Muž sice podniká jako programátor, ale práce má málo. Ne proto, že by neměl nabídky, to rozhodně ne. Jenom je prostě líný a pracovat ho nebaví.
Na druhou stranu ale díky svému odporu k práci a díky tomu, že tráví spoustu času nicneděláním doma, může se více věnovat výchově naší dcery. Na první pohled to tak vypadá. Ale na stranu druhou mám právě z jeho výchovy obavy. Je totiž poměrně přísný. Anebo jeho přísnost už hraničí s týráním dětí?
Často, zejména poslední dobou, Esterku fyzicky trestá. Pokud dítě zlobí, souhlasím s tím, že jedna facka neuškodí. V našem případě se ale o jednu facku za zlobení nejedná. Trestá ji zejména za špatné školní známky, přičemž za špatnou považuje už trojku.
Nedávno dostala dvě trojky v jeden den, za což utržila od manžela celkem deset ran vařečkou na zadek. Po trestu následovalo povinné učení, pochopitelně pod manželovým přímým dohledem. Vypadalo to celé tedy tak, že sotva si dcerka utřela ubrečené oči po výprasku, musela zasednout ke stolu a počítat jeden příklad za druhým. On nad ní celou dobu stál nebo seděl o kousek vedle a hlídal, aby se nezačala náhodou věnovat něčemu jinému. Podobných situací je u nás více, téměř každý týden se děje něco podobného.
A každý domácí úkol jí samozřejmě také kontroluje. Před ohlášenými písemkami ji večer zkouší. Jako matka bych mohla být ráda, že se dceři věnuje, ale ono ani to zkoušení neprobíhá v klidu. Často na Esterku křičí a občas přiletí zase nějaká ta facka, pokud holka něco neví.
Dalším jeho "oblíbeným" důvodem k fyzickému trestání je nepořádek, ať už v dětském pokoji nebo třeba v obýváku či kuchyni. Protože já nejsem přes den moc doma, spoléhá manžel na to, že se o pořádek postará naše teprve dvanáctiletá dcera. Samozřejmě, že je dobré naučit dítě pořádku, ale nutit k tomu fyzickými tresty a vyhrožováním? Nehledě na to, že většinu nepořádku v kuchyni a obýváku dělá právě on. Odmítá po sobě umývat nádobí nebo například sklízet věci ze stolu. Tvrdí, že je to ženská práce.
Ale potom, když bylo potřeba opravit plot okolo předzahrádky, pomáhat mu musela práce naše holčička. Copak si nemohl říct třeba nějakému kamarádovi? Nebo poprosit souseda?
Esterka mlčí, je to tichá dívka a nikdy si na nic nestěžuje. Ale párkrát jsem ji večer slyšela, jak před spaním pláče. Nechci se s ní o tom moc bavit, abych jí tresty nepřipomínala. Když jsme spolu jenom my dvě samy, snažím se jí všechno vynahradit. Chovám se k ní jako kamarádka, beru ji do kina nebo na nákupy, hrajeme karty nebo si povídáme o tom, co ji baví: o módě, kosmetice, nových hudebních skupinách, které, přiznám se, mně už nic neříkají.
Manžel s ní občas jede na výlet na kole nebo ji vezme na zmrzlinu. Nemyslím si tedy, že by ji neměl rád. Ale chce, aby všechno bylo přesně tak, jak on požaduje. A pokud to tak není nebo se něco holce nepovede, dokáže být hodně krutý.
Několikrát jsem s Milanem o problému výchovy naší jediné dcery mluvila, ale on neustále argumentuje tím, že netrestá zbytečně. Pokaždé má prý jasný důvod a pokaždé je to kvůli tomu, aby z Ester jednou byla, podle jeho slov, úspěšná a poctivá ženská, která to v životě někam dotáhne. Já osobně se ale bojím pravého opaku.
Mám pocit, že neustálými nadávkami a tělesnými tresty snižuje její sebevědomí. Dostat trojku z diktátu nebo matematických rovnic podle mně ještě není důvod k tomu, aby musela celý večer poslouchat, jak je blbá.
Navíc je holka v pubertě, což považuji za věk, kdy chtějí holky vypadat hezky a upraveně. Ale jak může být pak spokojená se svým vzhledem, když má každou chvíli nějakou modřinu?
Nevím, co bych s tím měla dělat. Je takovýto přístup v pořádku, nebo to už stojí za hranicí tolerovaných výchovných prostředků? Kde je vlastně ona hranice mezi přísným otcem a tyranem? Prosím, poraďte mi.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 čtvrtek 21. srpna 2008. Anketa je uzavřena.
