Těžší kříž než pacient nesou obvykle jeho nejbližší.

Těžší kříž než pacient nesou obvykle jeho nejbližší.

Ani umírající pacienti nechtějí o smrti hovořit

  • 121
"Sdělení, že se jedná o rakovinu plic, přijímají pacienti většinou tiše, zkroušeně," říká František Chaloupka, zástupce primáře plicního oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. Ambulantní chemoterapii a léčbě nádorového plicního onemocnění se věnuje přes deset let. Zdůrazňuje, že pacient musí mít naději kvůli vizi do budoucna.

Stýkáte se jako lékař i s rodinami pacientů?
Velmi často jsme s nimi v jejich bolesti. Bohužel se s nimi také setkávám, když si stěžují na nemocniční zázemí. Dost stížností směřovaných na zdravotnický personál pak plyne z pocitu nedůstojnosti. Pacientům často chybí důstojnější zázemí.

Je vůbec zájem o nadstandard?
Ano. Rodiny si často stěžují, že se svým těžce nemocným blízkým nemohou být přes noc. Třeba si pamatuji, jak jednou umíral pacient a jeho žena mi po jeho smrti řekla, že mu ani nemohla provést hygienu, protože na pokoji nebylo umyvadlo. Nyní už je umyvadlo naštěstí na každém pokoji. S WC a sprchami je to ale při starém, obojí jsou společné na chodbě.

Setkáváte se se stížnostmi, že doktoři zacházejí s pacienty nedostatečně?
I když ne často, tak z vlastní zkušenosti vím, že by pacienti přivítali daleko podrobnější vysvětlení své nemoci. V tom určitě máme rezervy. Souvisí to s tím, že jsme velice vytížení. To nás ale neomlouvá.

Jaký má být, podle vás, vztah mezi doktorem a pacientem?
Je součástí profesionality, nevázat si příliš blízký vztah. Pacient by totiž mohl, i nevědomky, doktora zneužívat. Anebo ho zahánět do situace, ve které by se rozhodoval jinak, než by měl. A také je to dobré kvůli tomu, aby se člověk nervově nevyčerpal z těžších případů.

Co se vám vybaví, když se řekne "rakovina"?
Smrt se mi nevybaví, protože řada rakovin je vyléčitelných. Ale jsou samozřejmě i rakoviny orgánů, které jsou hůř léčitelné či nevyléčitelné.

Končí často na plicním oddělení rakovina smrtí?
Pokud má člověk rakovinu plic, má nebezpečné onemocnění, při kterém se se smrtí musí počítat. Povinností lékařů je udělat vše pro to, aby k tomu nedošlo. Cílem je nemoc vyléčit anebo pozastavit a nadále sledovat pacientův stav.

Hraje důležitou roli při léčení psychický stav, tj., že má pacient naději?
Pacient musí mít naději kvůli vizi do budoucna. V případě, že by ji ztratil, nemoc by pokračovala rychleji a agresivněji. Sám to pacientům neustále říkám: "Musíte bojovat."

Jak vypadá psychika pacienta po stanovení diagnózy rakoviny?
To je spíš doména psychologů. Bezprostředně nastupuje šok. Dále pochybování, po kterém přichází postupné přijímání pravdy a vyrovnávání se s ní. Někteří pacienti se s touto pravdou nevyrovnají vůbec.

Spolupracujete s psychology?
Na plicním oddělení psychologa nemáme. Hlavním psychologem je tudíž doktor, který vede léčbu. Možná by tam ale psycholog být měl. Některý pacient si chce dlouze o nemoci povídat a mohlo by mu to pomoci.

Překvapila vás někdy reakce pacientů po sdělení diagnózy?
Většinou tu krutou pravdu, že se jedná o rakovinu plic, přijímají pacienti tiše, zkroušeně a zeptají se na pár otázek. Dochází jim to obvykle až doma. Přicházejí pak a ptají se znovu, protože třeba tři čtvrtiny z toho v šoku zapomněli. Méně obvyklé reakce při vyslovení diagnózy jsou pláč anebo zhroucení. Pak jsou i výjimečné reakce, kdy pacient nechápe, co se mu sděluje, a ptá se na nepodstatné věci. Třeba, kdy si bude moci zajít k zubaři nebo zda se nejedná o TBC.

Mělo by se mluvit ve společnosti více o bolesti a o smrti?
Dnešní společnost smrt z vědomí vytěsňuje, přitom patří k životu. Všude je také ražen kult mládí. Nemohoucnost a umírání jako by neexistovaly. Mně je například čtyřicet čtyři let a při sledování televize, konkrétně reklam, mám už v těchto letech pocit méněcennosti.

Chodí do nemocnic návštěvy s dětmi?
Chodí, ale ne že by to bylo pravidlem.

Mají rodiče strach z toho, aby děti neviděly nemocné?
Ano, velice často. Vzpomínám si ze svého dětství, že ani mě rodiče nebrali do nemocnice. Já sám jsem ale chtěl. Dnes vím, že jsem cítil potřebu seznámit se i s touto stránkou života. Rodičům jde někdy o to uchránit dítě od zážitku utrpení nebo bolesti. Já sám ale doporučuji citlivě s tím dítě obeznámit.

Zkoušíte hovořit s lidmi o smrti?
To můžete jen s pacientem, který to sám vyžaduje a chce. Jsou to spíš ojedinělé případy. Většinou se i umírající člověk bojí o smrti hovořit a brání se tomu. Stále chce mít naději, že se to zlepší. Myslí si, že když o tom začneme mluvit, tak to přivoláváme.

Když hrozí smrt, řeknete to pacientovi?
Nezatajuji pacientovi, že jeho stav je vážný. Většinou mu ale musím dát naději, aby nepropadl zoufalství. Jsou případy, kdy chce pacient vědět plnou pravdu, ale i tam musí být lékař opatrný. Pacient sice tvrdí, že chce slyšet pravdu, ale myslí tím "dobrou" pravdu, špatnou ne. Léčil jsem jednoho těžce nemocného a pacient mě v podstatě dotlačil ke sdělení špatného konce. Týden nato se snažil spáchat sebevraždu. Neunesl tíhu sdělení.

Jaká je role nejbližšího okolí při pacientově nemoci?
Když je pacient těžce nemocný, nese kříž. Těžší kříž ale paradoxně nese jeho nejbližší - manžel či manželka. Protože se o něj stará a musí mu dodávat určitou naději, kterou sám nemá. Nejbližším sděluji většinou tvrdou realitu.

A jaká je vaše úloha při umírání pacienta? Doprovázíte nebo léčíte do posledního okamžiku?
Naším úkolem je zbavovat nemocného těžkých potíží. Dokážeme už také rozpoznat, kdy je veškerá léčba marná nebo i zatěžující. Myslím chvíle, kdy léčba pacientovi víc ublíží, než by pomohla. Největší naší chybou je, když pacient odchází v mukách. V tom vidím selhání medicíny.

Tak proč mu od bolestí nepomoci. Někoho napadne eutanázie.
Pomoci od muk, ale ne pomoci ke smrti! Pomáhání od muk nebo od bolestí, to není eutanázie. Eutanázie je podle mě usmrcování stojící proti Hippokratově přísaze. Život jsme nikomu nedali a nemůžeme rozhodnout o jeho vzetí. Navíc, je to velice zneužitelné. Já jako křesťan jsem proti tomu.

Jste i proti jakýmkoliv výjimkám?
Ano, jsem. Víte, moc tomu nerozumím; společnost a rodina by se měla snažit být nablízku komukoliv, kdo chce zemřít, pomoci mu v jeho krizi. Pokud tedy člověk chce umřít, tak je podle mě chyba v nedostatečném tišení potíží nebo v malé podpoře okolí. Třeba proto, že ho všichni opustili, nikdo ho nepotřebuje, nemá se na co těšit, a podobně. A kvůli tomu člověka usmrtit? Myslím, že ne.

Stalo se vám, že by vás o to někdo požádal?
Opravdu vážně se mi to stalo jednou, když mě o to prosil jeden pacient.

Měl jste někdy chuť s touto prací skončit?
Nedá se říci, že bych o tom někdy vážně přemýšlel. Občas schází pocit uspokojení, protože se ne všechno zdaří. Drží mě tu ale hlavně vědomí, že musíme nemocným lidem pomáhat. A vlastně nic jiného ani neumím. My doktoři vykřikujeme, že půjdeme raději prodávat rajčata nebo knížky, ale na to má málokdo odvahu.

Míváte i dobrý pocit ze své práce?
Ano, zvlášť když se pacient uzdraví. Také je dobrý pocit, když poděkuje za to, co pro něj děláme. Většina lidí umí poděkovat. A já si vážím více poděkování než nějakého symbolického obdarování.

Jak po práci relaxujete?
Nejlépe mi k oproštění od pracovních starostí pomáhá rodina. V mé práci je navíc velmi důležitá víra v Boha. Vědomí, že smrtí nic nekončí.