Mé původně vlnité, kaštanové vlasy jsou teď rovné a ultrablond - nepřirozeně, "trendy" sestříhané, mé zuby by vypadaly bez intenzivní práce stomatologů úplně jinak, laserová operace dokonale simuluje iluzi orlího zraku. Křivky pasu a stehen mám sesekané mnohaletou cílevědomou dřinou a moje chůze je nacvičená ještě podle pubertálních časopisů – vypnout hruď, elegantně kroutit boky, svižné zhoupnutí kroku zvýrazňuje zamýšlený dojem "sexy elegance".
Na chodidlech mám připevněny směšné špalíky, na kterých umně balancuji, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě (přičemž mě ve skutečnosti nutí stát celý den na špičkách). Na tváři mám namalovaný zcela nový obličej – plastově hladkou kůži, výrazné oči a zvětšené rty s umělým leskem, původně husté obočí vytrhané do tenké čárečky. Jo a ochlupení – na hlavě si ho pečlivě piplám, zbývající části těla každou chvilku paranoidně obzírám a likviduji jakýkoli náznak rašícího neřáda. Jak bych asi vypadala bez všech těchto "drobných" úprav vizáže?!
Svobodné rozhodnutí?
Tyto otázky si některé ženy kladou téměř v každé generaci a každé období má své průkopnice a hlasatelky svobodnějšího, přirozenějšího způsobu života. Kostýmy se mění, poselství přetrvává: je něco divného na tom, jak jsme se vzdálily naší vnitřní ženské duši, čehož odrazem může být i to, jak vypadáme zvenčí. Dobrovolně se vzdáváme pohodlí a volnosti ve prospěch podivných, "zkrášlujících" alternací svého vzhledu; stáváme se naparáděnými loutkami, které tráví většinu volného času upravováním a udržováním zevnějšku a bojíme se obyčejného umazání.
Natolik jsme se s tímhle způsobem života ztotožnily, že nás ani nenapadne nějak ho zpochybnit. Opravdu je tohle moje představa krásy? A opravdu mi na ní tak záleží? Vnější rozměr je však jenom špičkou ledovce a ženská hnutí poukazují zejména na násilí, které pácháme nejenom na svých stehnech a vlasech, ale hlavně na duších.
Jinak přebíhal návrat k ženské autenticitě v časech sufražetek, jinak v dobách hippies a ještě trochu jiná je ta dnešní vlna, ke které se po celém světě přidávají nové a nové divoženky. Cílem bojovnic za znovunalezení ženských duší není to, aby se z nás staly šílené, oškubané tety s třiceti kočkami a nemytými podpaždími, ale jenom docela prostinká věc: abychom byly vnitřně svobodné a šťastné. Ženy, které se pustily touhle cestou, jednohlasně říkají, že je možné toho dosáhnout.
Ne tak obyčejná kniha
V roce 1992 vyšel poprvé ve vydavatelství Ballantine Books poměrně objemný svazek pod záhadným názvem "Ženy, které běhaly s vlky". Kniha způsobila hotovou explozi, během krátkého času se stala bestsellerem a kromě několika dotisků v originální angličtině byla záhy přeložena do mnoha jazyků (český překlad vyšel v roce 1999 v nakladatelství Pragma). Jungiánská psychoanalytička Clarissa Pinkola Estés ve svém obsažném, pětisetstránkovém díle nabízí doposud nevídaný, revoluční pohled na staré mýty a pohádky, které vysvětluje prostřednictvím hlubinně analytických teorií jako cestu ženské duše a příslušných lekcí, kterými musí ve světě projít, aby našla svou jednotu.
Na rozdíl od poměrně akademického Junga je Clarissino dílo lidské a čtivé - rozhodně vyžaduje úsilí a koncentraci, námaha však jednoznačně stojí za to.
To si alespoň myslí statisíce žen, které považují "Vlčice" za svou bibli, opakovaně ji čtou a studují, opatřují jí soukromými poznámkami, obdarovávají jí všechny kamarádky a členky rodiny. A také zakládají na nové kariéry, rozvádějí se, mění své myšlení i svůj život. Jen málo knih v historii má takový dopad na čtenářky jako knížka Clarissy Estés. ¨
Kritické hlasy (předvídatelně zejména mužské) se pokoušely smést dílo ze stolu poukazováním na absenci převratných myšlenek, "hledání souvislostí, kde nejsou" a přílišnou generalizaci problému. Odpůrci však sklapli naprázdno, protože drtivá většina žen při čtení "Vlčic" nezadržitelně pláče, směje se, chvěje se hrůzou i rozpoznáním, dojímá se a bez zaváhání navrhuje knížku jako povinné čtení pro celé ženské pokolení.
Civilizované, nebo zkrocené?
Co vlastně tahle kniha říká? Pomocí starých pohádek a příběhů (a jejich interpretací) nás přivádí k poznání, že jsme v procesu civilizace a "zkulturňování" ztratily přístup ke své vlastní divoké stránce, která nám kdysi dávala životní energii, drajv, důvod jít kupředu a naplňovat své potřeby a touhy, tvořit. Ke složce duše, která nám zpřístupňovala opravdové štěstí a naplnění v plnosti života.
Nepřišly jsme však o ni úplně, jen jsme ji umlčely, zajaly, pochovaly pod nánosy "dobrého vychování", přísně vštěpované slušnosti a taktu, vynucené poddajnosti, kterou jsme si nakonec osvojily, srostly s ní tak, že jsme na skutečnou pravdu o sobě úplně zapomněly. Přehráváme role, které nám nepatří a přece nás bolestivě svazují: hodná dcerka, manželka, matka, poslušná a vždy ochotná členka komunity…
Ta pravda v nás ovšem někde vře a doutná a taky nás rozežírá zevnitř, protože potlačováním přirozenosti svou duši hluboce zraňujeme. Pohřbíváme do svého nitra bolesti a traumata, které - nahromaděné a zahnívající - nás tíží a odsávají z nás životní energii, až jsme jako chodící zombie - panenky bez ducha.
Žena-vlčice
Některé ženy po přečtení knihy odešly žít do hor ve spojení s přírodou, v jednoduchosti života, který je v příkrém kontrastu se spletitým labyrintem současné západní civilizace. Můžete je potkat v lesích či na samotách - nelekněte se, pokud je uvidíte tančit nebo běhat bez šatů!
Jiné začaly měnit svůj život v rámci urbánního prostředí; zaměřujíc se více na to, jak svou existenci prožíváme, jako na to, kde bydlíme. V mnoha krajinách se začaly rodit centra a organizace, které pořádají semináře a kurzy zaměřené na osvobození naší vnitřní Divoké ženy.
Zkušené terapeutky (ale někdy také šarlatánky a "falešné vědmy"!) provázejí zájemkyně cestou vlčic nebo medvědic, využívajíc chřestítka, bubny, zpěv a tanec, oheň, vodu, slzy a talismany, ale zejména učení se kontaktu se svými city, se svým tělem, se zemí a přírodou a s jinými ženami. V každé z nás prý dřímá žena-divoška, která je silná, energická, tvořivá, milující a loajální; žena schopná rodit, léčit a chránit sebe i svou smečku. Ne všechny jsme však ochotny podstoupit proces osvobozování, protože může být nejen bolestivý, ale také nutí vzdát se pohodlí, kterému jsme za ta léta přivykly.
Ne každá chce vyletět ze zlaté klece. Některé z nás byly také vychovány v osvícených podmínkách a svou divokost nemusí náročně "znovuobjevovat" a jiné ještě nedozrály do bodu, kdy toho mají všeho už opravdu dost. Ukazatelem směru budiž to, nakolik jsme ve své současné podobě šťastné.
Mám se zbláznit?
Co se vlastně po nás žádá, když se rozhodneme osvobodit své zajaté divoké já? Máme se vrhnout do lesů a výt na měsíc? Musíme zahodit všechny své šaty a přestat chodit ke kadeřnici? To možná nebude potřeba. K čemu Clarissa (a její početné následovnice) opravdu vyzývá, je zejména: naslouchat svému instinktu, tvořit, tančit, zpívat, plakat a řvát, když je potřeba, nepotlačovat svou pravdu a jít vždy za ní. Rýt se v hlíně, chodit bosky, vařit dobroty a hostit své přítelkyně. Na osvobození své divoké části potřebujeme i kontakt s jinými ženami, který jsme ztratily v "konkurenčních bojích".
Teorie říká, že své poraněné části můžeme "zreparovat", když se svým bolestem rozhodneme naslouchat, porozumět a ošetřit je. Naše duše prý zcela určitě nezemřela – jenom trpělivě čeká, až si jí znovu najdeme a přivineme.
A tu a tam si zahalekat směrem k měsíci je ve skutečnosti velmi osvěžující.
