkách týdeníku Dnešek vedl dokonce polemiku s jeho šéfredaktorem Ferdinandem Peroutkou.
Tehdy - stejně jako většina mladých herců - vstoupil do KSČ. Později to omlouval vtipem: „Slyšel jsem, že tam jsou ty největší kurvy, tak jsem tam šel.“ Ze strany byl vyloučen v roce 1954, prý za neplnění úkolů: v Armádním uměleckém divadle vedeném E. F. Burianem nerozšiřoval patřičně stranický tisk a pokroková díla sovětských i našich spisovatelů.
Ale bůh suď, jak to bylo. Málo se též ví o Kopeckého vřelém vztahu k venkovu. S oblibou totiž v létě pomáhal jak sedlákům, tak později družstevníkům. „Miloval vůni sena i hnoje.
Rád jezdil s koňmi nebo pásl krávy. A večer si vždy dával na okénko naší světničky zkysnout mléko,“ vybavuje si jednu takovou společnou dovolenou na statku v jižních Čechách Věra Chytilová. Později takto prožila několik prázdnin i manželka Jana Kopecká.
Vinohrady s depresí
Po boku slavné dvojice Werich - Horníček zažil Kopecký ve druhé polovině 50. let skvělou éru Divadla ABC a odtud odešel na volnou nohu, aby mohl hrát s Miroslavem Horníčkem zájezdovou hru Tvrďák.
Kultovní představení mělo během tří let přes dvě stě padesát repríz, ale poté stál čtyřicetiletý herec před osudovou otázkou: Bude dál věrný komediálnímu žánru, či přejde k „vážnému“ divadlu? Rozhodnutí padlo v roce 1965, kdy nastoupil v Divadle na Vinohradech.
Byla to správná volba. Tady brzy zářil v každém představení - v Jindřichu IV., Miláčku Orniflovi, Lakomci, Richardovi III. či Mistrovi a Markétě. Přitom takřka při všech premiérách ho trápila maniodepresivní psychóza. K fyzickým potížím přistupuje naprostá skleslost a deprese, vnitřní třas, pesimismus, nutkání k pláči, roztěkanost, nechuť k jídlu, stálá únava a vyčerpání.
To si napsal do deníku. Diváci však neměli o jeho potížích tušení. Kromě toho mnoho kolegů jeho maniodepresivitě nevěřilo. Nahrával jim k tomu svou břitkostí ve chvílích, kdy mu bylo lépe a kdy nemoc dostávala ve své manické fázi až nezkrotně bujarou podobu.
Štrosmajer a emigranti
Vadilo mu, že za roli doktora Štrosmajera v televizní Nemocnici dostal tituly zasloužilý (1979) a posléze národní umělec (1985). Protestoval proti tomu dokonce na ÚV KSČ, ale tam odmítli jeho argument, že „veřejnost si udělení titulu národní umělec vysvětlí jako odměnu za účinkování v televizním pořadu o 'zlých' emigrantech“.
Po odvysílání tohoto dvoudílného dokumentu v roce 1984 mu kdosi popsal hanlivě chalupu a mnozí kolegové před ním přecházeli na druhý chodník. Věděl, že chybil, ale neměl prý odvahu „roli“ odmítnout.
Uplynuly však dva roky a stal se opět miláčkem národa, když v projevu na sjezdu dramatických umělců ostře kritizoval KSČ, a dokonce Husáka a spol. vyzval k odchodu ze scény.
Smutný konec
Velkého herce však netrápila jen jeho duševní nemoc. V 80. letech po operacích trávicího traktu měl několik měsíců vývod tlustého střeva. V říjnu 1989 mu chirurgové odebrali skoro celý žaludek, zasažený zhoubným nádorem.
Listopadový převrat prožíval na nemocničním lůžku, ale obdivuhodně rychle - v euforii doby - se vrátil k herecké práci, podlomené zdraví mu však umožnilo zahrát si jen pár malých filmových a divadelních rolí. Zemřel po krátkém pobytu v bohnické psychiatrické léčebně 16. února 1996.
MILOŠ KOPECKÝ (1922-1996) Milenky a manželky
Patřil k nejvýraznějším osobnostem českého divadla a filmu druhé poloviny 20. století. Od 40. let účinkoval na mnoha pražských scénách - mimo jiné Tvar, Větrník, Národní divadlo, ABC, Semafor, Divadlo na Vinohradech. Hrál v téměř stovce filmů. Vystupoval ve více než sedmi stech televizních pořadů. Měl literární nadání: publikoval povídky a fejetony - mezi jeho hobby patřilo psaní dopisů. Byl také velkým čtenářem s neutuchající celoživotní touhou po vzdělávání. „Stačilo mu přečíst jednu kapitolu z Junga, aby zahovořil jako přední jungolog,“ obdivně vzpomíná Jiřina Jirásková. A konečně dokázal být neodolatelným společníkem. „Navodil situace a hovor jako žádný jiný muž!“ říká Věra Chytilová.
„Milošův obrovský romantismus potřeboval mnohost žen, a když v té mnohosti některou našel, šlo o absolutní vztahy. To nebyly vztahy po třech vodkách, na to byl příliš noblesní - a nebojím se říci - ušlechtilý. Tohle nikterak nemluví proti jeho ženě Janě, která vyplňovala praktickou část jeho života. To, že spolu žili tak dlouho, svědčí o jejich hlubokém vztahu,“ říká hercův přítel Vladimír Vodička, bývalý ředitel Divadla Na zábradlí. Oficiálně se Miloš Kopecký oženil čtyřikrát, ale on sám v mnohých rozhovorech prohlásil, že byl ženatý pětkrát. Pakliže by tomu tak bylo, první svatbu měl ve válce a za choť pojal svou sestřenici Evu Grimmovou, jež se pak nevrátila z koncentračního tábora - tuhle záhadu se však už asi nikdy nepodaří osvětlit. V roce 1945 se oženil se Stellou Zázvorkovou, kolegyní z Divadla Větrník, ale po narození dcery Jany Kateřiny vydrželo manželství jen něco přes rok. Začátkem padesátých let si vzal Kateřinu Soukupovou, krásnou řidičku tramvaje, avšak ani tenhle svazek nevydržel dlouho. Potom poznal Milenu Le Breux, ženu svého kolegy v Divadle E. F. Buriana. V jejím bytě na Malé Straně bydlel sedm let, byť jejich milostný vztah trval pouze půl roku. „Stali se z nás kamarádi,“ vzpomíná paní Milena. „Miloš si sem vodil slečny, mimo jiné i krásnou Věru Chytilovou. Jednou spolu soutěžili, kdo napíše lépe povídku na dané téma. Dělala jsem arbitra a po zásluze přisoudila vítězství Věře. Milošovi to nebylo moc po chuti.“ Po rozchodu s Chytilovou se Miloš Kopecký oženil potřetí: v roce 1963 se jeho vyvolenou stala Jana Lichtenbergová, tanečnice v baru Alhambra. O jejich svatbě v hotelu Jalta mluvila Praha možná déle, než toto manželství trvalo. Teprve až čtvrtý pokus, v roce 1966, slavil úspěch: s půvabnou Janou Křečkovou, členkou baletu Divadla ABC, žil třicet let. Nicméně ani poté se ve vztazích k ženám nemírnil. K jeho dalším „fatálním láskám“ patřila zdravotní sestra Dagmar a televizní hlasatelka Anna Wetlinská. Oboustranně obohacující přátelství, avšak kupodivu Erotem nedotčené, udržoval se spisovatelkou Martou Kadlečíkovou, přítelkyní Jiřího Muchy. „Brzy jsem uvažovala o rozvodu,“ vzpomíná paní Jana. „Ale Milda mi vysvětloval, že je šťastný - má domov, mne, malou Barboru a miluje nás! Říkal: 'Byl jsme vždycky do světa a na holky. To potřebuju pro své psychické zdraví a pro svou práci jako vzduch nebo slunce!' Jinak mu na rodině záleželo a staral se o ni vzorně, tak jsem se přizpůsobila. Měla jsem ho stále ráda a kromě toho tu byly jeho deprese. Už kvůli nim bych ho neopustila!“
 Roli doktora Štrosmajera napsal Jaroslav Dietl přímo pro Miloše Kopeckého (na snímku s Ladislavem Chudíkem). |
