Na druhého působíme komplexně, počínaje tím, jak se tváříme, co říkáme, jak reagujeme, jakým tónem hovoříme, až po to, jak se chováme. V milostných vztazích, založených na citech, je toto působení daleko silnější než například v práci a dalších formách mezilidských vztahů.
I měření sil zde má svá specifika. Ženy dávají najevo, že nejsou hned k mání, že o ně muž musí nejdřív trochu bojovat... Nepatří to snad k normálnímu „repertoáru“?
Která z žen nezná například taktizování s tím, kdy odpovědět na jeho SMS? Při kolikátém zazvonění mu vzít telefon? Sice jde také o manipulaci, ale může hrát pozitivní roli. Zkušené ženy přece vědí, že muž potřebuje nažhavit lovecký instinkt. Ano, je to tak: snadno dosažitelné ženy muže nudí. Třeba ty, co píší hned ráno po schůzce jako první. Ale vtip spočívá v tom, že všechno má své meze. Nechávat někoho na schůzce schválně hodinu čekat jen tak z principu, aby pocítil převahu, není zrovna moc fér. Zesměšňování partnerky či partnera před společnými známými jde ještě dál.
Nabízí se tedy otázka: kde je ta pomyslná hranice mezi zdravým a patologickým? Mezi tím, co ještě slouží dobrému účelu a co ho už popírá?
„Zátěží se mocenské hrátky stávají tehdy, jsou-li jednostranné nebo extrémní,“ tvrdí psycholog Wolfgang Kruger. „Stanou-li se předmětem mocenského boje základní kameny vztahu - věrnost, blízkost, sex nebo důvěra, je to víc zničující než prospěšné. Hluboce zraněná duše si přeje, aby trpěl i ten druhý, takže zasazuje další rány - cíleným popichováním, demonstrací lhostejnosti, represemi, odepřením lásky.“
I rovnováha se může vychýlit
Vymezit se vůči partnerovi potřebujeme pro zachování vlastní identity, zdravého sebevědomí, prosazení vlastních představ o soužití. Kdybychom se zcela rozpustili ve vztahu, nejen že bychom ztratili své já, ale partner by si nás nejspíš brzy přestal vážit. Ženám se doporučuje projevovat vlastní názory hned na začátku známosti. Neměly by se partnerovi přizpůsobovat ze strachu, aby o něj nepřišly. Jakmile se určitý mechanismus zaběhne, těžko se později mění.
Ale i tam, kde to dlouho fungovalo (alespoň zdánlivě) bez mocenských hrátek, může se rovnováha snadno vychýlit a vztah skončí destrukcí.
Markéta se v pětadvaceti letech vdávala z velké lásky. Vzájemně se s manželem milovali, podporovali na studiích, společně zvládali péči o dvě děti. Nepamatuje si, že by mezi nimi docházelo ke konfliktům, kdo z koho. Všechno se vyvíjelo pohodově - do té doby, než se její manžel stal ředitelem. Přála mu to, tolik se pro firmu angažoval. Optimismus ji však brzy přešel. Spolu s novým postem manžel navázal nové kontakty, převzal nové aktivity a hodnoty. Volný čas nyní trávil se společníky na golfu nebo na rybolovu v Norsku. Dříve se mu Markétina postava líbila, teď začal trousit kousavé poznámky o její váze. Chtěl, aby přestala pracovat a zůstala doma. Najednou ho nepoznávala. Nejdříve trpěla, ale teď mu to vrací: ironií, jízlivostmi. Je přece v právu. On si začal.
Tiché mocenské boje se dle psychologa Krügera vedou v každém vztahu. Za zničující považuje stav bez respektu, kdy se bojuje o nadvládu uplatňovanou k trýznění partnera a kdy chce jeden druhému „něco oplatit“. Dle jeho názoru se většina mocenských bojů odehrává na nevědomé úrovni, tyto vzorce chování prý pocházejí z výchovy, z prostředí, kde člověk vyrůstal.
Jak mocenský boj ve vztahu zvládnout
Tady je asi nejdůležitější zapojit rozum a uvědomit si, co se děje. Víc než na partnera se soustředit na vlastní aktivity, koníčky. Odreagovat se, zklidnit mysl, nechat ho (pokud někam uniká). Ať přijde sám, až mu to dojde. Nepřilévat olej do ohně, být nad věcí. Pokus o vtip může lámat hroty jedovatým šípům. Dělá partner manipulativní nátlak? Zkuste čelit konstruktivním přístupem a zdravým sebevědomím. Pokud nic z toho nepomáhá, je lepší se obrátit na terapeuta.
