Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Za Kolju jsem si pořídila jídlo, směje se babička z oscarového filmu

  0:07aktualizováno  0:07
Pro Čechy navždy zůstane babičkou filmového Kolji. Oscarový snímek natočený v roce 1996 jí v Praze zajistil kariéru a pomohl také k českému občanství. Ruského se vzdala celkem lehce, byť ji to stálo nakonec 320 dolarů.

Herečka Lilian Malkina | foto:  Petr Kozlík, MAFRA

„To, že si mě pletou s Ruskou, mě hodně štvalo. Sověti mi zabili tatínka, kterého poslali do gulagu. To jim nezapomenu,“ říká herečka Lilian Malkina (78), která se narodila v estonském Tallinnu, ale herectví vystudovala v tehdejším Leningradu.

Fotogalerie

Vaše tři zamilovaná města začínají na shodné písmeno: Praha, Petrohrad a Paříž. Čím si vás získalo prvně jmenované?
Miluju Vyšehrad a Troju. Ale ze všeho nejdřív jsem si oblíbila Karlův most. Když jsem měla splín, chodila jsem tam pro radost hvízdat a tančit. Byl tam dixielandový orchestr, ve kterém hráli starší pánové. Spřátelili jsme se. Teď už tam nehrají a já tam ani tak často nechodím, protože je tam strašně lidí. Aby si člověk Karlův most užil, musí tam vyrazit v šest ráno.

Kdy jste tančila naposledy?
Včera. Když slyším muziku, tančím. Navzdory špatným kolenům. Jsem po operaci, která se moc nepovedla, takže špatně chodím. S Naďou Konvalinkovou máme zájezdové představení, kterému říkáme besedy. Včera jsme byli v Chomutově. Na začátku vystoupení jsem se představila: „Jsem Lilian Malkina, narodila jsem se v Tallinnu 14. července 1938, takže mi bude brzy osmdesát.“ Následoval aplaus. Ptala jsem se diváků, proč tleskají, co je na tom dobrého, že mi bude osmdesát. Řekli mi, že jsem na ten věk čilá. Tak jsem jim předvedla tanec. A dnes ráno jsem skoro nevstala (směje se).

Do Prahy jste poprvé přijela v roce 1990. S jakými pocity?
Byla to láska na první pohled. Asi i proto, že mi Praha občas připomíná Tallinn. Prvních pět let jsem byla tak fascinovaná, že mi ani nechybělo moře. Pak mě to nějak dostihlo. Za každým kopcem jsem očekávala moře, a nebylo tam. Paradoxně se to událo přesně v moment, kdy jsem pochopila, že jsem tady doma. Každý rok jezdím do Tallinnu. Prvních pět let jsem říkala, že jedu domů a pak se vrátím do Prahy. A tenkrát jsem poprvé řekla: „Jedu do Tallinnu a pak se vrátím domů.“ Od té doby jsem tady doma. A moře mi tady už nechybí. Každý rok jezdím na řecký ostrov Thassos. Mám to jako chalupu, už si tam nechávám svoje věci. Bydlím vždy ve stejném pokoji.

Sama?
Ne. S kamarádkou režisérkou Lídou Engelovou, díky které jsem vlastně do Prahy přijela. Potkaly jsme se v Petrohradě, kde v roce 1988 režírovala Kafkův Proces. A když jsem začala přemýšlet, kam bych z Ruska, kde už jsem nemohla vydržet, odjela, vzpomněla jsem si na ni. Německo nesnáším. Jsem dítě války. Zkusila jsem Ameriku, ale tam jsem se taky necítila. A Lída mi sehnala v Praze ubytování, jsme sousedky v jednom domě. Rozumíme si lidsky i profesně. Vše, co jsem dělala ve Viole, jsem připravila s ní. A navíc je to můj nejbližší člověk. Když mám problém nebo je mi smutno, volám jí. Jsme podobné typy, neomezujeme se navzájem, vyhovíme si. Už pětadvacet let spolu každý rok jezdíme na dovolenou. Před pěti lety jsme podnikly cestu: Dubaj, Thajsko a Hongkong.

Líbilo se vám v Asii?
V Dubaji bylo padesát stupňů, hrůza! V Thajsku se mi líbilo mnohem víc, pak jsme si odpočinuly na ostrově Ko Samui. V Hongkongu jsme bydlely v anglickém hotel Kimberley, poslední den jsme chtěly utratit zbytek peněz v baru. Lída si objednala víno, já se pídila po vodce. Měli stoličnou. Zasmála jsem se. Židovka z Estonska, rusky mluvící, žijící v Praze a mající české občanství, musí jet do Hongkongu, aby si v anglickém hotelu dala ruskou vodku.

Pochutnala jste si?
Piju finskou, ta je moc dobrá. A když není finská, dám si švédskou. Ruská mi nejede.

A česká? Polský spisovatel Mariusz Surosz, který taky žije v Praze, tvrdí, že v Česku kvalitní vodku nesežene.
Ať jde do háje! Jsou dva druhy vodky: dobrá, anebo moc dobrá. Ale je fakt, že ta česká se nedá pít (směje se).

Týdeník TÉMA

Vychází v pátek

Týdeník TÉMA

Rozhovor vyšel 29.5. v magazínu Téma

Kdo z vás dvou je zařizovací typ?
Jednoznačně Lída. Já na to nemám trpělivost. Nejsem diplomat. Proto jsem vystřídala patnáct divadel. Když se mi něco nelíbilo, řekla jsem: „Jděte do prdele.“ A odešla jsem... Takže všechny cesty plánuje Lída. Koupí letenky, zajistí ubytování. Když si někde půjčíme auto, šoféruje, protože já nemám řidičák. A má geniální talent na jazyky. Mluví anglicky, trochu italsky a rusky. Takže spolu mluvíme rusky. Přitom já bych potřebovala, abychom mluvily česky. Ale co naplat.

Co vám dělá v češtině největší problémy? Když je ve slově dlouhá samohláska?
Dělalo mi problémy něco jiného – třeba vyslovit slovo „ořezávátko“. To je strašný jazykolam. Mám problémy se slovy, kde se střídá „e“ a „ě“. Třeba devět. Nebo zájmeno „si“ a „se“. Naučila jsem se mluvit na Havelském tržišti, kam jsme chodila nakupovat a klábosit. Jsem Pražačka. Když jezdíme s představením po republice, diváci se mě ptají: „Jak může cizinka mluvit pražštinou?“ V Praze potkávám hodně Rusů, kteří mluví rusky strašně. Asi jako já česky. Abych ten jazyk nezapomněla a cvičila paměť, každý den od sedmi do devíti ráno luštím ruské křížovky. Číst ruské knížky už bohužel nemůžu, protože mám špatné oči.

Jak dlouho jste se rozhodovala, že v Praze zůstanete?
To bylo hned. Mnohem déle jsem řešila, jestli odjet z Petrohradu. Ale už to tam bylo nesnesitelné. Politická situace i běžný život. Na všechno se stály půlden fronty, nemohla jsem v obchodě sehnat pořádné maso. Najednou jsem si řekla: „Konec!“ A protože jsem poměrně silný člověk, věděla jsem, že opravdu odjedu. Proto v životě neřeknu, že přestanu kouřit a pít vodku. Protože pak bych to musela udělat, jsem zásadová. Ale já to dělat nechci (směje se). Nicméně hlavní příčinou mého odjezdu byl antisemitismus, který byl v Rusku – na rozdíl třeba od Estonska – cítit na každém kroku. Už jsem v tom nechtěla dál žít.

Jak se ten antisemitismus projevoval?
Bylo to všude, ve filmech, v televizi. I na vysoké škole, kde jsem studovala. Byl nepsaný zákon, že tam můžou vzít jen jednoho studenta židovského původu ročně. Měla jsem štěstí. Na rozdíl od tatínka. V roce 1948, to mi bylo deset, byl jako Žid odsouzen k mnoha letům vězení a odvezli ho do gulagu v Karélii (ruská oblast na hranici s Finskem, pozn. red.).

Jak na něj vzpomínáte?
Byl inženýr, ale uměl hrát skoro na cokoli. Třeba na lžíci. Naučil mě v pěti letech hrát na zuby. Od té doby jsme doma dělali společné koncerty. A naučil mě taky pískat. Teď už mi to moc nejde, protože mám slabé a prokouřené hlasivky, ale někdy se to povede (zapíská krásnou melodii, pozn. red.). Tahle schopnost mi přihrála dost peněz. Díky ní jsem dostala hodně rolí ve filmu, anebo jsem do nich dělala hudební podkres. Ve Viole jsem deset let účinkovala v představení Lilian Malkina kulatá a veselá, kde jsem pískala hodně.

Taky umíte hrát tužkou na zuby. To vás pak nebrní?
Hraju jen na jednom zubu. Lidi si myslí, že hraju ne těch velkých předních, ale není to tak. Je roztomilé, jak ty moje dva křivé přední zuby pořád někdo řeší. Včera jsem byla na veřejné generálce na Nové scéně. Přišla ke mně jedna divačka a povídá: „Jsem zubařka, paní Malkino. A určitě si nechte ty zuby, jak jsou.“ Slíbila jsem, že nechám (směje se). I můj první režisér říkal, že to bude jednou moje přednost. Ale ještě k tatínkovi: Pamatuju si, že byl strašně vysoký a urostlý. Ale z lágru se vrátil úplně jiný, s podlomeným zdravím. Sověti ho vlastně zabili. To jim nezapomenu.

V Česku si spousta lidí myslí, že jste Ruska. Vadí vám to?
V Rusku jsem byla Židovka, i když, jak říkali, netypická. Typické jsou podle nich černé vlasy, velké oči a nos. V Česku mě zase považují za Rusku. Strašně mi to vadilo. Ale už na to kašlu, už to nevysvětluju. Jsem prostě Koljova babička. Toho klučinu, co ho hrál, jsme viděla před pár lety. Je mu sedmadvacet, ale pořád je roztomilý.

Jak vás vlastně režisér Jan Svěrák pro film Kolja objevil?
Dohodila mě herečka Jana Altmannová. Byli jsme zrovna za Prahou s kamarádem na víně. Tam jsme se seznámily a hodně se nasmály. Ona si pak na mě vzpomněla, když ji pozvali na casting na tu roli Koljovy babičky. A řekla jim: „Proč Češka, špatně mluvící rusky, musí hrát ruskou babičku, když je po ruce ruská herečka, která špatně mluví česky?“ Tak mě našli.

Sáhla jste si pak na Oscara?
Jasně. Navíc Jan Svěrák nám všem koupil repliky Oscarů, bylo to moc milé. Shodou okolností jsem v den, kdy přebíral toho velkého, byla taky v Americe, u přátel. Ale na tom slavnostním večeru samozřejmě ne.

Co jste si pořídila za honorář za Kolju?
Jídlo (směje se).

Prosím?
Dostala jsem asi devět tisíc korun, tři tisíce za jeden natáčecí den.

Lilian Malkina

  • Narodila se v Tallinnu, hlavním městě Estonska. Chodila na taneční konzervatoř, ale studium nedokončila. Herectví vystudovala v Leningradu, absolvovala v roce 1960.
  • Působila v tallinnském divadle i v moskevském legendárním Divadle dramatu a komedie na Tangance, dále v leningradském akademickém Divadle Komedie, v Divadle Lensovětu a v leningradském divadle Experiment.
  • V roce 1992 se natrvalo přestěhovala do Prahy. Popularitu v Česku získala díky roli babičky ve filmu Kolja (1996). Objevila se v seriálech Přízraky mezi námi, Strážce duší, Gympl, Dobrá čtvrť, ale také v amerických hororech, například Hostel II.
  • Sedmnáct let působila v Divadle na Fidlovačce, kde, jak říká, nad ní držel ochrannou ruku režisér Tomáš Töpfer, který jí pak dal práci i v Divadle na Vinohradech. Hostovala rovněž v Dejvickém divadle.
  • Nyní je na volné noze. Vidět ji můžete například v inscenaci Stará dáma vaří jed, Když teče do bot (Divadlo Viola) nebo Když ptáčka lapají (Divadlo na Vinohradech) či Babička se vrací, Škaredá středa (Studio Ypsilon).
  • Napsala dvě knížky a bylo o ní natočeno několik dokumentárních filmů.

Jak vzpomínáte na natáčení?
Za tři dny jsem v tom filmu umřela... V Rusku jsem odehrála padesát, většinou o dost větších filmových rolí. Ale díky Koljovi mě Češi znají. Kolja mi tady otevřel dveře k mé kariéře. A díky němu mám vlastně i české občanství. To jsem získala po pěti letech, co jsem tady žila. Tedy v roce 1997. Bylo to strašně rychlé. V té době tady bylo ještě málo Rusů a díky tomu oscarovému filmu jsem na úřadě nemusela dělat zkoušky z českého jazyka. Usmívali se na mě a řekli: „Učila jste se na roli, takže číst a mluvit česky umíte. A psát asi taky...“ Prostě mi to dali, aniž jsem něco musela předvést. Pohoda. Ještě jednou děkuji. Zato předtím na ruské ambasádě po mně chtěli za zrušení ruského občanství 750 dolarů (tehdy skoro 24 tisíc korun, pozn. red.). Říkám jim: „Za to, že se zbavím ruského občanství, tolik peněz? Nemám...“ Usmlouvala jsem to na 320 dolarů. Jedna známá mi pak tvrdila, že po ní nechtěli nic. Dělali to asi podle obličeje.

Našla jste si v Praze nějakou lásku?
Když jsem přijela, bylo mi už pětapadesát.

Na lásku přece není nikdy pozdě... Přijdou vám čeští muži galantnější nežtiruští?
Určitě, i když jsou taky na prd (směje se). Češi mi obecně přijdou mnohem víc vychovaní, až takoví přeslušní. Jen moc nevěřím tomu, že to je od srdce, ale to mi je jedno. Je každopádně příjemné pětkrát slyšet poděkování nebo přání „Dobrý den“. To se vám v Rusku nestane. Ale já jsem byla vychovaná v Estonsku. Takže pro mě to nebyl kulturní šok.

V čem ještě je největší rozdíl mezi Čechem a Rusem?
Rusové jsou mnohem otevřenější, až do naivity. A v pohostinnosti. V Rusku je mnohem větší. Mě třeba štve, že čtyři čeští kamarádi nebo známí vyrazí do kavárny a platí každý zvlášť. To v Rusku neexistuje. Zaplatí jeden a příště se to otočí. Prostě platí ten, co zrovna má. Když někam vyrazíme, snažím se vytáhnout peněženku první a zaplatit to za všechny. Takže skoro vždy platím já (směje se). Ale mně to nevadí, zatím mám.

Koho z českých herců obdivujete a proč?
Táňu Medveckou. Zřídka zažiju, že když zrovna nemám výstup, zůstanu za kulisami na jevišti a fascinovaně koukám, jak kolega hraje. A s ní se mi to stává. Může hrát cokoli a věříte jí to. Je komediantka, takže zvládne i tragickou polohu, opačně to moc nefunguje. A je dáma, krásná ženská. Zbožňuju ji. Jsem ráda, že s ní můžu sedmnáct let hrát.

Prý jste se hodně přátelila s Milenou Dvorskou... Před týdnem jsem byla na hřbitově se jí poklonit. Byly jsme blízké kamarádky. A jak se to stalo?
To je velmi směšná historie. Málokdy se dvě herečky za takových okolností spřátelí. Alternovaly jsme roli v inscenaci Šumař na střeše v Divadle na Fidlovačce. Pořád mi říkala: „Lili, prosím tě, vezmi to dnes za mě, já se necítím.“

Měla deprese.
Byla strašně líná! Často jsme se vídaly v kavárně nebo se navštěvovaly doma.

Měla těžký osud, dcera od ní odešla k sektě. Tím se trápila, že?
Proto i pila. Snažila jsem se ji držet nad vodou. Ten její příběh je strašně složitý a každý má svoji verzi, těžko nějaké bezmezně věřit. Ale o tom jsme nemluvily.

A o čem?
Nejradši jsme drbaly. Třeba režiséry, kteří nás neměli rádi. Muselo jim zvonit v uších. Tatínek mě naučil řešit vše s humorem. Říkám, že člověk bez humoru se nemusí ničeho bát, protože to nejhorší v jeho životě už se stalo.

Opustil vás někdy humor?
Jen když v roce 1977 umřela maminka na leukémii. Moc se v životě nebojím, ale z téhle nemoci strach mám. I doktoři mě tím straší. A mluví o tom naprosto necitlivě. Teď jsem byla na malé operaci, vzali mi tkáň a poslali to na histologii. Slíbili, že mi za dva týdny zavolají. Nezavolali. Tak jsem to udělala já. Vzala to sestra. A paní doktorka na ní odněkud zdálky halekala: „Rakovina to není! Za tři měsíce na kontrolu.“ Myslela jsem, že mě klepne pepka.

Vždyť to byla dobrá zpráva.
Ale jak mi to podali... Proč neřekli: „Všechno je v pořádku, testy byly negativní“? Posledně mi zase nějaký mladý lékař, okolo třiceti, začal o rakovině vyprávět, že to je velmi agresivní nemoc, že se při operaci může ukázat, že to je všude rozlezlé. Jen jsem na něj zírala. Kdybych byla slabší jedinec, tak si to jdu hodit...

Myslíte, že čeští doktoři nejsou empatičtí?
Někteří opravdu nejsou. Poslední dva roky chodím k doktorům víc než do divadla. Rok nezkouším nové věci, protože jsem byla třikrát v nemocnici.

Bojíte se stáří?
Vždyť už jsem stará! Stáří je velké svinstvo, ale je to spravedlivé. Bojím se jen té rakoviny. Vždyť kouřím jako fabrika (zapaluje si další cigaretu, pozn. red.) a nejsem abstinent. Navíc dlouhá léta, co jsem žila v Rusku, jsem strašně těžce pracovala. Za ty roky jsem neměla ani jednu pořádnou dovolenou. Poprvé jsem ji měla až v Česku. Jela jsem do hotelu Bedrníček u Domažlic, týden jsem strávila na koupališti Babylon. Takže kdybych se nepřestěhovala do Prahy, byla jsem asi celý život bez dovolené.

Doktoři vám neřekli, že byste měla přestat kouřit?
Říkají mi to pořád.

Co jim odpovídáte?
Děkuji pěkně (směje se). Teď už neříkají, abych přestala, ale abych to aspoň omezila. Mimochodem o doktorech jsem slyšela překrásný vtip: „Seznámím vás s doktorem, který vás uzdraví do poslední koruny.“

Co je větší zlo: cigarety, nebo vodka?
Jednoznačně ty cigarety. Na vysoké škole jsme byly v ročníku dvě, co nekouřily. V rodičích jsem měla odstrašující příklad, řekla jsem si, že kouřit nebudu. Celé studium jsem to vydržela, začala jsem až v pětadvaceti, když už toho skoro všichni spolužáci nechali. Dostala jsem roli, mimochodem v jedné české hře. Hrála jsem sousedku Růženku, která kouřila. Režisér řekl, že aby to vypadalo věrohodně, musím opravdu šlukovat. A tak jsem se naučila kouřit... A už jsem se toho nezbavila. Asi to mám i v genech. Vodky bych se klidně vzdala, zase tolik jí nepiju. Teď si dám sklenku, možná dvě, v Rusku to byl samozřejmě úplně jiný level (směje se).

Kam se chystáte letos na dovolenou?
Kvůli tomu kolenu už moc daleko nemůžu. Jedeme na ten řecký ostrov. Pak snad do Itálie, jestli mi zase nenajdou nějakou rakovinu. A už pět let jsem nebyla v Petrohradě. Tam se taky chystám. Mám tam kamarádky, které chodí ještě hůř než já, takže když za nimi nepřijedu, už se neuvidíme.

Autor:






Nejčtenější

(Ilustrační snímek)
Příběh Karolíny: Expřítel nevěří, že je konec. Pořád to na mě zkouší

S přítelem jsem vydržela dva roky a i to bylo až moc. Udělal si ze mě služku, pokladničku a hlídal mě na každém kroku. Pokoj od něj nemám ani po rozchodu,...  celý článek

ilustrační snímek
Tři přesvědčení, která získáme v dětství, a neseme je až do dospělosti

I když si to občas nechceme připouštět, naše dětství mělo nepochybně velký vliv na to, jací lidé se z nás později stali. Podle odborníků v dětství vznikají tři...  celý článek

Gabrielle Unionová (Beverly Hills, 26. února 2017)
Devětkrát jsem potratila. Dítě pořád chci, říká herečka Unionová

Americká herečka Gabrielle Unionová (44) se s manželem Dwaynem Wadem (36) snaží delší dobu o potomka. Devětkrát podstoupila umělé oplodnění, ale pokaždé...  celý článek

Christina Applegateová (Los Angeles, 27. července 2015)
Preventivně jsem si nechala odstranit vaječníky, přiznala Applegateová

Před devíti lety Christině Applegateové (45) diagnostikovali rakovinu prsu a herečka podstoupila oboustrannou mastektomii. Nyní prozradila, že nedávno si...  celý článek

Vínová rtěnka na přehlídce Marca De Vincenza.
Tmavá rtěnka je i pro vás. Zkuste extra lesk i sametově matný vzhled

Rtěnky v tmavých odstínech byly ještě nedávno na přehlídkách i v obchodech spíš výjimka, natož abychom je běžně potkávali na ulici. Během pár let se z nich...  celý článek

Další z rubriky

Modelka Ashley Grahamová zazářila na newyorském týdnu módy.
Celulitidu mám od 11 let, říká plus size modelka Ashley Grahamová

Plus size modelka Ashley Grahamová (29) natočila s kolegyněmi stejně kyprých křivek reklamu na spodní prádlo. V kampani s názvem ImNoAngel pózují jen v...  celý článek

Ivanka Trumpová v Bílém domě (3. února 2017)
Matka tří dětí Ivanka Trumpová přiznala poporodní deprese

Ivanka Trumpová (35) je matkou tří dětí. S manželem Jaredem Kushnerem (36) má dceru Arabellu (6) a syny Josepha (3) a Theodora (1). Dcera amerického prezidenta...  celý článek

Gabrielle Unionová (Beverly Hills, 26. února 2017)
Devětkrát jsem potratila. Dítě pořád chci, říká herečka Unionová

Americká herečka Gabrielle Unionová (44) se s manželem Dwaynem Wadem (36) snaží delší dobu o potomka. Devětkrát podstoupila umělé oplodnění, ale pokaždé...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

5 tipů, jak pečovat o ombré a nezničit si vlasy
5 tipů, jak pečovat o ombré a nezničit si vlasy

Vlasy vám zdobí čerstvé ombré, jenže co dál? Na hlavě máte teď hned dvě barvy s rozdílnými nároky a obě se hlasitě dožad... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.