Ještě před třemi lety o tobě v ultratrailové komunitě nikdo neslyšel. Kde se vzal Zdeněk Kříž, běžec?
Byla to souhra spousty okolností, za které jsem teď rád. Závodil jsem za The North Face na kole, zkoušel a testoval bikové vybavení od TNF. Jenže z americké centrály přišlo rozhodnutí, že biková kolekce se přestává vyrábět, a my stáli před otázkou, co dál. No a kluky z TNF napadlo, jestli bych nechtěl zkusit jako bývalý špičkový atlet běhat ultra po horách. Jsem pro každou šílenost, tak jsem řekl, proč ne. Přes zimu jsem se začal připravovat a na jaře vyrazil na svůj první ultra na Istrii. Výhra v prvním závodě rozhodla, že by to nemuselo být špatný. Navíc kolo je strašnej žrout času a já měl času v práci čím dál míň, děti jsou taky starší a chci se jim věnovat... A tak jsem tady a běhám.
Za svou krátkou běžeckou kariéru jsi toho už stihnul poměrně dost. Jakého výsledku ve své běžecké kariéře si nejvíce ceníš?
Zdeněk KřížRočník: 1972 Tým: The North Face Disciplína: Ultra trail a skyrunning Výsledky 2015 1. místo 110km of Istria 37. místo MS v Trailu 1. místo HV Krkonoše 12. místo Lavaredo Ultratrail 16. místo Tromso Skyrace 1. místo HV Krušné Hory Výsledky 2014 1. místo 110km of Istria 12. místo CCC UTMB 2. místo B7 |
Cením si každého výsledku, kdy ze sebe dostanu maximum možného a vím, že jsem nic nepodcenil a neošidil. A jestli to stačí na patnáctý místo nebo na vítězství, pro mě není až tak důležitý. Samozřejmě vítězství potěší a mám to štěstí, že si tu bednu můžu občas vychutnat, ale pokud mám říct jeden výsledek, je to pro mě jednoznačně letošní 12. místo na Lavaredo Ultra Trail.
Dá se to srovnávat s tím, co jsi dokázal ve své cyklistické éře?
Určitě ano, vždyť jsem na biku vyhrál mistrovství Evropy na 24 hours, vyhrál jsem světový pohár na 24 hours, byl jsem u toho, když jsme deklasovali zbytek světa na Crocodile Trophy. Bylo to taky moc hezký, ale nevím. Asi, jak už jsem starší, si to teď tak nějak víc užívám a vážím si toho, že se můžu pohybovat po světových závodech a občas udělat nějakej výsledek.
Běh je v současnosti oblast, ve které jsi vidět nejvíce, ale co ostatní sporty, zařazuješ nějaké, nebo na ně už nezbývá čas?
Běhání je priorita, ale jako celej svůj sportovní život skáču po každý možnosti se hejbnout. Takže hraju fotbálek, hokej, benďas... Ale pokud se ptáš na závodní sport mimo běh, jako doplněk mám v zimním období skialpy. Je to daný tím, že bydlíme na hřebenech Krkonoš a můj běžecký partner Michal Štantejský je u nás na skialpech jednička. Vytáhnul mě jednou na závody, a i když mám ve sjezdech obrovský rezervy (a to docela lyžuju...), nadchlo mě to a používám skialpy jako skvělej trénink a zpestření v zimní sezoně.
Největších běžeckých úspěchů jsi dosáhl v Alpách a Dolomitech. Nejsou už ti naše hory malé?
Nejsou! Miluju naše hory. Jakékoliv. A i když mám Krkonoše proběhané křížem krážem a znám každej kámen, dokážu si je vždy užít a kochám se při každém výběhu. Samozřejmě, Alpy a Dolomity jsou jiný level a moc rád do nich jezdím. Speciálně k Dolomitům mám tak nějak blízko. Máme totiž kamaráda na Gardě, má tam pension a my tam už asi 20 let jezdíme na bike, běhat, lízt, užívat si to.... Klidně i víckrát za rok. Jak říkám, Garda se neochodí.
Jak se ti daří v našich podmínkách natrénovat na závody ve vysokohorském prostředí?
Trénink je jen jeden, ne ? Poctivej. Vzhledem k tomu, kde bydlíme, mám ideální podmínky pro trénink a nemám si na co ztěžovat. Pokud potřebuju, naběhám kolem chaloupky trénink s převýšením tři tisíce metrů. Spíše mám problém, pokud mám nějaký klidnější výběh po rovině nebo něco rychlejšího. Musím pak slanit do údolí a odtrénovat si tam.
Na rozdíl od většiny českých trailových běžců jsi schopný kvalitně zaběhnout i na silnici (půlmaraton za 1:17:40). Věnuješ se i zdokonalování techniky běhu?
Protože jsem bývalý atlet dráhař, mám zafixováno, že technika běhu je základ. Speciálním běžeckým cvičením se věnuju hodně. Klidně jim věnuju celý trénink a musím říct, že jsem potom vždycky hodně unavenej. Jsou to různé cviky běžecké abecedy, jejich modifikace a různé druhy odrazů, rovinek atd. Pokud se o tom s klukama na závodech bavíme, překvapuje mě, že to skoro nikdo nedělá. Přitom při dobré technice běhu si můžeš při závodě i odpočinout.
Trénink si řídíš sám, nebo máš trenéra, který ti pomáhá?
Vždycky jsem trénoval sám. Ale v loni na podzim jsem si nějak přestal stačit, nevěděl jsem si sám se sebou rady. Trénoval jsem moc, a pokud to nešlo, trénoval jsem ještě víc a myslel jsem si, že to je pořád málo... prostě všechno špatně. Jeden den jsem si řekl, že už to takhle nejde, a rozhodil jsem sítě po všech atletických známých, jestli by se mne nechtěl, jako nadějného juniora, někdo ujmout. No a potkalo mě obrovský štěstí v podobě Jarči Grohové. Myslím, že jsme si hned sedli ve všem. V názorech na přípravu, odpočinek, přístup i život jako takovej. Jarča mi už rok píše tréninky a mně se hrozně ulevilo. Jednak to má řád, trénuju míň, ale rozhodně efektivněji, jsem odpočinutější a hlavně... nemusím přemýšlet, zda je ten trénink dneska správně, nebo mělo být radši volno. Je to pro mě hrozná psychická úleva a za to Jarče moc a moc děkuju!
Máš přehled, kolik hodin týdně tréninkem strávíš?
Během roku se to samozřejmě mění. Teď v závodním období spíše odpočívám, poklusávám a věnuju se technice. Takže když nepočítám závody, je to jenom nějakých 10-12 hodin týdně. V mimozávodním období je to ale jiný, tam se hodiny zvedají až na nějakých 20-24 týdně. Samozřejmě, další čas potom musíš věnovat strečinku, regeneraci atd.
Kolik to dá dohromady kilometrů?
Já na kilometry neběhám. Řídím se pouze časem. Kilometry tady v horách hrozně matou. Takže je mi v podstatě jedno, kolik dám kilometrů. Mám trénink jako časovou jednotku v určitém režimu.
Při tom všem normálně pracuješ a máš rodinu. Dá se to všechno časově skloubit?
Naštěstí dá. Provozujeme na hřebenech Chatu Spindler, takže jsme do jisté míry pány svého času. Takže ty dvě tři hoďky na trénink někde vyšetřím. Trochu složitější je to v zimě, kdy je brzo tma a tréninky jsou delší. To pak trénuju s čelovkou a klidně pozdě večer. Samozřejmě bez skvělého rodinného zázemí by to vůbec nešlo. Protože pokud trénuju nebo jedu na závody, žena Kamča musí dělat za dva. Ne, máme pěknej život se vším, co k tomu patří. V zimě jedeme čtyři měsíce v podstatě nonstop bez dne volna a je to těžký po všech stránkách. Odměnou jsou nám potom krásný jarní dny na terásce, výhledy, klid a pohoda.
Jenom letos už jsi stihnul absolvovat MS v Ultratrailu, mistrovství Evropy ve Skyrunningu, závody světové ultratrailové tour, do toho pár domácích akcí... To už je pořádná nálož na jednu sezónu. Jak zvládáš regeneraci mezi závody?
Jako junior samozřejmě regeneruju strašně rychle... (smích, Zdeněk je ročník 1972, pozn. red.). Regeneraci po závodě se musím věnovat hodně. Mám opět velký štěstí, že můžu spolupracovat s partnery, kteří mi v regeneraci hodně pomáhají. Jednak je to Allivictus – česnekové tinktury, díky kterým jsem celý rok nebyl nemocný, neměl rýmu, prostě nic...a to je základ všeho. No a potom je to klinika Endala, kde mě fyzioterapeuti dají po závodě neuvěřitelně rychle do kupy. Jednak šikovnýma rukama, ale hlavně díky unikátní metodě Human Tecar. Je o mě zkrátka skvěle postaráno.
Když se podíváme do výsledkových listin, najdeme u tvého jména klubové označení “The North Face Test Team”. Prozradíš nám, proč “Test Team”?
Jé, to jsem si na začátku vymyslel sám. Říkal jsem si, že když testuju a zkouším věci, tak Test Team. Teď už tam „Test Team“ není. Je to už jenom The North Face Czech Republic.
Jak se stane, že se cyklista a běžec z České republiky dostane k tomu připomínkovat vybavení od největšího outdoorového výrobce na světě?
Začalo to na tom již zmiňovaným biku. Byl jsem zřejmě vhodný objekt k propagaci bikové kolekce u v podstatě nebikové značky. To po poměrně rychlém rozhodnutí o ukončení výroby bikové kolekce padlo a postupně s rostoucími výsledky se to přesouvá k běhání. Jsem moc rád, že můžu s ročním předstihem testovat a zkoušet botky a oblečení největší outdoorové firmy světa. Je to zajímavý. Máš třeba boty, které se potom vůbec nebudou vyrábět. Takže mám doma vlastně unikát. No a pokud se jedná o můj názor na ten který testovaný produkt, nedělám si žádné iluze o tom, že když Kříž řekne, že mu tam něco nesedí, tak že se něco změní. Ale když tu samou věc řekne více atletů TNF, už se k tomu třeba přihlédne.
Co ty a zranění? Trápí tě po přechodu z cyklistiky nějaké typické běžecké bolístky?
Je to zvláštní, ale i když je moje tělesná schránka poměrně zkušená, tak mě nic moc zdravotně netrápí. Díky možnostem v regeneraci i starosti o zdraví se udržuju v dobré kondici, a i když mě občas zabolí achilovka, občas koleno, tak si myslím, že jsem na tom zdravotně hodně dobře.
Poměrně unikátní je i tvůj způsob doplňování energie. Můžeš nám trochu přiblížit, na co běháš závody?
Zákeřná otázka (smích). Ale je to o mně už asi známý, že nejsem úplně vzorem zdravé stravy. Kromě toho, že mě hodně baví sport, tak mě baví i dobré jídlo. A ve věku, který mám, si už nechci upírat tu psychickou pohodu, kterou zažívám u grilu s kamarády.... Takže jím úplně všechno, tak jak to přichází, stejně jako žiju život tak, jak přichází. Samozřejmě před závodem se snažím trochu krotit. No a při závodě to je zaběhnutej rituál. Mezi občerstvovačkama se krmím tyčkama Chimpanzee a na občerstvovačce si dopřávám od doprovodného týmu moji specialitku: salám Vysočina z Hodic, který míchám se sušenýma švestkama. To to potom lítá.
Další zajímavostí je fakt, že při závodě nepoužíváš žádný sporttester. Jak při závodě zvládáš časovou a vzdálenostní orientaci mezi občerstvovačkami?
Máš pravdu, Polar používám pouze v období objemové přípravy, abych se měl podle čeho krotit a neběhal zbytečně rychle. Zároveň si při téhle velké zátěži může Jarča vyhodnocovat moje tréninky a upravovat další dny. Jakmile začnou závody, hodinky odkládám a řídím se pouze pocitem. Je to pro mě jediné měřítko. Svoje tělo znám dokonale a vím, co jaký pocit znamená, co bude následovat, jak se z toho dostat, zda můžu běžet rychleji, nebo radši jít a dát tělu čas na regeneraci atd. Kdybych běhal závod na hodinky, nikdy nebudu tam, kde jsem, protože by mě brzdily. No a orientaci při závodě moc neřeším. Je o mně známo, že si dělám před závodem detailní rozbory trati a pro tým vypracovávám časový plány. Takže celej závod mám potom v hlavě a vím vzdálenosti mezi občerstvovačkama i to, jak dlouho mi to bude zhruba trvat. Nic víc vědět nepotřebuju.
Na takhle dlouhých závodech s sebou míváš doprovod v podobě kamarádů a své ženy Kamči. Dokážeš si vůbec představit, že bys byl celou tu dobu v horách sám?
Představit si to dokážu, ale jsem šťastnej, že mám ženu a spoustu kamarádů, kteří se mnou po závodech jezdí a dokonce je to i baví. Je fajn, když potom slyšíš, že je to motivuje k tomu, aby se zase začali hejbat, a můžeme spolu zažívat ty hezký chvíle, když se něco podaří. Je to daleko hezčí, než když jsi tam sám.
Na Lavaredu jsi měl vypracovaný velice podrobný plán postupu v jednotlivých úsecích. Plánuješ takhle dopředu každý závod, nebo jen u vrcholových akcí?
Nějak plánuju každý závod, ale samozřejmě čím je ten závod důležitější, tak se stupňuje i moje příprava. Důležitý taky je, jestli tam mám tým, nebo ne. Plány dělám hlavně pro ně, aby měli přehled, kolik mají času na přejezdy, jestli si můžou chrupnout, a tak...
V Dolomitech jsi pak předvedl pořádně drtivý finiš, ve kterém jsi se nakonec vypracoval až na dvanácté místo, stejně, jako vloni v Chamonix na CCC. Plánuješ do budoucna zůstat u tohoto typu závodů, nebo se chceš posunout někam dál?
Všechno musí mít nějaký vývoj. Takže i já se chci posouvat. Typ závodů to bude určitě stejný, jen bych se chtěl posunout do toho nejvyššího patra, což jsou v ultratrailu stomílovky. A pokud budu mít štěstí a bude sloužit zdraví, nechtěl bych tam hrát druhý housle. Je to ale posun ve všem, protože ty největší a nejprestižnější závody nejsou jen v Evropě, takže do toho vstupujou i další okolnosti, jako čas, peníze, možnosti přípravy atd. Já ale jako vždy věřím, že všechno zvládneme a budeme se moct bít s tou nejlepší konkurencí na těch největších ultratrailových závodech.
Jeden z posledních závodů byl Tromso Skyrace, který byl spíše lezecký než běžecký. Jak se ti líbilo takové pojetí tratě?
Tromso bylo krásný, hlavně prostředím a domácí atmosférou. Moc jsem si to užil. Nicméně můj názor na takovýhle typ závodů se nemění. Jsem běžec, a pokud se 60-70 procent tratě jde pěšky, je to jiná disciplína. Chůze samozřejmě k ultratrailu patří, ale čeho je moc...
Láká tě do budoucna nějaká další sportovní výzva v momentě, kdy ti běžecké závody po horách přestanou stačit?
Ne, já jsem při běhání úplně šťastnej. A pokud hledám sportovní výzvu a i sen, tak je jeden. Chtěl bych jednou absolvovat Hardrock 100 a pak bych klidně nějakým domácím závodem s pořádnou party zakončil sportovní kariéru.
RUNGO zavítá do Pardubic! V ceně startovného jsou kompresky Craft
  |
