Kdy jste naposledy strávila celou noc s mužem v jedné posteli?
Není to tak výjimečné. Zrovna včera jsem spala u manžela v pokoji. Naše noci jsou přerušované pouze potřebami psů. V pět ráno chtěli jít ven, tak jsem je vypustila, ale protože se mi nechtělo jít už o patro výš k Mírovi, zůstala jsem ve svém pokoji. K manželovi chodím spát často. Nemáme oddělené ložnice, máme každý svůj pokoj, který používáme ke svým potřebám.
Když se řekne, že manželé spí odděleně, většina si představí, že asi mají nějaký problém. Jaký byl u vás ten hlavní důvod pro to, nemít společnou ložnici?
Bára Štěpánová* Bára Štěpánová se narodila v Praze. |
Jste konzervativní?
V jistém smyslu ano. Kdybych si mohla vybrat, tak bych se chtěla narodit na začátku minulého století v Anglii v nějaké aristokratické rodině, ovšem se všemi výdobytky současné civilizace.
Váš dům je přestavený a zařízený v anglickém stylu se spoustou dekorací. Mohla byste žít v jednoduché funkcionalistické vile?
Mohla, ale necítila bych se v ní příjemně. Ve svém pokoji mám andělíčky, panenky, medvídky, v tom je mi dobře.
A dovedete si představit, že byste svůj dům musela sama uklízet?
V tomto směru jsem velmi ,rozmazlená paní‘, což je dáno také tím, že jsem našla člověka, který mi to umožňuje. Na úklid k nám chodí paní. Míra ví, že toho doma moc nedělám, občas ráda uvařím, ale mnohem raději nakupuju ubrusy, doplňky do bytu. Zato utrácím spoustu peněz, baví mě to tady dělat hezké, ale nemám ráda domácí práce. A on to respektuje. Možná i proto nám vztah vydržel a jsme spolu patnáct let.
Váš bývalý manžel vám takový model neumožňoval?
Za náš rozchod vlastně může Listopad, tedy přesněji řečeno polistopadové změny. Před rokem 1989 jsem hrála v souboru u Františka Ringo Čecha, který mě tam držel přesto, že jsem byla odsouzená za účast na protirežimní demonstraci a byla jsem vlastně kriminální živel. S Lubošem, bývalým manželem, jsem se dala dohromady právě při jedné takové demonstraci. Věděli jsme, že můžeme skončit v kriminálu. Náš život tam směřoval, proto jsme nemohli nic plánovat. Naše soužití bylo postavené na tom, že jsme si navzájem oporou. A najednou přišla ta obrovská změna.
Co udělala s vaším vztahem?
Jak z nás spadla všechna ta hrůza z toho, co se může stát, logicky jsme počali dítě. To datum si přesně pamatuju, bylo 25. prosince 1989. Naše Dominika je typické revoluční dítě, které jsme zplodili z lásky a z uvolnění. Naše životy se ale najednou začaly vyvíjet jinak. Luboš mohl začít studovat vysněnou teologii, já se stala sekretářkou prezidenta, do toho se narodila dcera. Později manžel zjistil, že církev není přesně to, co by chtěl, tak začal podnikat, objevil kouzlo čajoven a já měla také jiné možnosti. Nerozešli jsme se z nějaké nenávisti, ale každý jsme šli jinou cestou. Luboše mám dodnes velmi ráda, pro mě je to jeden z nejbližších lidí a myslím, že i já pro něj. Něco podobného potkalo po listopadových změnách více manželských párů a možná by to bylo zajímavé téma třeba k filmovému zpracování.
Znala jste se s Václavem Havlem už před revolucí?
V bytě u Lukáše Klimenta, už zmiňované školní lásky, se scházeli Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, pan Trefulka, Jelena Mašínová i Václav Havel. Tehdy si mě asi nepamatoval, byla jsem ještě dítě, začal mě vnímat až později, když jsme založili Společnost za veselejší současnost. Ta ho zaujala, protože jsme odpor k režimu dávali najevo trochu jiným způsobem. Nepsali jsme petice, dělali jsme happeningy.
Proč vám, herečce, pak nabídnul práci na Hradě?
Zpočátku to vlastně nebyla nabídka. Jednou jsem náhodou potkala prezidentova tajemníka Mirka Kvašňáka a ptala se ho, jak je na Hradě. Mimo jiné si stěžoval, že jsou tam dlouhé chodby, tak jsme se Společností za veselejší současnost pořídili koloběžku a předali ji Václavovi. Když jsme odcházeli, zeptal se mě, jestli nemám čas, že by potřeboval ohlídat, aby za ním do kanceláře nechodili všichni spolupracovníci najednou. Souhlasila jsem a Václav po půldni zjistil, že to funguje. Požádal mě, zda bych mohla přijít i druhý den. Tři dny jsem mu tímto způsobem vypomáhala, teprve pak mi nabídl, zda bych nechtěla zůstat. Byla jsem tam nakonec dva roky. Když se Hrad začal profesionalizovat, většina lidí jako já odešla k původním profesím.
Uvažovala jste, že byste zůstala?
Vůbec ne, chtěla jsem hrát. Ale jsem za tu možnost vděčná, protože můžu říkat, že jsem byla osobní sekretářka prezidenta republiky. I když malé země. Vždyť kolik žen na světě tohle může říct? Kdyby jich byly tisíce, tak je to pořád docela málo. (smích)
Někteří z herců tehdy opustili divadla a dali se na politiku. Nelákala vás ani tahle kariéra?
Ne. Když jsem nastoupila na Hrad, byla jsem v jiném stavu, pak se narodila dcera. Kojila jsem krátce. Přiznám se, že ač se kojení propaguje, neměla jsem z něj rozkoš, o které některé maminky mluví. Navíc dcera nepřibývala na váze, proto jsem přešla na umělé mléko a po třech měsících se vrátila do práce.
Bára Štěpánová s architektem Miroslavem Masákem a Václavem Havlem při loučení s jeho prezidentováním.
A kdo se staral o dceru?
V té době jsem žila s manželem. A když jsem z Hradu odešla hrát do Divadla Ta Fantastika, starala se o ni i maminka. Bylo to těžké období, protože jsem s divadlem dost cestovala. Byla jsem třeba tři týdny ve Španělsku. Maminka se o Dominiku starala ráda, ale protože je profesí učitelka, byla docela direktivní. Měla potřebu říkat, co dělám špatně, co bych měla a neměla. Později jsem najala chůvu.
Pak jste s manželem přešli na model střídavé péče. Co se stalo?
Dominika chodila do školy v Praze, a když jsem začala žít s Mírou za Prahou, bylo pro ni dojíždění komplikované. Logicky z toho vyplynulo, že zůstala u táty. Když potřeboval vystřídat, byla u nás doma. Dodnes tady má svůj pokojík. Kvůli dojíždění se ale vždycky brzy vracela k tátovi. Pak jsme s Mírou začali uvažovat o sňatku a já zjistila, že střídavou péči si nemůžeme jen tak dohodnout, že o tom musí rozhodnout soud, což by obnášelo kontroly sociálních pracovnic. Přestože jsem na svůj dům pyšná, nechtěla jsem, aby sem někdo chodil a kontroloval, zda moje holčička má všechno potřebné. Tak jsme to neřešili a počkali. Dominika dospěla, my se rozvedli a já se mohla znovu vdát.
U koho žila dcera více?
Rozhodně u svého otce.
Vám se nestýskalo?
Samozřejmě se mi stýskalo, ale pro Dominiku bylo bydlení v Praze kvůli škole jednodušší. S odstupem času vím, že bych dnes nejednala jinak. Nemám výčitky.
V tomto směru nejste zrovna prototyp klasické matky, což otevřeně přiznáváte. Tušila jste od začátku, že to tak budete mít?
Přemýšlela jsem, proč to tak vlastně je. Nemám ráda konflikty, nesnáším hádky, neumím někoho o něčem poučovat. Tudíž jsem zjistila, že vlastně neumím vychovávat. Pamatuju se na scénku, kdy Dominika ztratila už několikátý mobil. Zazněly věty typu, že si ničeho neváží, a já měla desetiminutový monolog, kdy jsem jí vysvětlovala, že už mi nezbývá nic jiného než jí dát facku. Jenomže jsem netušila, že když na to někoho upozorníte, zaujme obranný postoj. Dopadlo to tak, že jsem si ublížila, měla na ruce modřiny a Dominice se nic nestalo. Pro mě to bylo ponižující, ona si zase musela myslet, že jsem blázen.
S novým partnerem jste nechtěli dítě?
Míra má z předchozího manželství syna a já jsem přesvědčena, že kdyby obě děti vyrůstaly u nás, tak by náš vztah nebyl tak harmonický. Chtěli jsme mít dítě, ale když jsme viděli, co dělá puberta s Dominikou a Michalem, vyděsili jsme se a dospěli k tomu, že už něco takového znovu prožívat nechceme. Já jsem si po narození Dominiky myslela, že všechny starosti skončí s odložením plen. Byla to velmi naivní představa a musela jsem uznat, že platí tvrzení - malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti. Místo dítěte jsme si pořídili psy. S nimi je to přece jen jednodušší.
Jak si s dcerou dnes rozumíte, když většinu dětství prožila s otcem?
Máme spolu úplně normální vztah. Nikdy mi v tomto ohledu nic nevyčítala a doufám, že ani nebude. Čekala jsem na to, až budu mít kamarádku. Teď ji mám. Občas, když něco povídám, udělám, tak se na mě jen shovívavě podívá a řekne. "Báro, víš... No, raději nic. Stejně nemá cenu ti nic říkat." Ona ví, že nejsem klasická matka.
Bára Štěpánová s dcerou Dominikou. (r. 2001)
Oslovuje vás křestním jménem?
My si tak doma říkáme všichni, i s rodiči.
Nejste nakonec vy tak trochu dítětem své dcery?
To opravdu nejsem. Ale je pravda, že Dominika na rozdíl ode mě nemá třeba problém chodit po úřadech, ji to baví, já při něčem takovém trpím.
Přemýšlíte někdy nad tím, ke komu z rodičů má větší vztah?
Myslím, že si nás váží obou dvou, respektuje a bere nás oba stejně. I když je Dominika docela rozmazlené dítě, dělá věci, které já bych asi udělala jinak, tak vím, že základ je v pořádku. Geny by měly fungovat, to je to, na co spoléhám a proč bych třeba nikdy nebyla schopna adopce. Měla bych z ní hrůzu. I vlastní dítě byste občas ,zabila‘ nebo si říkáte, jak je možné, že dělá to, co dělá, ale je to vaše dítě a víte, co jste do něj vložila, znáte otce i sebe a říkáte si, že to přece nemůže být takový průšvih. Jenže u adoptovaného dítěte to nevíte. Ze svého okolí znám případ, kdy manželé vychovávali holčičku jako vlastní, ale nezafungovalo to tam. Všecko, co do ní vložili, najednou jako by nebylo.
Z pohledu většiny máte docela zvláštní vztah i s partnerem. Označila byste se za feministku?
To rozhodně ne, některé feministky říkají, že takové jako já nevíme, o čem mluvíme. Ale já opravdu netoužím po volebním právu, ať klidně rozhodne můj muž, ovšem po konzultaci se mnou. (smích) Mně vyhovuje chlapa obdivovat, ale on mi za to zase musí umožnit být ,princeznou‘. A Míra to dělá.
A chodíte k volbám?
Chodím. A rozhoduju sama, koho budu volit. To byla nadsázka, ale kdyby to byla skutečnost, tak by mi to až zase tak nevadilo. Samozřejmě po té konzultaci. (smích)
Všechno u vás řídí manžel, nemáte přehled o penězích. Nevadí vám, že jste na něj tak odkázaná?
Vůbec ne. Dovedete si představit, kolik stojí tenhle barák? Já ne, já si umím představit, že je to hodně, to je tak všechno. Nechci o tom vědět. Tohle byla naše domluva už na začátku.
Popište mi, jak to tedy u vás funguje. Máte platební kartu a nakupujete, dokud tam jsou peníze?
Kartu nemám. Míra se mě zeptá, jestli mám peníze, a když ne, tak mi je dá. Chápu, že to může působit divně, ale konec konců každý v životě hrajeme nějakou roli. Jsou ženy, které baví být kvočna, v tom dobrém slova smyslu, které se starají o rodinu, manžela, zajišťují mu servis. Nechci to znevažovat, naopak. Pak jsou ženy, které chtějí rovnoprávnost, mají oddělené účty, každý svoje peníze. Těch modelů je spousta. My doma máme model malé holky, která přijde, udělá smutný pohled a řekne muži, že by si chtěla něco koupit. Loni jsem například v obchodě viděla kabelku od Vivienne Westwood za třicet tisíc korun, kterou jsem moc chtěla. Přišla jsem za Mírou, sehrála scénku malé holčičky, která po ní touží, on zase zahrál silného chlapa. Šel se mnou do obchodu, kde jsme v téhle hře pokračovali, a já kabelku dostala. Kdyby nás slyšel někdo cizí, tak si řekne, co jsme to za pár. Podstatné ale je, že nám oběma to vyhovuje. Pokud by to jeden dělal z donucení, vztah by nám nevydržel, ruplo by to.
Máte vůbec nějakou oblast, do které vám manžel nezasahuje, kam nevidí?
Asi ne, on ví vlastně skoro všechno. Žádnou takovou oblast nepotřebuju. Ale kdybych chtěla, tak si ji určitě udělám. (smích)
A řekl vám někdy, Báro, tohle ti opravdu nekoupím?
Asi kdybych přišla a chtěla porsche, tak bych ho nedostala. Nejsem až taková holčička, která si stoupne a vzteky dupá nožičkama. V tomto směru stojím nohama pevně na zemi. Vím, co si můžeme dovolit, ale přiznávám, že utrácím ráda, často za nesmysly, nakupuju víc věcí, než potřebuju, i vím, kde se tahle posedlost vzala. Je to pozůstatek doby, ve které jsem vyrůstala, kdy nic nebylo, oblečeními šila babička a rodiče mi vždycky říkali, že nezáleží na tom, co mám na sobě, ale v hlavě.
Souvisí s tím i váš extravagantní styl oblékání?
Doma mi nic nezakazovali, tenkrát byl spíš problém, že pěkné věci nebyly, tak si to dnes vynahrazuju. Kupuju si oblečení, které se mi líbí. Byť jsem řečeno slovy mého kolegy stará malá holčička, tak si klidně vezmu pruhované nadkolenky. I když někdo má pocit, že jsem tlustá, nejsem. Kamera zkresluje. Líbí se mi nosit minisukně a nechápu, kde někdo bere právo říkat, že jsem já, nebo kdokoliv jiný, špatně oblečená. Co kdo nosí, je jen jeho věc. Kdo je tady arbitr, který řekne, co je dobře a co špatně? Tohle mi opravdu vadí.
Znejistíte, když na sebe slyšíte kritiku?
To bych na tom musela být hodně špatně, abych na základě hodnocení šatů osobě začala pochybovat. Oblékám se podle toho, co se líbí mně, podle nálady a abych slyšela pochvalu od svého partnera. Všechno ostatní je mi jedno.
Věděla jste hned od začátku, že váš partner je ten pravý?
Samozřejmě že ne. To hned nepoznáte. Přiznávám, že v našem vztahu byl sex dříve než láska. Ale když přišla, byla jako trám.
Doporučila byste tento způsob navázání vztahu i své dceři?
Nikdy nikomu nic nedoporučuju. Obecný soud si může dovolit vyslovit jen málokdo. Ale souhlasím, že je lepší, když se dva nejdříve poznají, přijde láska a pak teprve sex, i když se může stát, že to vyjde i v opačném pořadí.
