Anna Honzáková byla první absolventkou pražské lékařské fakulty.

Anna Honzáková byla první absolventkou pražské lékařské fakulty. | foto: ČTK

Anna Honzáková: první česká lékařka, která směla léčit

  • 23
Když dnes jdete k lékaři, rozhodujete se nejen podle jeho odbornosti, ale třeba i pohlaví. Mnoho žen by například nikdy nešlo ke gynekologovi, jedině ke gynekoložce. Byly však doby, kdy na takový výběr mohli pacienti zapomenout. Jednou z těch, které to dokázaly změnit, byla Anna Honzáková.

Tak jako se za první republiky chodilo do módního salonu k Podolské, chodilo se na gynekologii k Honzákové. Tenhle příměr je možná trochu nadsazený, ale pravdou je, že jméno lékařky Anny Honzákové bylo za první republiky hodně populární.

Nejenže se stala první ženou, která vystudovala medicínu na české lékařské fakultě, zároveň se veřejně angažovala v mnoha spolcích podporujících ženy. Dnes to možná zní jako koníček, jenže šlo o dobu, kdy si ženy z Rakouska-Uherska mohly nechat zdát o volebním právu i studiu na gymnáziu a vysoké škole.

Posměch od profesorů

O medicínu se Anna Honzáková zajímala už jako malé dítě, protože byla jedním ze šesti potomků kopidlnského lékaře Jana Honzáka. "Budeš lékařkou, pošlu tě do Švýcarska," sliboval jí kdysi otec, protože o tom, že by tento obor – nebo jakýkoli jiný – mohla studovat v Čechách, nemohla být řeč.

Ve Švýcarsku to šlo, už v 19. století tady vystudovaly medicínu dvě vůbec první české lékařky Anna Bayerová a Bohuslava Kecková, jenže Rakousko-Uhersko jejich diplomy neuznalo, a tak léčily nemocné například v Bavorsku či v Bosně a Hercegovině. Na Annu Honzákovou čekala jiná cesta.

O její náklonnosti k medicíně dost možná rozhodla také příhoda z doby studia na pražském gymnáziu Minerva, kde jako sextánka pomohla spolužačce stižené epileptickým záchvatem.

Gynekoložka a také feministka

* Anna Honzáková se narodila v Kopidlně 16. listopadu 1875, zemřela 13. října 1940 v Praze.

* Stala se třetí českou lékařkou a vůbec první, která vystudovala přímo v Praze na české lékařské fakultě tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity.

* Založila soukromou gynekologickou ordinaci, mezi její pacientky patřila například spisovatelka Eliška Krásnohorská či herečka Hana Kvapilová.

* Celý život se snažila o podporu většího zapojení žen do společnosti a pomáhala mimo jiné se založením Ženské národní rady a Ženského klubu, pracovala ve Výboru pro volební právo žen a angažovala se také na gymnáziu Minerva, které kdysi absolvovala a jehož školní lékařkou se stala.

* Život věnovala především své práci, nikdy se nevdala ani neměla děti.

* Její pamětní desku najdete v ulici Na Moráni 7 v Praze, kde bydlela a měla svou ordinaci.

Jenže na medicínu a Švýcarsko mohla nakonec zapomenout, protože její otec náhle zemřel a na drahá studia nebyly peníze. Maturovala sice s vyznamenáním, ale na pražské univerzitě tím stejně nikoho neohromila. Přihlásila se sem v roce 1895, ale profesoři české lékařské fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity byli většinou ostře proti. Anna se proto spokojila s přijetím na pražskou Německou lékařskou fakultu.

Doba se naštěstí měnila a po třech letech už přijímaly studentky i české fakulty. Studovat sice mohly, ale zkoušky skládat pořád ještě nesměly. Možná ještě horší však byly výpady, kterých se studentce dostávalo jak od profesorů, tak od některých spolužáků. Spolek mediků se ostatně nechal slyšet, že "žena má přece lehčí mozek a méně krvinek", zatímco v novinách vycházely jedovaté karikatury utahující si z dívek mediček.

První žena - doktor na univerzitě v Praze

Trvalo pět let, než Anna s dalšími studentkami, které mezitím na školu také nastoupily, získala povolení z Vídně a roku 1900 díky tomu mohla složit zkoušky za celou dobu studia. Do Vídně nakonec nestačilo napsat, s takovouto prosbou se tam muselo osobně.

Na ministerstvu vyučování ve Vídni studentky přijal Vilem Hartel, který jim slíbil podporu, a o rok později, když se sám stal ministrem, prosadil příslušný zákon.

"Jste první žena-doktor lékařství na naší staroslavné univerzitě," zaznělo konečně 17. března 1902 v aule Karolina z úst rektora, když Anna Honzáková oblečena do růžových šatů promovala. Předcházely tomu tři těžké rigorózní zkoušky, všechny složila na výbornou.

Nerozházelo ji ani četné publikum, které se na tuhle v Čechách nevídanou atrakci přišlo podívat, zkoušky totiž byly veřejné. Nakonec získala i uznání některých svých odpůrců, například profesora a vynikajícího internisty Josefa Thomayera, který byl původně ostře proti, aby dívky studovaly a stávaly se lékařkami.

Nic z toho přesto nepomohlo, aby Anna získala místo na klinice, o které velmi stála. Chvíli to sice vypadalo nadějně, protože našla práci coby elévka u profesora Karla Maydla na chirurgické klinice. Tento vynikající chirurg a anesteziolog byl jedním z mála jejích zastánců už v době, kdy začala medicínu studovat.

Pod jeho vedením měla pražská klinika minimálně evropskou úroveň. Bohužel pro pacienty i pro Annu Maydl roku 1903 nečekaně zemřel a ona o místo přišla.

Následující dva roky se marně pokoušela uchytit jako lékařka kdekoli jinde a nakonec se roku 1905 rozhodla založit si vlastní gynekologickou ordinaci v centru Prahy, kousek od nemocnice.

Pro chudé zadarmo

Ordinace Anny Honzákové, která mimo jiné proslula jako odpůrkyně potratů, se brzy stala populární. Ženy za ní chodily nejen kvůli její odborné erudici, ale rovněž kvůli lidskému přístupu.

Když se nestarala o své pacienty, psala článek o zdravovědě. Kromě toho napsala životopis lékařky Anny Bayerové, jedné ze dvou Češek, které kdysi studovaly ve Švýcarsku. A věnovala se práci v některé z mnoha organizací na podporu zlepšení postavení žen. Sama založila například Fond na pomoc chudým a nemocným ženám. Ostatně, chudé léčila zadarmo.

Když v roce 1935 slavila šedesátiny v Ženském klubu v pražské ulici Ve Smečkách, stala se z toho veřejná slavnost pro více než dvě desítky žen, kde promluvila i další bojovnice za práva žen, její vrstevnice, politička a novinářka Františka Plamínková. O pět let později Anna Honzáková zemřela. Bylo to roku 1940.

Mimochodem, dnes tvoří ženy polovinu lékařského stavu a poměr se stále mění. Mezi absolventy medicíny jsou v posledních letech dokonce dvě třetiny žen.