Vizitka:
|
Poprvé se tihle dva viděli někdy na konci sedmdesátých let. "Jela jsem do Bratislavy se svým třetím mužem na nějaký festival. Bartoška už měl po svém prvním filmu Hřiště a připadalo mi, že je fouňa, což jsem mu taky pak jednou řekla," vzpomíná Eva Zaoralová na první setkání s hercem a pozdějším prezidentem karlovarského festivalu Jiřím Bartoškou.
Jak tenkrát na její komentář reagoval? "Řekl: Jo, holka, to už je dávno, to jsem fouňa ještě byl. Víc jsme se my dva pak očuchali při našem prvním společném festivalu v roce 1994. A hned potom nás sblížila konkurence v podobě pražského filmového festivalu Zlatý Golem. Chtěli jsme dělat festival v Karlových Varech, přestože nám to bylo rozmlouváno, ale vydrželi jsme. Ten rok jsme se dali dohromady, zjistili jsme, že máme podobný pohled na věci i smysl pro sebeironii," říká Eva Zaoralová.
Za svůj profesní život se setkala se spoustou slavných filmových osobností. Za ty roky se jí opakovaně potvrdilo, že géniové ve své profesi jsou v soukromí často velmi komplikovaní. "Setkání s nimi vás může velmi snadno zklamat. Nakonec je lepší umělce poznat jenom přes jejich díla," míní.
"Když sem například přijel Michelangelo Antonioni, to byl italský filmař, kterého jsem strašně uctívala, sešla jsem se s ním. Byl to ovšem málo komunikativní, hrozně nervozní a uzavřený člověk, měl tik, ustavičně si třel nos. Antonioni byl introvert, zatímco Federico Fellini byl jeho opak, přesto ani on ve vztahu k druhým lidem nebyl zrovna milý člověk," říká Eva Zaoralová.
Letos tahle dáma oslaví osmdesátiny, ale do důchodu se odejít nechystá. "Mám pořád v paměti svého otce. Když zůstal v sedmdesáti doma, šel strašně dolů. Zestárnul nám před očima. Mě těší být mezi lidmi, tím spíš, že jsou tady okolo mne mladí, co vyrůstali s festivalem. Bartoška je skvělý šéf a vytvořila se tu opravdu vynikající parta lidí, mají se navzájem rádi a žijí pro festival. Vedení programu už jsem předala, ale jsem ráda, že pořád mohu být užitečná," říká o své práci.
