Obezita a nemoci s ní spojené nenarostly ve 20. století v době rozšíření osvětlení, ale v době rozšíření cukrů ve stravě (bílá mouka, bílý cukr atd.). Tam lze pozorovat strmý nárůst problémů. Zejména pak kampaň proti tuku tlačící nám do žaludků místo nich cukry.

Jenže příčina této zásadní změny jídelníčku (směrem od masa k moučným jídlům) leží v docela hluboké historii, konkrétně u 30leté války a z ní vyplývajícího nedostatku (a fakt je, že obézních lidí výrazněji přibývá až po ní -- je to výrazně vidět např. na výtvarných dílech, ta proměna fyzické konstituce portrétovaných osob).

Takže vlastně jde původně o "obezitu z nedostatku", což může vypadat jako paradox (nicméně není od věci připomenout, že i dnes se ukazuje, že obezita ohrožuje spíše chudší lidi -- kteří kvalitu nahrazují množstvím).

Od té doby už se evropský jídelníček nikdy nevrátil ke své dřívější podobě (asi vinou obyčejné setrvačnosti, neb ten nedostatek trval několik generací) -- maso začalo být považováno za luxus, postupně i za nezdravý luxus. Zajímavě se o těchto jevech píše např. v knize M. Beranové "Jídlo a pití v pravěku a ve středověku".

Jezte, když máte hlad. Až se najíte, přestaňte.

Ha, přesně tohle jsem chtěla napsat taky.

Někdy mi přijde, že už jsme pěkně zpitomělí, když i na tak základní životní záležitost, jako je stravování, potřebujeme "návod". Když mám hlad, najím se; když mám dost, přestanu jíst (aspoň já tedy nesnáším pocit plného žaludku, tu těžkost; takže jím do "polosyta").

Osobně to tak dělám odjakživa, a nikdy jsem ani vzdáleně neměla nadváhu ani žádné zažívací problémy. Ale možná je to tím, že jsem vždy byla spíše "líná jíst", že jídlo beru jako celkem nudnou nutnost, která mě odvolává od mnohem poutavějších činností.

Rikala mi to matka, ze mam jist naposledy do 21. Reknete sami, kdyz jste na nocni uz byste vydrzeli do jejiho konce bez kusu zvance?

Ona i samotná noční je narušením biorytmů a pro tělo velká zátěž. Ikdyž má člověk pocit, že už si tělo zvyklo