Trpíte před vysíláním trémou?
Velkou. Projevuje se to celkovou slabostí, mám pocit, že před kameru nebo na pódium nevylezu. Ale ono asi nemá cenu o tom mluvit, protože tomu nikdo nevěří.
Vizitka
|
Já vám věřím, trému mají i ostřílení herci.
Ona vás udržuje v napětí, protože živé vysílání vás ve vteřině přesvědčí, že jste nikdo. Musíte dávat pozor na spoustu věcí, být ve střehu, je spousta věcí, které vás můžou vykolejit.
Na svém Facebooku píšete, že vám při moderování vypíná polovina mozku, což se projevuje třeba tak, že příchod Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu posunete asi o padesát let dříve.
To je to nejhorší, co jsem kdy předvedla. Já, která má vystudovanou historii! Smál se i pan kardinál – říkal, že se dozvěděl zajímavé věci. A přidali se i kněží, kteří mě v zákulisí vítali větou: "Přepište dějiny!" Tak ano, tohle se mi stává, to umím.
Čím to je?
V tomto případě tím, že jsem stála před skupinou dvaceti tisíc lidí. Já to špatné datum řekla i při zkoušce, ale nikdo si toho nevšiml. Nepodceňuju přípravy, ale někdy nastanou situace, kdy uděláte neskutečnou blbost. Jednou jsem takhle při vysílání zcela vážně několik sekund přemýšlela nad křestním jménem hokejisty Jágra. Znáte snad někoho, kdo neví, jak se jmenuje Jágr křestním jménem? Tak já tam stála a nevěděla jsem.
Klasické okno.
Pak mi to naskočilo. Ale nestává se to jen mně. Jolana Voldánová jednou končila Události, chtěla mě uvést, tak řekla, že Jaroslav Bába uspěl na halovém mistrovství Evropy v atletice a že více už o tom řekne... V tu chvíli se na mě koukla a já viděla tu paniku v očích a bylo jasné, že moje jméno neřekne. Naštěstí to měla napsané v papírech.
Co před kamerou prožíváte?
Občas ve studiu stojím, připadám si hrozně ztracená, mám strach a říkám si, co by se asi tak stalo, kdybych se sebrala a utekla. Naštěstí mě tohle pomyšlení vnitřně natolik rozesměje, že jedu dál. Ale rozhodně to není tak, že bych se vyžívala v tom, že před tou kamerou můžu být.
Nejde mi to dohromady s pověstnou ješitností televizních novinářů.
Ta určitě existuje, ale záleží na tom, jak moc tu ješitnost v sobě dokážete zpracovat, nebo ne. U mě je situace těžká v tom, že jsem zároveň introvert. Lidé tomu nevěří, soudí mě podle toho, jak vystupuju na obrazovce, ale já si opravdu málokoho pustím k tělu, zároveň mě však tahle práce hrozně baví. Beru to celé jako roli - vystupuju sebevědomě, protože si říkám, že nikdo nechce vidět roztřeseného moderátora. Sport je navíc natolik specifický, lidé si ho pouští, aby si odpočinuli, aby měli radost, ne aby se dívali na nervózního moderátora.
Sportovních novinářek sice přibývá, přesto se sportu v redakcích věnují hlavně muži. Proč?
To vychází z historického hlediska, kdy sportovní novináři byli výhradně muži. Ale láme se to, novinářky už dělají hokej, jsou v něm dobře etablované, věnují se fotbalu i dalším sportům. Dnes je to tak, že aspoň v České televizi nerozhoduje, jestli jste holka, nebo kluk, ale jak pracujete, jestli oboru rozumíte.
Změnilo vás mužské prostředí?
Naučila jsem se jasně formulovat, co přesně chci a co si myslím. To jsem dřív neuměla, vždycky jsem všechno zdlouhavě vysvětlovala, a nakonec stejně nebylo jasné, o co mi jde. Ale nechci být taková vždy, někdy ostré soudy mohou druhému ublížit. Dokážu povědět ledacos, ale ráda si podržím i svoji ženskou linii říkat věci zaobaleně, v rukavičkách.
Kolik žen bylo v olympijském studiu?
Rozdělili nás na dvě skupiny a v té mojí jsem byla jediná žena. Nejdříve jsem si říkala, že je to výhoda, ale pak mi tam další žena chyběla. Být mezi samými muži je v něčem skvělé, v něčem zase hodně těžké.
Povídejte.
Když jsou muži tak dlouho od svých žen, jsou na vás milí, snaží se vám pomáhat, chválí vás, že vám to sluší. To normálně nedělají. A těžké je to v tom, že mezi sebou mluví jazykem, kterému já nerozumím.
Jakým?
Jsou k sobě velmi přímí. Myslela jsem, že je to přesně to, co potřebuju, ale spletla jsem se. Někdy jsem až přecitlivělá, ale když někdo přijde po vysílání a řekne: "Nejde ti to!" a jde v hodnocení úplně na dřeň, tak je to cenné, ale zároveň těžké to zvládnout. A já se občas dostala do situace, kdy jsem vyšla ze studia a spustila se palba kritiky.
V Česku jste první žena, která moderovala olympiádu. Bylo to svazující?
Vnímala jsem ten tlak, cítila jsem to jako určitý závazek. Nechtěla jsem, abych po olympiádě slyšela, že jsem tam byla jenom proto, že jsem holka. Nebo aby přišel ředitel sportovní redakce Jiří Ponikelský a řekl: "Vzali jsme holku, byla to chyba, neměl jsem to dělat." To bych zavřela dveře dalším ženám. Když jste v něčem první, máte pocit, že byste měla nasadit laťku, aby si lidé řekli, že jsem holka, které to jde.
Jaké rady jste dostala před odjezdem?
Kolegové mě upozorňovali, že to bude opravdu náročné. Že je to těžké i pro chlapy, natož pro ženy. Varovali mě, že se mám připravit na patnáct hodin ve studiu, šéf mi řekl, že v Londýně při letní olympiádě viděl na dně lidi, u kterých by to nečekal.
Kolik jste toho za ty tři týdny v Soči naspala?
Málo, ve studiu jsme končili někdy po půlnoci. Než vyjdete ven, koupíte si něco k jídlu a za chůze to sníte, usínáte kolem druhé v noci.
Druhý den jste mohla dospávat?
Měla jsem volno, ale většinou jsem se věnovala přípravě na další vysílání. Asi dvakrát se mi stalo, že jsem se vzbudila v poledne, najedla se, vrátila se do postele a vstala ve čtyři odpoledne. Ale to nejde pořád, pak jste jako přejetá, nedokážete myslet. Bylo potřeba se neustále udržovat v nějaké provozní teplotě.
Podle zpráv na vašem Facebooku to ve studiu vypadalo docela pohodově.
Zveřejňovala jsem jen fotky z příjemných momentů, ale mám i takové, kdy jsem ve studiu za stolem, hlavu zakloněnou dozadu a spím. Každému z nás se to tam stalo.
Za který okamžik ve vysílání jste se styděla?
Těch byla spousta. Kvůli špatným či mizerně formulovaným otázkám, za nedostatečnou znalost, která vždy pramenila z únavy. Ale myslím, že můžu říct, že jsem tam nechala všechno, co jsem mohla. Jsem si vědoma chyb, řadu věcí můžu zlepšit, ale v danou chvíli jsem nemohla udělat víc.
Že budete pod drobnohledem, bylo jasné. Jak jste reagovala na nabídku jet do Soči?
Překvapila mě. Nejdřív jsem si myslela, že je to legrace od kolegů, ale když jsem zjistila, že je to pravda, nedokázala jsem říct vůbec nic. Jen jsem kývla, že to beru. Byla jsem jednou z variant a dopadlo to jako vždy, kdy se rozhoduje v podobných situacích. Vyhrála jsem díky tomu, že jsem holka.
Obvykle se ženy na důležité posty nedostanou.
Všichni sice tvrdili, že rozhoduje redaktorská kvalita, ale já si trochu myslím, že potřebovali jiný prvek, posunout vysílání někam jinam. Ptala jsem se pak svého šéfa, proč já, když jsou tu zkušenější kolegové, ale říkal, že nás sleduje všechny a že je to dobré rozhodnutí. Víc se o tom se mnou nebavil.
Vydýchali to ti zkušenější kolegové?
(Chvíli mlčí) Televize je specifické médium, my všichni jsme tam jájínci, kteří se rádi vidí na obrazovce.
Řeknu to za vás: ne všichni byli nadšení.
Mně to nikdo nedal najevo. Kolegové byli spíš laskaví a gratulovali mi. Řada kolegyň, od kterých bych to vůbec nečekala, přišla a popřála mi. Řekly mi, že to bude těžké, ale že mám bojovat. Tak jsem bojovala.
Udržovala jste při olympiádě nějak kontakt se svojí čtyřletou dcerou?
Hodně jsem to řešila, ale nakonec jsem se rozhodla, že si nebudeme vůbec volat. Mám tu zkušenost, že je to lepší, než když se slyšíme, ale nemůžeme se vidět. Z toho je pak smutná, takže jsme si opravdu za celé ty tři týdny ani nezavolaly. Měla jsem od mých rodičů a od rodičů manžela informace, co se děje, posílali mi fotky, ale vždycky jsem je jen rychle prohlédla a zavřela. Nepotřebovala jsem se uprostřed toho všechno ještě citově rozkládat.
Bylo to poprvé, co jste od ní byla tak dlouho pryč?
Po narození jsem s ní byla dlouho sama, nikam jsem neodjížděla, protože můj muž tehdy hrál ještě basketbal a měl náročný program. Když jsem začala pracovat a jezdit, byla jsem pryč maximálně na týden. Dcera byla jako miminko náročná a možná to někomu přijde hloupé, ale já byla první dny o samotě ráda, že se můžu najíst příborem, že se můžu vyspat, aniž bych vstávala desetkrát za noc. Stýskalo se mi po ní, ale byla jsem ráda, že jsem sama. V Soči to bylo poprvé, kdy jsem si řekla, že jsem to přešvihla. Bylo to už moc dlouhé.
Co na vaše odjezdy říká manžel?
On má za sebou velmi úspěšnou sportovní kariéru a nikdy jsem z něj necítila, že by se vůči mně musel vymezovat, přetlačovat mě. Já si uvědomuju, že to má se mnou těžké, když se seberu a odjedu na tak dlouho pryč. Dcera sice byla u prarodičů, ale on se musel postarat o domácnost, navíc olympiáda u nás doma netrvala jen tři týdny, musela jsem se na ni před tím taky připravit. A tohle hlavně není jediná akce. Spousta mužů by neakceptovala, že doma není teplá večeře, že tam někdy není vzorný pořádek, ale když jsem to řekla manželovi, nechápavě se na mě podíval a řekl, že nejsou padesátá léta.
Jste sportovní redaktorka, ale vystudovanou máte historii s filozofií a dělala jste i práva. Jde tohle všechno dohromady?
Jako malá jsem chtěla být policistka, líbil se mi seriál Dempsey a Makepeaceová, ale nakonec jsem se rozhodla pro práva. Jenže na školu jsem se nedostala a přijali mě na filozofickou fakultu. Asi po třech letech pak i na ta práva, ale to už jsem zase nechtěla opustit původní školu. Dělala jsem obě zároveň, ale práva nakonec ukončila. Jsem intuitivní, emotivní a to do práva nepatří.
Jak jste se pak dostala do televize?
Přes konkurz, na který mě upozornil bratr. Dělala jsem obě školy, pracovala jsem v rádiu a ještě uklízela. Když mě takhle jednou viděl, řekl, jestli to nechci zkusit. Vzali mě, brala jsem to jako pěknou praxi a myslela si, že až dostuduju, začnu dělat něco pořádného, ale po škole jsem zůstala. V Brně si mě všimli kolegové z Prahy, kde jsem nahradila Ivanu Chvátalovou, která šla na mateřskou. Přišla jsem k té práci jako slepý k houslím. Ostatně jako vždycky ve všem.
Sama jste dělala sport na vrcholové úrovni. Kolik let?
Dvanáct.
Proč zrovna synchronizované plavání?
Já jsem ze čtyř dětí, máme nejstaršího bráchu, pak jsme samé holky. Jako malé jsme dělaly gymnastiku, ale v jednu chvíli jsme hodně vyrostly a nevešly se mezi bradla. Jednou jsme jely na tábor, kde jsme potkaly trenérky akvabel a řekly jsme si, že naše výška je v tomto případě výhoda, tak jsme s tím začaly.
Pomáhá vám při práci fakt, že jste sama sportovkyně?
Určitě, protože znám sport i z jiné strany. Mám muže bývalého reprezentanta, celá naše rodina měla ke sportu blízko. A možná proto nejsem tak příkrá v soudech. Ono je jednoduché sedět na gauči a říct o někom, že je nemožný, ale já moc dobře vím, co to je, když máte velký závod, a nevyjde vám.
Dokážete být za všech okolností objektivní novinářka?
Nikdy jsem ten problém neměla, dokonce jsme jednou ve vysílání Branek, bodů, vteřin aktualizovali výsledky zápasu týmu mého muže, kdy prohráli. A jediné, co jsem řekla kolegovi, bylo: "Díky, super". Až pak mi došlo, že prohráli, že jsem zareagovala úplně nemanželsky. Ale v tu chvíli to tak nevnímáte, v ten okamžik je to pro vás jen výsledek. Soustředíte se na to, abyste neudělala faktickou chybu. Nějaké osobní preference absolutně nehrají roli.
