Jak dlouho žijete v Libanonu?
Jsem v Libanonu již 38 let, tedy dlouho.
Když jste odešla do Libanonu, zuřila tam občanská válka, jak jste to snášela?
Každá válka je velmi smutná a depresivní. Válečným konfliktem se nikdy nic nevyřešilo. Situace v Libanonu je dodnes na hraně. Na severu je to špatné v Sýrii, na jihu zase v Izraeli. S tímto se ale v Libanonu dá naučit žít. Paradoxně mi válečný konflikt pomohl zakonzervovat se a koncentrovat se pouze na svou práci. Když zuřila válka, nedalo se nikam chodit, nebylo jak se rozptýlit. Trávila jsem v dílnách deset až dvanáct hodin denně. Měla jsem velké štěstí, že jsem dostávala zakázky z jiných zemí, například z Perského zálivu. Díky tomu jsem se tedy mohla seberealizovat a zároveň pomáhat ostatním, kteří byli ve špatné situaci. V Libanonu jsem svou prací za války živila mnoho rodin.
Libanon byl v minulosti francouzskou kolonií a francouzský styl se na něm výrazně podepsal. Jste tímto stylem inspirována?
Je pravda, že v Libanonu je francouzská kolonizace velmi patrná. Většina Libanonců mluví francouzsky. Já sama jsem se tam francouzsky naučila. Mám velmi ráda francouzský styl, ale nejsem ovlivněna pouze Francií. Inspiruji se životem a různými situacemi, které mě potkávají, a také uměním. Jednu kolekci, kterou mám ráda, jsem navrhla v kubistickém duchu. Velmi mě také v tvorbě posunul František Kupka nebo architektka Zaha Hadid, se kterou jsme se domlouvaly na setkání.
Kterými jazyky se v Libanonu mluví kromě francouzštiny?
V Libanonu se mísí nejméně tři jazyky. Ve všech rodinách se běžně mluví francouzsko-anglicko-arabsky.
Naučila jste se arabsky?
Bratr mého muže mě učil arabsky, ale nikdy jsem se nenaučila psát zprava doleva. Arabská písmenka bych raději malovala, než se je učila. Byla jsem nepozorný žák. Naučila jsem se hovorovou arabštinu, ale neumím arabsky psát.
Jací jsou Libanonci?
Libanonci mají dá se říci francouzský životní styl. Jsou velmi uvolnění. Libanonské ženy mají šarm, jsou odvážné a sebevědomé. Umějí si dopřát exkluzivitu, mají rády unikátnost a jsou, dalo by se říci nekonvenční.
Jsou Libanonci pohostinný národ?
Dáte si pivo na prvním rohu v kavárně a dostanete k tomu oříšky, mrkev, okurku. V Libanonu vládne uvolněnost a pohostinnost.
O arabských národech je známo, že si velmi úzkostlivě střeží své soukromí, jak je to v Libanonu?
Libanonci velmi rádi zvou ostatní do svého soukromí. Pořádají úžasné prezentační večeře, kde se nejenom dobře obléknou, ale reprezentuje je i perfektně připravené jídlo a velmi dbají na stolování.
Z toho, co popisujete, jsou Libanonci přátelští lidé. Bylo tedy snadné se mezi ně začlenit?
Libanonci milují nekonvenčnost. Byla jsem zrzavá, měla jsem bílou pleť a zelené oči a ještě k tomu jsem byla návrhářka. Libanonci se o mě a o mou práci opravdu zajímali.
V čem spatřujete nejvýraznější rozdíl mezi Libanonem a Českou republikou?
Libanonci jsou velmi sebevědomý národ, jsou velmi sdílní a vstřícní všem novotám. Umí si života opravdu užívat. Tohle v Česku není, Češi nejsou uvolnění. O tom jsem napsala dvě knihy, kde srovnávám kultury a jejich myšlení.
V Libanonu se mísí dva hlavní náboženské proudy, muslimové a křesťané. Nakupují u vás i muslimské ženy?
Muslimské ženy u mě nakupují více. Díky mé práci jsem se dostala do prostředí perských paláců a rezidencí magnátů. Dostala jsem se do Arabských emirátů, Kuvajtu a Saúdské Arábie, kde jsou mé klientky muslimky.
Střet dvou náboženství vyvolává v České republice velké diskuse a obavy, jak tyto dva světy fungují v Libanonu?
Ano, v Libanonu se střetávají dvě náboženství, Orient a křesťanství a myslím si, že to je úžasné podhoubí k osobnímu růstu. To střetávání dvou náboženství podněcuje lidi k jakési soutěživosti. Ukaž, co umíš, ukaž v čem jsi lepší, ukaž v čem vynikáš. Muslimky si k vašemu překvapení například v televizních pořadech dopřávají ještě větší okázalost než křesťanky, co se týká například oblečení.
Takže libanonské ženy nenosí burku?
Libanon je velmi výjimečný stát mezi ostatními arabsky mluvícími zeměmi. Je avantgardní, velmi progresivní, umí rychle reagovat na jakékoliv inovace. V Libanonu ženy nechodí zahalené. Naopak. Pouze v určitých oblastech Libanonu se ženy zahalují. V Bejrútu ženu v burce nepotkáte, tam snad ani neví, co to burka je.
Libanon je tedy otevřenou a moderní zemí?
Libanon je země, která má za sebou tisíciletou civilizaci, silnou směsici kultur, náboženství a etnik. Je civilizací s vysokým stupněm vytříbenosti a tolerance vůči různým zvykům. O Libanonu se dá říci, že je lídrem ostatních arabských zemí, je to velmi atraktivní země. Konají se tu nejrůznější festivaly. Hudební, baletní, divadelní soutěže (Academy Star), kterých se účastní všechny arabské země. To vše se odtud vysílá do celého světa.
Podle vás má člověk kořeny tam, kde prožil své dětství. Jaké bylo vaše dětství?
Moje dětství bylo úžasné. Dodnes ve mně zůstává vztah k přírodě a k uvolněnosti. Dětství mi dalo obrovský smysl pro improvizaci. Jako děti jsme musely umět udělat večeři, nasekat trávu králíkům a tak dále. Žily jsme na venkově a já jsem se už jako dítě uměla postarat sama o sebe. To je, myslím si, největší vklad do života, jaký dítě může dostat. Když přijedu k nejmocnějším lidem s největšími nároky, tak musím umět ihned improvizovat, reagovat na jejich požadavky. Ukážu jim stovky mých prezentačních návrhů a výšivek. Pokud si nevyberou, sedneme si spolu a dostaneme se k novému návrhu. Jednou si třeba zákaznice přála šaty inspirované vinnou révou, jindy Odettou z labutího jezera od Čajkovského. Tato společnost vás mnohdy opravdu překvapí a vy musíte být připravená.
Jak jste vnímala pád komunismu v tehdejším Československu?
Velmi jsem to prožívala. V noci jsem si naladila Svobodnou Evropu v rádiu a najednou jsem cítila obrovskou změnu. V době, kdy jsem z tehdejšího Československa odcházela, bylo vše takové šedé a bylo tady smutno, lidé nebyli šťastní. Byli bez jiskry a bez naděje. Moc jsem fandila a těšila jsem se, že budu moci do mojí země přijet ukázat mou tvorbu.
Kdy jste se do své domoviny po pádu komunismu vydala?
Hned na Vánoce jsem vyrazila domů. Setkala jsem se se svými přáteli, výtvarníky, herci, s rodinou. Prožívala jsem tu úžasnou přátelskou atmosféru plnou entuziasmu a touhy po svobodě. Najednou byli všichni velmi uvolnění a soudržní.
Před pádem komunismu jste jezdila domů?
Velmi málo, tak jednou za dva roky. Výjimečnost dosažená v zahraničí se v mé domovině nepodporovala. Jezdila jsem sem za rodinou, odpočinout si, odreagovat se. Miluji pobíhat jen tak po lese, je to velmi uvolňující. Také ráda sbírám houby, v Libanonu nejsou lesy a houby tam nerostou a my je milujeme.
Jak vypadala vaše první módní přehlídka po pádu komunismu v tehdejším Československu?
Vzpomínám na to moc ráda, jsou to hřejivé vzpomínky. Po revoluci jsem měla svou první módní přehlídku na Žofíně, po patnácti letech, kdy jsem fungovala v Libanonu. Moji rodiče vůbec netušili, jak moje tvorba vypadá. Lidé vestoje tleskali a tatínek mi se slzami v očích podával kytičku. To nahradí všechno to špatné, co jsem v Libanonu zažila.
Kde jste vzala peníze na otevření módního salonu na hlavní třídě v Bejrútu?
Můj muž řídil velkou firmu v Saúdské Arábii a přál si, abych s ním do Saúdské Arábie odešla. Já jsem se ovšem na komunistický pas do Saúdské Arábie nedostala. Jedinou šancí bylo, že se můj muž vrátí do Libanonu a splní mi můj sen v podobě módního salonu. Můj Makram mi umožnil tvořit a seberealizovat se v zemi, která mě hned prvním vykročením z letadla oslovila úžasnými možnostmi. Libanon voní a je uvolněný. Manžel mi dal finanční základ a další část financí jsme si půjčili, především na dekoraci salonu, protože jeho otevření muselo být velkolepé. Salon projektoval úžasný architekt. Na moji první módní show přišla nejrůznější média, státní i soukromé televize. Byla jsem Evropanka, která má tu odvahu otevřít designové studio v tak krutých válečných podmínkách v Libanonu. Ohromně mě všichni podporovali.
Váš muž je křesťan?
Můj muž je muslim, ale doma velím já (smích).
Tvrdíte, že právě Libanon vám umožnil dosáhnout úspěchu. V čem konkrétně toto tvrzení spočívá?
Libanonci dychtí po unikátnosti. První prezentace mé přehlídky se kompletně vyprodala. Libanonské ženy chtějí být výjimečné a upravené. I moje švadleny jsou upravené. Když odcházejí po práci z dílny, málem je nepoznám.
Čím to je, že je vaše tvorba je výjimečná?
Vždy jsem se snažila přijít s něčím novým, překvapit, inovovat a zároveň dokonale řemeslně zpracovat. Daří se mi spojit a povýšit zdánlivě nespojitelné. Moje tvorba je rozpoznatelná tím, že mnohé autorské materiály, ať již originálně malované, nebo digitálně zreprodukované, mají můj osobní podpis. Základem úspěchu je umět rychle reagovat. Neřídím se žádnými trendy, chci být výjimečná v tom, co dělám. Vždycky jsem chtěla vyčnívat z davu. A vždy jsem vyčnívala, už v mládí na pionýrských táborech jsem byla předseda (smích).
Jak jste se dostala k zakázkám pro mocné a majetné lidi?
Byla tam obrovská poptávka. Co jsem naskicovala, to objednávali. Dávali mi výzvy a dali mi šanci. První svatební šaty jsem šila pro dceru ministra, to byla velká výzva. Šaty vidělo hodně důležitých lidí a moje klientela začala stoupat do vyšších kruhů. Šili jsme pro manželku prezidenta. Začalo se opravdu dařit. V roce 1984 se mou zákaznicí stala manželka úspěšného architekta, který projektoval budovy v Perském zálivu a ona mě představila první ženě petrolejového magnáta v Abú Dhabí. Ta mě uvedla do paláce k první dceři lídra Spojených Emirátů a od té doby tam již přes 30 let létám pravidelně pro objednávky nejen svatebních a zásnubních šatů, ale i večerních modelů. Dnes si objednávají i z mých kolekcí, které vznikly pro pražský butik.
Blanka Matragi
|
Jste velmi úspěšná, potkaly vás i velké pády?
Viděla jsem, jak mé kuchařce zastřelili syna. Zbloudilá kulka ho zastihla na balkoně. Velmi zdrcující bylo, když zabili manžela mé švadleny. To pro mě byly nejkrutější okamžiky mého života. Několikrát kulky zasáhly a rozbily okna v našem ateliéru a salonu. Byla to beznaděj. Ale krutá realita vás může posunout i dál. Musíte v sobě najít sílu a nenechat se srazit na kolena. Díky negativním událostem se můžete stát silnějšími. Jeden z mých nejkrutějších pádů ovšem byla smrt mých rodičů. To mi vzalo mnoho energie.
Jak vnímáte dnešní dobu? Připadá vám, že lidé jsou méně šťastní?
Lidé se dříve uměli víc bavit. Pořádaly se společné večeře. My jsme měli v roce 1962 ve Světlé nad Sázavou jako první televizi a půlka vesnice se k nám chodila na tu televizi dívat. Scházeli jsme se a povídalo se. V dnešní době vás sociální sítě informují o všem, co se děje ve světě, a soukromá komunikace se vytrácí. Základem štěstí je komunita, která má společné téma. Do Česka jsem zvaná na spoustu nejrůznějších akcí, ale přijdu tam a i mezi stovkou lidí se cítím sama. Všichni se fotografují, aby sdíleli na sociálních sítích, jak ohromně se baví. Podstata těchto společenských setkání spojená se zábavou a výměnou názorů se vytrácí.
Kam se lidé mohou na vaši tvorbu přijít podívat, případně se s vámi osobně setkat?
Mám celoroční výstavu v Praze v Obecním domě a každý je vítán. Je zde zmapována celá má tvorba. Zhruba jednou za dva měsíce na výstavě osobně provádím návštěvníky s podrobným výkladem. Jsou zde k vidění vzácné šaty z královských paláců, které mi zákazníci darovali právě pro účel jejich vystavení. Na výstavu jezdí lidé z celého světa, taktéž z Libanonu a arabských zemí.
