V Paříži s vámi byla jen Maruška. Kde jste nechaly druhé dvojče?
Holky jsou už od dětství raději, když mohou být se mnou každá zvlášť, kontakt je pak intenzivnější. Tohle byl dárek k loňským osmnáctinám. Jedna dostala Paříž, druhá Londýn.
vizitka* Narodila se 17. února 1963 v Praze |
Vždyť jsou dvojčata a ta většinou bez sebe nedají ani ránu. Dělají stejné věci, stejně se oblékají…
Já si myslím, že touha podobat se je u dvojčat skoro patologický jev. U mých dcer to přišlo naštěstí nějak přirozeně, že se chtěly lišit, chtěly každá svůj svět, se kterým se ztotožňují.
Takže jste je neoddělovala plánovaně?
Jsou každá úplně jiná. Jak fyzicky, tak povahou. Jen proto, že se narodily ve stejný den, nemusí dělat vše stejně. Proto jsem se rozhodla, dát je ve škole do jiných tříd, aby jedna netrpěla za tu druhou.
A výsledek?
Bylo to rozumné, hodně jim to pomohlo do života. Teď to vidím. Mají se rády a vnímají se jako ségry, ale každá má jiné zájmy, jiné kamarády, jinou náplň volného času… A mě těší, že si každá vytvořila svou vlastní cestu.
Holky mají slavnou mámu, bylo jim devatenáct a moc se o nich neví. Držela jste je schválně stranou showbyznysu?
Právě že ne. Ne že bych je vystrkovala na titulní strany, ale když sem tam někdo chtěl fotky, nebránila jsem se. Fungovaly jsme veřejně normálně. Nechtěla jsem žádnou VIP izolaci. Chodily do normální školy, na normální pískoviště. Mají se cítit výjimečně? Proč? Že je maminka nějaká známá tvář?
Ano, právě proto.
Ale to by jim bylo na škodu. Nechtěla jsem, aby je někdo posuzoval podle toho, čí jsou děti. Odmítavý postoj vůči médiím přišel u holčiček sám a já to respektovala, i když jsem to pak paradoxně schytala od novinářů. Naléhali, chtěli fotky, a když jsme někam dorazily společně, neomalení paparazzi holkám strkali foťáky pod nos a to je odradilo úplně. Jsou jiné než některé děti mých kolegů, nejsou exhibicionistky, naopak jsou docela stydlivé a mám podezření, že dodnes někteří jejich kamarádi ani nevědí, že jsem jejich máma.
Ve vašich stopách tedy asi nepůjdou?
Nepůjdou. Každá si vybrala jinou školou, nechci říkat, jakou. Ony by to nechtěly. Tak třeba to bude až Theodor.
Dá se nějaký talent vypozorovat už teď, v jeho dvou letech?
Jo, na něm je vidět, že to v sobě má. Tancuje, zpívá si a bubnuje. Ale zrovna tak je i sportovně nadaný. Kope do balonu a je manuálně zručný. Jestli teď bude tancovat, ráda to podpořím, ale pak ať dělá klidně zase něco jiného.
Pomáhají vám s ním holky?
Ano, ale nemusí, dala jsem tomu volný průběh a zápasím se dvěma protichůdnými názory: můj muž a někteří členové příbuzenstva tvrdí, že pokud mají holky mladšího sourozence, tak je jejich povinnost ho hlídat. Já toho názoru nejsem. Holky mají sice mladšího bratříčka, ale to si ony nevybraly a nepovažuju za jejich povinnost starat se o něj. Je to jen jejich dobrá vůle.
Chůvu nemáte?
Máme, protože já i manžel pracujeme a stává se, že v určitou chvíli nikdo s Tedíkem nemůže být. Máme hodnou a milou paní. Je dobré, že si dítě navykne na další osobu v rodině a není fixované na maminku a na tatínka, zvyká si na nové sociální vazby. Občas ho dáváme i do jeslí, protože potřebuje kontakt se svými vrstevníky.
Žádné srdceryvné scénky v jeslích?
Je zvyklý. Brali jsme ho od malička mezi lidi, hodně cestovali, je společenský. Myslím si, že maminky, které se obětují a jsou doma s děckem tři roky od rána do večera, musí být psychicky i fyzicky vyčerpané. A dítě je svým způsobem omezeno, protože je pořád s maminkou, a když pak má změnit situaci, tak je to pro něj problém.
Máte docela jasno ve výchově. Pomohla vám zkušenost s holkama, nebo ta doba dozrání, která mezitím uplynula?
Obojí. Holky byly moje první zkušenost a člověk dělá všechno opatrně a zbytečně pečlivě. Byla jsem příliš úzkostlivá, aby si lehly na podlahu, bylo nemyslitelné. Teď vím, že to dítěti vůbec nevadí, když se zamaže, nechávám ho hrát, když se někde válí a je špinavé, tak co? Vypere se to. Ale taky jsem v určitých věcech důslednější. Holkám jsem něco zakázala, ale pak mi jich bylo líto a vyměkla jsem. To jsou krůčky, kterými si autoritu podrýváte a dítě to vycítí.
Jste důslednější vy, nebo manžel?
Manžel. On je přísný, ale dokáže dát na druhou stranu obrovskou lásku.
Kdo je hlava rodiny?
Myslím, že asi já.
Jste doma dominantní?
To ne, ale o spoustu věcí se starám, řeším i finance. Mám víc zkušeností. Ale tím nechci Petrovu roli v rodině podceňovat. Je skvělej táta. Nemá problém cokoliv s Tedíkem dělat a neměl problém ho přebalit nebo nakrmit. Nevyžaduju to po chlapovi, ale je fakt, že si tím dítě buduje silnou vazbu k otci. A Theodor je na Petra hodně fixovaný.
Kdo vaří?
Víc Petr. Já tomu moc nedám, nebaví mě to a ani na to moc nejsem. Doba vyvařování už pominula a my nemáme problém si někam zajít na jídlo. Navíc zápasíme s časem a jít se najíst je jeho úspora.
Jak vychází Petr s holkama?
Dobře. Jsou si generačně blízko, tak jdou občas na mejdan nebo na koncert.
Ambice nahradit otce se vší autoritou asi nemá, že?
To nikdy neměl Petr v úmyslu. Přišel jako nový člen do zavedené rodiny, kde už nějaká pravidla fungovala a musel se podřídit určitému rytmu a zvyklostem. Občas naráží na to, že já s holkama jsme taková silná trojka a proniknout do našich silných pout bývá pro něho někdy těžký. Ale není to typ, co by se chtěl někam dostat násilím a respektuje nás.
Jste stále zamilovaná?
Jestli myslíte takové to vrcholné bušení srdce, tak to už samozřejmě nemám, ale jsem šťastná a spokojená.
Nikdy jste věkový rozdíl mezi vámi neřešila. Opravdu ještě nepřinesl žádný problém?
Ne, na tom se nic nemění. Zatím.
Kde byste ho teoreticky čekala?
V tom, že já budu vypadat starší. Ale třeba to taky nebude problém, co já vím.
Kdyby vám někdo řekl, že máte mimino ve věku, kdy byste si měla života už užívat, co byste odpověděla?
Já si ho užívám. Chápu, že lidi v mém věku mají odrostlé děti jako já dcery a chtějí mít čas intenzivně na sebe, partnera, zájmy… Asi bych to dělala stejně. Ale já jsem po dítěti ještě toužila a jsem ráda, že se mi to podařilo. Nehledě na to, že spousta věcí se dá dělat i při něm. Když má někdo dítě, neměl by být jeho otrokem. Přestože jsem jeho matka, chci nějak vypadat, chci si občas přečíst knížku a chci jít občas mezi lidi. Já i dítě potřebujeme změnu. Žena si zaslouží občas vypnout a nebýt jen u plen a dudlíků, potřebuje to ke svému přirozenému vývoji. Při dobré organizaci a dělbě práce se čas dá trávit i cestováním a koníčky.
Vy tak žijete?
Žiju a ještě do toho pracuju. Není podstatné, kolik času věnujete dítěti, ale jak ho s ním strávíte. Spousta maminek přijde domů utahaná z práce a dítě si stejně hraje samo, maminka se mu nevěnuje, protože musí nakoupit, uklidit a postarat se o domácnost.
Teď zníte vyrovnaně a člověk by vám záviděl. Ale nebylo to tak vždy. Máte za sebou psychický kolaps po druhém rozvodu. Co vás tenkrát srazilo na kolena?
Ten rozchod jako takový. Já se zklamala sama v sobě, že jsem nedokázala udržet ani druhé manželství.
To si myslíte?
Dnes ne. Tenkrát jsem si ale vyčítala, že to je moje vina, že jsem nebyla dobrá manželka. Dost jsem se tím trápila, byla jsem psychicky na dně.
Léčila jste se?
Nebyla jsem hospitalizovaná, ale docházela jsem na kliniku a brala antidepresiva. Utlumí se emoce a mysl, otupí vás to, necítíte bolest a máte sílu a schopnost něco se sebou dělat. Než jsem začala léky brát, tak jsem měla velké deprese a byla jsem zoufalá, přesvědčená, že jsem úplně neschopná a nedokážu ani vyjít na ulici a něco nakoupit. Prostě jsem se sesypala.
Holkám tenkrát bylo patnáct, jak to vnímaly?
Myslím, že to tak velice tiše trpěly a chápaly. Nevedly jsme kolem toho žádný řeči, já v tom nejsem zrovna sdílná, aspoň tehdy jsem se o tom nechtěla bavit. Byla jsem ráda, že jsme spolu, to byla pro mě motivace. Holky byly můj smysl života, důvod, proč existovat. Rok jsme pak žily samy a bylo to strašně krásný období. Všem třem nám pomohlo, sblížily jsme se a vynahradily jsme si, co jsme zameškaly.
Vyčetly vám to holky někdy?
To ne, ale dodnes mě kritizujou, že jsem vůči lidem příliš mírná a tolerantní, že ony, když budou mít svůj život a rodiny, budou daleko tvrdší a suverénnější. Říkají: Mami, ty jsi moc hodná a chceš být s každým za dobře, nechceš nikomu dělat problémy a to nejde!
A mají pravdu?
Vlastně to je moje výchova a já jsem ráda, že umí říct svůj názor a stát si z a ním. Chtěla jsem, aby byly zdravě sebevědomé, aby řekly ne, když se jim něco nelíbí, nenechaly si sr.. na hlavu. Moje máma mě vychovávala úplně jinak. Neměla jsem žádné sebevědomí, byla jsem pro ni ta hloupá a k ničemu. Říkala: Na tohle se neptej, tomu nerozumíš. Máma se se mnou moc nemazlila a já se jí vůbec nesvěřovala. Ale podle mě jsou tu rodiče od toho, aby byli vždy na blízku a první podali pomocnou ruku, když je potřeba.
A mají holky pravdu o vás?
Myslely to tak, že jsem si nechala spoustu věcí líbit. I když má člověk rád svého partnera, neměl by se mu úplně oddat a podřizovat. Ale já v tomhle taková jsem. Když s někým žiju, ráda se podřizuju a vůbec to tak neberu. Až zpětně si člověk uvědomí, že to jeho identitu ukrajuje.
V čem jste si ukrajovala? V kariéře?
Na to já kašlu. To pro mě nebylo nikdy podstatný. Spíš to zasáhlo můj soukromý život. Ráda píšu, čtu, chodím do divadel a to jsem totálně obětovala partnerství, včetně času na přátele. Ono je krásný, když jsou dva spolu, jsou na sebe fixovaní a mají společné zájmy a názory. Ale měli by k tomu mít bonus, každý něco svého. Každá ženská by měla mít svou nejlepší kamarádku, se kterou si vyrazí, a dělá úplně přiblblý ženský věci. A totéž by měl mít chlap, kámoše, se kterýma zajde na panáka, kulečník nebo fotbal. Trávit volný čas jen spolu, hlídat se a kontrolovat, to není zdravý.
Jak to máte s kariérou přes veškerý svůj laxní vztah k ní? Jste přeci velmi úspěšná zpěvačka.
Co to je úspěch? Dostat každý rok Slavíka a prodávat desetitisíce desek? Nebo to může být taky to, že někde občas uděláte koncert, na který přijdou lidi, co vědí, nač a proč přišli. Já nikdy kariéru neprožívala a neřešila. Muziku mám ale moc ráda a je to moje seberealizace, i když jsem s tím několikrát už chtěla praštit.
A to proč?
Přestalo mě to prostě bavit. Spíš než zpívání, tak to všechno kolem: showbyznys, vztahy, intriky, mediální tlak, bulvár. Já neusiluju o ceny a prvenství, koncertuju, vybírám si z nabídek a dělám to, co mě těší.
Není to krása, mít to privilegium vybírat si z nabídek?
Je skvělý, že dnes v 48 letech si opravdu vybírám. Mám odžito a odzpíváno tolik, že už si můžu vybrat věci, který jsou pro mě prestižní nebo jinak zajímavý, a to i finančně. Je v tom velký klid.
Jak jste k takovému výsadnímu postavení došla?
Těžko říct. To nebyla promyšlená strategie. Instinktivně jsem dělala věci, které by se z komerčního hlediska dělat neměly. Spousta mých kolegyň má svoji kariéru vymyšlenou, nalajnovanou, mají management, který se o ně stará a plánuje. Já se chovám náhodně a podle toho, jak se mi chce. Jsem známá střídáním stylů a žánrů. Vždycky se nadchnu pro něco, dám tomu vše, a když si to pro sebe uzavřu a naplním, potřebuju jít dál. Proto jsem asi dneska nezařaditelná zpěvačka. Z komerčního hlediska je ale asi lepší, když máte svou značku a držíte si svůj styl.
No jo, ale vy si zase můžete vybírat z nabídek...
To ano, ale teď taky zjišťuju, že jsem deset let nenatočila cédéčko. Nenašla jsem styl ani autora, který by mě oslovil. Až teď. Najednou se objevil, přinesl písničky a já věděla, že je to ono. Vidí mě v melancholičtější, smutnější muzice a je tam i něco z rocku, odkud jsem vzešla. Pracujeme na desce, ale kdy vyjde, nevím. A kdo to je, také neprozradím. Překvapím.
Očima autorkyNevím, zda za to mohla holčičí Paříž nebo Bářin spokojený život v posledních letech, ale naše povídání se neslo ve velmi příjemné a přitom netradičně otevřené atmosféře. Bylo by o čem mluvit hodně dlouho. Bára Basiková toho má za sebou dost, ale do žádného klišé nezapadá. Jako hvězda se nechová, ani na své kariéře zásadně nelpí. Ve svých pětačtyřiceti si pořídila miminko s o patnáct let mladším partnerem, ale typická mamina to není, co se výchovy dětí týče, jde si svou cestou navzdory všem a všemu, ostatně stejně jako v lásce. Řídí se intuicí i srdcem i přesto, že jí vždycky štěstí nepřinesly. |
Děkujeme Pachtovu Paláci a restauraci Amade za poskytnutí prostor k focení.
