Pravda a lež o mentální anorexii - čtěte ZDE
Čeští psychiatři a psychologové si zvykají vídat ve svých ordinacích osmileté anorektičky. Dívky, které hladoví, aby se přiblížily svým vyhublým ideálům.
A když se neudrží a něco sní, řeší "problém" s prstem v krku nad záchodovou mísou.
"Pacientek s poruchami příjmu potravy rozhodně přibývá a jsou čím dál mladší," upozornil na mezinárodní konferenci o anorexii v Praze Jan Kulhánek z dětské psychiatrické kliniky pražské motolské nemocnice.
Sám už osmiletou anorektičku také léčil. Průměrný věk jeho pacientek se pohybuje mezi dvanácti a osmnácti lety. Poruchami příjmu potravy, jak se anorexii a bulimii říká, podle odhadů trpí dva až sedm procent dospívajících dětí.
Podobné varování přinesla i rozsáhlá studie Psychiatrické kliniky pražské 1. lékařské fakulty mezi českými školáky. Celkem 57 procent dívek a 34 procent chlapců v ní uvedlo, že není spokojeno se svým tělem.
Většina dětí se přiznala, že svou touhu po štíhlejší postavě řeší od dětství redukčními dietami, vynecháváním hlavních jídel, nadměrným cvičením nebo násilným zvracením. "K neustálému držení diet se hlásily i jedenáctileté dívky. A s věkem tato tendence stoupala," říká spoluautor studie František Krch.
Normálně by dvě figurky z plastelíny měly vypadat úplně stejně. Jedna má zobrazovat, jak člověk vnímá sám sebe. A ta druhá, jak si myslí, že ho vidí ostatní. U malých anorektiků a bulimiků jsou však obě figurky úplně rozdílné.
Lékaři se v Praze na mezinárodní konferenci k poruchám příjmu potravy zkoušeli vžít do role svých malých pacientů. A zároveň se tím učili, jak dětem pomoci. Modelování z plastelíny, stejně jako malování obrázků, v léčbě pomáhá.
Proč své tělo tolik nenávidí a kde všude se jim zdá moc tlusté, malí anorektici před ostatními tají. A pravda vyjde najevo třeba právě pomocí figurek z plastelíny.
Ležící oplácaná postava s nafouklým břichem a bez tváře žaluje. Její autorka před chvílí snědla jinak "zakázanou" půlku rohlíku. Na jejích pocitech nic nemění to, že druhá figurka zdaleka tak tučně a ošklivě nevypadá. Druhá figurka totiž zobrazuje jen to, jak dívku, která modelovala, vidí její okolí. A tomu ona sama nevěří.
"Cítí se jako velká hnědá hrouda hnusu, ať si rodiče a blízcí říkají, co chtějí," vysvětluje postavičky Jan Kulhánek z dětské psychiatrické kliniky v pražském Motole, který své kolegy léčebné metodě učil.
Malování obrázků či modelování z plastelíny pomáhá. Aby malý pacient dokázal ztvárnit autoportrét, musí si třeba po dlouhé době sáhnout na nenáviděný obličej.
"Leckdy pak zjistí, že ten dotyk není tak nepříjemný. A hlavně když pojmenujeme problém, můžeme ho konečně i řešit," říká Kulhánek.
Přesné statistiky neexistují. Většina dětí s poruchami příjmu potravy totiž svou nemoc před okolím tají a k lékaři nikdy nepřijde. "Odhadujeme, že těmito nemocemi trpí dvě až sedm procent dospívajících," podotýká Kulhánek.
