Do cíle už to je jenom kousek, pár stovek, možná desítek metrů. Přesto je cíl ještě relativně dlouho nedosažitelný. Cestu za cílovou čáru zablokovaly davy běžců přede mnou. Pomalu se sunu dopředu a nervózně sleduju čas na hodinkách.
Zatímco 1. září v Praze se na start desetikilometrového závodu postavilo 6,5 tisíce většinou amatérských běžců, v izraelském hlavním městě to o dva měsíce později bylo víc než třikrát tolik, zhruba 20 tisíc. Nekonečný had běžců zaplnil ulice Tel Avivu a cílovou rovinku ucpal jako špunt, který se jen pomalu vytahuje z lahve.
V Praze pod nulou, v Izraeli přes třicet
Ale vraťme se na začátek. V Praze na konci října nečekaně napadl první sníh, teplota klesla pár stupňů pod nulu a naše minivýprava letěla do Izraele, kde teplota stoupala nad třicítku. Teplotní rozdíl asi 40 stupňů, navíc posun času o hodinu a jen jeden den na aklimatizaci.
Do Tel Avivu přilétáme v pondělí odpoledne. Ten den už nestíháme nic jiného než krátkou procházku po pobřeží, večeři a pak už jen odpočinek v hotelovém pokoji. Druhý den v sedm ráno vybíháme na pláž na aspoň nějaký trénink. Napřed si dáme rozcvičku a pak několikakilometrový výklus podél moře.
Odpočíváme na pláži. V Praze lidé vytahují zimní bundy, tady se vysvlékáme do plavek a chladíme si rozpálená těla v krásně čistém moři.
Ani v noci se nijak zvlášť neochladí, teplota neklesá pod pětadvacet. Pro amatérského běžce ze střední Evropy nic moc, musíme si dát pozor na dehydrataci. K snídani i obědu si vybíráme jídla s vyšším podílem sacharidů, aby tělo mělo při závodě z čeho brát.
Která z nás si vylepší čas?
Čtenářka Romana je zkušená sportovkyně. Běhá už několik let, sportu se ale věnuje celý život. Přivydělává si i jako cvičitelka.
"Běhám skutečně docela dlouho, ale pravidelněji poslední dva roky, od jara do podzimu se snažím běhat pravidelně, tak třikrát do týdne, v zimě bohužel přestávám, ale chci to změnit. Běh mi přináší odpočinek a relax, únik od starostí všedního dne, vzdálenost je různá od dvou do pěti kilometrů, ale když se připravuji na závod, vzdálenosti přizpůsobuji délce tratě," říká Romana, která We Run Prague zvládla za těsně po 54 minut. A běžela už i půlmaraton.
Já sice běhám rekreačně už zhruba tři roky, ale s malými dětmi nemám na sportování tolik času, kolik bych si představovala. V Praze jsem We Run dala za hodinu a tři minuty (reportáž čtěte zde).
V Tel Avivu jsem si chtěla svůj osobní traťový rekord zlepšit, ale vleklá viróza a rodinné povinnosti okolo dětí, které se vrátily do školy a školky, mi radikálně zkrátily čas na přípravu. A tak jsem místo třikrát týdně chodila běhat maximálně jednou. Do Tel Avivu jsem odjížděla s obavami, abych si v Izraeli neudělala ostudu a závod dokončila aspoň v "normálním" čase.
Závod odstartovala olympijská vítězka
Na start ve středu v noci přicházíme asi čtyři a půl hodiny před začátkem. Už při cestě z hotelu nás zdravila spousta diváků, byli bezprostřední a velmi příjemní, jako by v tu chvíli izraelská metropole nežila ničím jiným než Nike Nightrun Tel Aviv. Všude je také spoustu vojáků a vojaček (v Izraeli je vojenská služba povinná i pro ženy), bezpečnostní složky mají "pohotovost".
Protože máme relativně dost času, sedneme si ještě v kavárně a koukáme, jak se místo hemží příchozími běžci. Pozorujeme poslední přípravy a doplňujeme tekutiny. Teplota se drží stále kolem třicítky. Dvě hodiny před závodem se už Rabin Square uzavírá pro automobily. Projíždějí čisticí vozy a připravují silnici pro běžce. Podél cesty už dostavěli poslední zátarasy.
Na startu naši minivýpravu, sedmi lidí, kteří přicestovali jako výherci a organizátoři z Nike, rozdělí do startovních vln. Romana je v druhé vlně, která startuje ve čtvrt na devět. Já jsem ve třetí, takže start v půl deváté. Už před osmou večer, kdy vybíhá první vlna, jsou startovní boxy nacpané. Zmocňuje se mě nervozita a už se těším, až vyrazím.
Mnohatisícový zástup odstartovala několikanásobná olympijská vítězka, americká běžkyně Allyson Felixová. Romana se jde zařadit a já stále čekám. Po půl deváté konečně vyrážím. Předbíhá se těžko, čtyřproudá silnice je napěchovaná lidmi. Pozoruji čas na svých hodinkách a jsem na tom podobně jako v Praze. Vedro je ale nepříjemné, už po prvním kilometru mám pocit, že mi praskne hlava, ale běžím, co můžu a svůj vysněný čas si držím až do pátého kilometru.
Horko nám dává zabrat
Pak přichází únava, nohy těžknou a jen těžko se mi předbíhá, cítím, že trochu zpomaluji. Dva kopečky síly nepřidají, naopak poslední zbytky berou, pociťuji, že mi chybí dostatečný trénink a na teplo už nejsem zvyklá. Na druhé občerstvovačce okolo sedmého kilometru se polévám vodou, trochu se napiju a říkám si, že to už doběhnu, ale na hodinu to stačit nebude. Hudba, která je na každém kilometru mi dodává sílu a trochu zase zrychluji.
Cestou potkám několik slepých běžců s doprovodem. Všichni jim tleskají a fandí, přidávám se a obdivuji všechny kolem sebe. Není to jen o čase, je to o tom, něco dělat. Potkáte tu staré lidi, maminky s kočárkem, děti, ale i lidi s velkou nadváhou. Každý má svůj cíl, a to je obdivuhodné.
Nakonec vysílená, ale spokojená, že jsem to dokázala, dobíhám do cíle, i když nejde o klasický zrychlený závěr. Přede mnou jsou totiž další davy dobíhajících. Jsem šťastná, že to mám za sebou, dostávám medaili, vodu a zmrzlinu. Vysílená, ale v dobré náladě jdu hledat zbývající partu českých běžců.
Podobně je na tom se svými zážitky i Romana. "Závod se mi běžel dobře, v pohodě, ale kolem šestého kilometru jsem pociťovala, že zpomaluji," říká.
"Vybavuju si start, pak to, že jsme běželi přes dva mosty, po tříproudové silnici, na druhé straně jezdila normálně auta, a pak to, že na pravé straně byl nějaký židovský památník s trojramenným křížem, a potom park," popisuje. "Velmi mě podporovala celková atmosféra, lidé kolem, zkrátka tam byla hodně velká motivace."
Připadá jí, jako by závod trval chvilku. Tak příjemně se jí běželo, i když bylo horko.
"Trochu mi vadilo snad jen to, že na konci závodu nebylo občerstvení podle mých představ. Čekala jsem aspoň nějaké ovoce, banán, jablko a ne nanuk a jogurt," říká Romana. Tma jí "překážela" vlastně jen jednou: když trať zavedla běžce ze silnice na šotolinu, což nebylo dobře vidět.
Svůj čas se dozvídáme až druhý den. Já to mám za 1 hodinu 4 minuty a 1 sekundu. O pár vteřin horší než v Praze. Romana doběhla v čase 58 minut a 28 sekund, o čtyři minuty hůře. Ale zážitek byl pro nás obě o dost silnější. Noční běh v Tel Avivu má výjimečný náboj.
