Celé těhotenství jsem prožívala zcela bezproblémově. S nadsázkou by se dalo říct, že kdyby malý usilovně nekopal, tak jsem ani nevěděla, že jsem těhotná.
VŠECHNY VAŠE PŘÍBĚHY ČTĚTE ZDE
I proto jsem si celých devět měsíců opravdu užívala a nad samotným porodem vůbec nepřemýšlela. Termín poradu jsem dle ultrazvuku měla stanoven na své narozeniny 27.2., ale Vládíkovi se na svět ještě nechtělo.
S přibývajícími dny jsem už přeci jen začínala být nervóznější a hlavně mě začínaly přivádět k šílenství poznámky typu: "Ty jsi ještě celá?".... Po deseti dnech přenášení doktoři rozhodli, že mám nastoupit do nemocnice. Ten den ráno jsem doma uklidila ještě celý byt a v deset hodin mě manžel odvezl do porodnice.
Moje nálada jakožto prvorodičky byla na bodu mrazu - jednak jsem byla zdrcená z myšlenky, že jdu do nemocnice, protože jsem v ní nikdy ještě být nemusela, a pak ten strašně zvláštní pocit, že tam jedete proto, aby ten nový život, který ve vás dříme, vyhnali ven.
Po příjezdu do porodnice mě napojili na ozvy, vyšetřili plodovou vodu, zavedli tabletku, která měla pomoct s rozběhnutím porodu a manžela poslali domů. Asi do půl hodiny jsem začala cítit slabé nepravidelné kontrakce. V půl čtvrté odpoledne za mnou manžel na chvíli přijel - to už byly kontrakce silnější, ale stále nepravidelné a navíc mi stále stoupala teplota. Mezitím vedle na porodním sálu rodila jiná prvorodička a já si začala porpvé v duchu říkat: "Tohle přeci nemůžu nikdy zvládnout". V sedm hodin večer (kdy jsem byla otevřena na dva centimetry) mi doktorka píchla plodovou vodu a pak to začalo.
Kontrakce se stupňovaly, a tak jsem střídala sezení na balonu, sprchu a hlavně jsem s čím dál větší šilou "drtila" ruku manžela, který za mnou dorazil ve čvrt na devět večer. V hlavě se mi zase honilo tisíce myšlenek, které jsem se snažila zahánět pravidelným dýcháním, "bořením" hlavy do manželovy hrudi a snahou poslechnout sestřičku, která mi neustále opakovala: "Ještě maminko netlačte, až vám řeknu.".
Neustále jsem sledovala hodiny na stěně a říkala si: "Jak dlouho ještě?" a ničila mě představa, když mi sestřička říkala, že to vypadá až po půlnoci. Ta představa mě asi natolik vyděsila a zároveň stimulovala, že během pár minut musela sestřička přivolat doktorku a nám se ve 23:52 hod. narodil prvorozený syn (49 cm, 2850 g) ... Ačkoliv jsem měla zadní plodovou vodu zelenou, Vládík byl zcela v pořádku a Agpar skóre měl 10, 10, 10. Hned po ošetření (kterému tatínek mohl přihlížet a také ho zdokumentovat) mi malého přinesli a přiložili k prsu. Díval se na mě s očima dokořán, ani nemukl a mně tekly slzy štěstí a v hlavě běželo zase tolik myšlenek. Mezitím mě doktorka zašila a já byla natolik zaujatá tím malým uzlíčkem štěstí, že jsem to vůbec nevnímala.
Pak malého odnesli, já zůstala ještě hodinu ležet na sále a manžel byl stále se mnou, a tak jsme spolu mohli sdílet ty neopakovatelné a nepopsatelné chvíle štěstí.
Dnes už vím, že na ten pocit, kdy jsem malého poprvé uslyšela zakřičet a v manželových očích uviděla slzy štěstí, nikdy nezapomenu. Byl to pro mě ten nejsilnější zážitek v životě. Taky už vím, že za rok za dva pořídíme Vládikovi sestřičku nebo bratříčka (ale kdyby se mě na to někdo zeptal na porodním sále, tak mu řeknu už NIKDY).
Taky vím, že budu chtít manžela opět u porodu, protože byl pro mě neuvěřitelnou oporou a on sám je nesmírně rád, že u toho zázraku zrození mohl být. A taky vím, že půjdu rodit do stejné porodnice, protože přístup sestřiček a lékářů byl úžasný a já jsem jim všem moc vděčná za péči, kterou nám věnovali. Jediné, co už dnes nevím, je to, jaké jsem vlastně prožívala bolesti a jak moc jsem se cítila vyčerpaně - prostě už si je dnes nedokážu vybavit, jsou pryč. A tak to má asi být.
| JAK JSEM RODILA? Napište nám. Vybrané příběhy oceníme knihou z nakladatelství Zoner Press z edice Encyklopedie ženy. |
