K návštěvám vinařství patří většinou krátká exkurze. A tak mne Bettina Lobkowicz na úvod provádí mělnickými sklepy, hrdě ukazuje dubové sudy, stáčírnu, u vysokých tanků na kvašení a zrání vína se na chvíli zastaví. Některé nerezové válce jsou robustnější, jiné štíhlejší.
Když si všimnu stroje na plnění fóliových vaků v kartonových krabicích, takzvaných bag in box - ve světě oblíbený způsob prodeje vína, u nás zatím užívaný jen sporadicky - projeví smysl pro praktickou stránku věci: "Tak tohle miluju. Jsou na pět litrů, loni jsme jich naplnili 1 500 a je to výborný vynález. Málokdy vám v restauracích nabídnou skleničku dobrého vína, když nechcete celou lahev, máte smůlu. A třeba já, když jdu sama na večeři, si nedám sedmičku. A tohle je ideální, z boxu odtočí, kolik je potřeba, pod vakuem víno neztrácí kvalitu. Plním do nich i vína z barikových sudů. Občas sice slyším, že ta přece patří do lahví, ale já říkám "a proč by měla?".
Možná si lidé takové víno spojují s možnostmi uložení. Chtějí si dát lahev do sklepa...
Ale prosím vás, která tuzemská vína ležením nějak získají?! Ano, vína z velkých světových chateau určitě, ovšem ta naše běžně vyráběná nejsou na to, aby se ukládala, ale aby se pila. I když zrovna nedávno se mi stala legrační příhoda. Přišel mi e-mail z Paříže a pán psal, že byl s ženou v roce 1999 na víkend v Praze a že tu ochutnali naše víno Ludmilu. A zalíbila se jim tak, že si pár lahví koupili. Dali je do sklepa a teď je otevřeli. V tu chvíli jsem přestala číst a říkala si, Francouz, milovník vína, tak to bude teda průšvih! Čekala jsem, že mi ten člověk vynadá, ale on se rozplýval, jak to víno bylo báječné, a ptal se, zda máme tento ročník ještě ve sklepě, že by si pár lahví znovu vzal.
Myslíte, že nemohlo být dobré?
Pochybuji, že by mohlo vzbuzovat nějaké zvláštní nadšení. Říkala jsem si, že ten týden, který tu strávili, musel být asi hodně úžasný, jinak si to nedovedu vysvětlit.
Řada vinařství v Česku vidí svůj potenciál právě v tom, že lidé budou cestovat a ta jejich vína se jim zalíbí.
Naše víno nikdy nebude velké jako červené z Bordeaux, ale máme šanci udělat kvalitní regionální produkt, který může odrážet charakter místa a být zajímavý. Lidé, kteří chtějí poznávat něco nového, zdejšího, to mohou ocenit, tak se snažíme z toho, co máme k dispozici, udělat to nejlepší.
Jaké jsou šance letos? Tenhle rok je pro vinaře dost nepříznivý.
Za posledních deset let jsem poznala, že je těžké něco říkat, dokud není úplně sklizeno. A nikdy neplatí pro všechny odrůdy totéž. Například ročníky 2003 a 2006 byly výborné obecně, ale pro Modrý Portugal vůbec, to bylo zase skvělé v roce 2007, který byl průměrný pro jiné odrůdy. Když jdou kroupy, tak vinice jsou tak daleko od sebe, že to třeba chytne jednu, ale další už ne. Málokdy přijdete o celou úrodu. Loni jsme mysleli, že to bude katastrofální, a nebylo. Letos si to myslíme taky a vypadá to hodně špatně, byl to velmi proměnlivý rok, ale třeba to ještě nebude tak zoufalé. A taky uvidíme, jak se nám bude dařit ve sklepě. Ale co už je jasné, rozhodně těch vín nebude moc.
Zatím stále ještě sklízíte. Co bych musela umět, kdybych u vás chtěla pracovat na vinici? Poznala byste, zda jsem šikovná?
O šikovnost ani nejde. Jdete ve skupině, která vás tlačí k výkonu. Máme tu například jednu paní, která tu byla asi 25 let přede mnou. Dnes je v důchodu, ale pořád s námi chodí sklízet a žene skupinu tak, že není šance na ulejvání.
A co všechno bych potřebovala?
Dobré boty. I když musím říci, ačkoliv vás nechci podceňovat, že lidé mají obecně trochu iluze, pokud jde o vinobraní. Ale hrozny nejsou v ideální výšce na ustřižení, rostou nízko, celý den jste ohnutá, někdy je zima, prší, je horko. Vypadá to romanticky, ale je to strašná dřina. A já nepotřebuju lidi, kteří jeden den řeknou "my bychom u vás pracovali" a druhý nepřijdou.
Jsem vytrvalá. Kolik bych si vydělala?
Tak kolem 80 korun na hodinu, ale je to hodně rozdílné. Pokud sbíráte například Müller Thurgau, máte kýbl hned, ale pak máte třeba Rulandské modré, a to je jeden hrozen tam, druhý támhle.
Vy chodíte pracovat na vinici?
Občas ano. Ideální počet je pětadvacet lidí, ty nabírám na hlavní dobu sklizně, která probíhá asi měsíc v kuse. Jenomže ti lidé si chtějí vydělat a jít, takže když některé partie necháváme dozrát a sklízíme je později, musí pak pomáhat, kdo má ruce a nohy - nejen já, ale i lidé z kanceláře, každá ruka je dobrá. Sbírám třeba jen dva dny, ale i tak se stihnu úplně zničit. Zpočátku vás to baví, já se samozřejmě snažím jít příkladem, abych byla alespoň nadprůměrná dělnice, ale jak nejsem trénovaná, mám už odpoledne chuť říct, že musím do kanceláře, že tam mám nějaké jednání. Jenomže to by každému bylo jasné, že je to výmluva, tak se snažím vydržet a stíhat tempo, aby na mne traktor nemusel čekat.
Proč tedy nejezdíte traktorem a nenecháte sklízet traktoristu? Někde jsem se dočetla, že máte na traktor řidičák.
To sice mám, ale to on by mi nedovolil. Navíc jsem si ho dělala už dávno. Byla jsem mladá, měla iluze.
Vizitka* Bettina Marthe Lobkowicz (52) žije již dvacet let v České republice. |
Myslela jsem si, že můžu dělat spoustu věcí. Tak proč ne řídit traktor?
Co vás na vinařství baví nejvíc?
Že je to každý rok něco jiného, že se nikdy nenudíte, že to nemáte pod kontrolou. Přivede vás to k pokoře. Nikdy nemáte vliv úplně na všechno. A když už získáte pocit, že ano, tak šup a už to s vámi zase smýkne zpět. Ale na druhou stranu, když se vám něco nepovede, pak to můžete svést na počasí.
To by letos šlo jednoduše. Trpíte při těch výkyvech?
Od srpna do konce září, když v noci prší, tak nemůžu spát. Zaprší, já to cítím, člověk tím až fyzicky trpí. Počasí pozoruju pořád. Ale na druhou stranu mám spoustu známých, kteří ani nepamatují, jaké bylo počasí loni, předloni, v roce dva tisíce. To já vím přesně podle všech problémů, co jsme měli. Člověk je alespoň mnohem víc spjatý s přírodou.
Vždycky jsem si přála zažít třeba šlapání hroznů. Zkusila jste to někdy?
Když jsem byla ještě panna, neměla jsem příležitost. A teď se starýma babkama? To ne. Navíc já to víno ráda piju a taky chodím ráda v létě bosa.
A co velký den burčáku? Čekáte na něj ve sklepě?
To je nádherný okamžik. To moc miluju. Býváme ve sklípku tak tři čtyři a čekáme, až se rozběhne. Letos jsme měli i červený z Modrého Portugalu. Já ho mám radši, i ta barva je fajnovější. Ovšem pokud jde o proces výroby, nejvíc mě baví sledovat, co máme ve sklepě, a pak z toho udělat takové víno, aby nás to těšilo. Rozhodnout, zda vyrobíme odrůdové, nebo cuvée.
Kdo má hlavní slovo. Vy, nebo enolog?
To rozhodnutí je většinou na mně, je to moje odpovědnost, ale k řešení dojdeme společně. Já, on i naše paní účetní. Od začátku, když jsme dělali nějaké cuvée, jsem je nosila do kanceláře, kde jsme ochutnávali. Starému panu sklepmistrovi vadilo, že by o tom měla rozhodovat i nějaká husa, která nepije víno, ale to je přece náš zákazník! Když jste izolován ve sklepě, ztrácíte kontakt. Na jedné straně musíte být trochu izolovaní, znát ta svá vína, poznat finesy, ale nesmíte se odtrhnout příliš. Je dobré, když to posoudí někdo, kdo stojí mimo.
Odráží se nějak ve vašem víně to, že jste žena?
To si nemyslím. Ale možná ženy dělají víno trochu jinak. Já v něm třeba ráda cítím ovocnost, nemám ráda vystupující alkohol, muži většinou naopak. Takže je možné, že se do vína promítají naše rozdíly a emoce. I když nedávno jsem byla na koštu překvapená nejen tím, kolik žen se zajímá o víno, ale hlavně tím, co hledají.
A co hledají?
Ta tvrdší vína. Zatímco chlapi pili Tramín pozdní sběr, takový slaďák, a moc si ho pochvalovali, ženy chutnaly ta drsná vína. Ale rozhodně platí, že to mají vinařky těžší, když se chtějí prosadit. Pod tlakem v chlapských profesích je někdy těžké mít výdrž. Navíc ženy berou mnoho věcí osobně, emocionálně, i z toho důvodu často raději pracují jako partnerky. Vedle muže, u kterého se schovají.
S Jiřím Lobkowiczem jste se rozešli. Chybí vám v tomto směru mužská opora?
Sice jsme se rozešli, ale rozvedeni stále nejsme. Mužská opora mi nechybí. Já jsem v tom byla vždycky sama, a navíc jsem měla starosti se zámkem. Mám ráda nové věci, ale je třeba mít postupné cíle. I v tom mi pomohlo zemědělství. Musíte mít výdrž, nejde všechno okamžitě. Když jsem sem přišla, byla jsem naučená z banky říkat "uděláme to hned". Pak člověk získal pokoru. Teď udělám první krok, pak další a ono to jde. Ale nic se nedá čekat okamžitě. I když víno báječně uzraje, ještě nevíte, co z něj bude. Není hotové v září, ale za další rok, a to už zase žijete něčím jiným. Takže všechno je tu nadlouho a vy to musíte respektovat.
Co teď máte v plánu? Jaké jsou postupné kroky?
Přijďte za pět let.
Ráda, ale prozraďte alespoň, jakou máte vizi?
Protože rozvod probíhá, konkrétní plány si zatím nechám pro sebe. Chtěla bych, aby to bylo co nejdřív za mnou a já mohla pokračovat. Dávám si pět let, abych svou představu naplnila, ale teď se musím zadaptovat na novou situaci. A překonat to. Pracovat s radostí, ne ze vzteku. A proto se snažím uspořádat vše tak, abych z toho mohla mít potěšení. Vztek nestačí. Navíc jsou tu lidé, kteří se mnou pracují, i ti se potřebují cítit dobře, i oni potřebují vidět perspektivu.
Za těch osmnáct let, kdy stojíte v čele vinařství, už bylo takových složitých období víc. Která byla nejtěžší?
Nikdy to nebylo jednoduché. Nepamatuju, že bych si řekla, "tak to je pohoda". Převzala jsem státní statek s pětasedmdesáti lidmi a potřebovala jich pětinu. Musela jsem měnit staré zvyky, začít pracovat v jiném rytmu. Chyběla distribuční síť, než jsme ji vybudovali, narazili jsme na spoustu neseriózních lidí. A pak přišel v roce 1997 mráz, minus 25, který spálil spoustu vinic. V roce 2002 zase bylo všechno pod vodou. Ale vyhrabali jsme se nahoru a teď je tu další zlom, takže pořád je na čem pracovat.
V roce 1998 jste vinice koupila. Proč?
Protože Lobkowicz potřeboval peníze. Já je dostala od svého otce a on řekl, tak kup ty vinice.
To bylo rozumné.
No nevím, mohla jsem koupit něco, s čím by bylo méně starostí.
Tehdy jste začali vinice nově osazovat. Čím jste se řídili?
Podívala jsem se do historických podkladů, jaké odrůdy tu měly tradici. Nově jsme vysadili jen Chardonnay. Tady pěstování vína není jednoduché ani levné, tak si nemůžeme dovolit sázet cokoli. Pokud se snažíme udělat z vína regionální produkt, který bude odrážet charakter místa, musí se tu hroznům dobře dařit.
Máte nějaké vinice, kam se jdete projít, kde se nabíjíte?
Dřív ano, teď ne. Všechno je teď tak složité.
Cítíte se doma víc tady, nebo ve Švýcarsku?
Doma je ve Švýcarsku. Šla jsem sem s manželem, hlavní důvod byl rodina. Ta je pryč, tak to dělám pro nás. Tolik lidí se mnou šlo a vydrželo to, takže ještě tu mám hodně práce.
Když mluvíme o vašich vínech, v čem je považujete za jedinečná?
Kdo má rád vína z Nového světa, sametová, plná, s těmi našimi se nemusí potkat, ale když si objednám guláš a dám si Modrý Portugal, který jinak pít nemusím, nemá tu finesu, co bych od červeného očekávala, tak se chutě tak krásně propojí. Stejně svíčková a naše Svatovavřinecké nebo ryby a Rulandské bílé. Takže kdo má rád českou kuchyni, myslím, že k ní mezi našimi víny najde partnera.
Jak často pijete víno?
Pravidelně a k jídlu vždy. Nepiju sama a v tom uplynulém období jsem si dávala pozor, abych si nedala skleničku na smutek. Snadno pak získáte dojem, že život není tak strašný. Je to stejné jako s tou prací - člověk má víno dělat i pít z radosti.
