Všechny tři své děti jsem tedy odmalička pozorovala a sledovala, protože geny ovlivňují naše zdraví mnohem víc, než si přejeme.
Kontrolovala jsem vyvolané fotografie, protože šilhající dítě prý odhalí blesk, abych případně šilhání u svých potomků zpozorovala včas. Mohla jsem být klidná, nedělo se nic.
Jednou ráno se však tehdy tříletá dcera probudila a zmateně mi hlásila, "že mě vidí dvě". Každé oko jí náhle šilhalo trochu jinak, ale obě velmi silně.
Okamžitě jsme vyrazili na nejbližší polikliniku. Na mé šilhající dítě se zdejší lékařka (v tu chvíli docela vyděšená) odmítla podívat. Prý musím do nemocnice, mezi dveřmi zhodnotila stav za natolik vážný, že s ním nechce mít nic společného.
Začala jsem se bát, zvlášť když se podobný scénář opakoval v nemocnici. Tam nás z očního oddělení převedli na neurologii.
Jak mi vysvětlila primářka, náhlé šilhání může být projevem závažných změn na mozku, oční nerv je dlouhý. Okamžitě nás objednali k hospitalizaci a na vyšetření CT. V tu chvíli jsem již měla přečtených spoustu internetových stránek o medicíně a také spoustu nápadů, co mé dceři může být.
Onemocnění mozku se naštěstí nepotvrdilo, a dcera přešla do péče očního lékaře s diagnózou strabismus, tedy obyčejného šilhání. Vada se však zhoršovala a ani okluze (střídavé zakrytí jednoho oka), ani brýle, ani cvičení u ortoptika nepřineslo zlepšení. Před půlrokem dcera absolvovala operaci, po které problém zmizel. Stále ještě nosí brýle, ale těch se do dvou let zbaví.
